Verisimilita fikce je „podobností života“ fikce . Filosof jazyka Stephen Neal rozlišuje dva typy věrohodnosti fikce: kulturní věrohodnost , což znamená autenticitu díla v kulturním nebo historickém kontextu skutečného, vnější vůči dílu, světu a žánrovou věrohodnost , což znamená autenticitu díla. v rámci svého žánru (například postava neustále zpívající o svých pocitech je věrohodnou akcí ve fiktivním vesmíru muzikálu , ale nepravděpodobnou akcí ve skutečném světě). [jeden]
Pravděpodobnost přišla z platónských a aristotelských dramatických teorií mimesis , napodobování nebo zobrazování přírody. Aby umělecké dílo něco znamenalo pro publikum a mělo sílu přesvědčování, musí mít podle Platóna a Aristotela základ ve skutečnosti.
Během středověku se myšlenka mimesis vyvinula v moderní pojetí věrohodnosti, zejména v italské hrdinské poezii .Bez ohledu na to, jak fiktivní může být báseň, věrohodnost umožnila básníkům prezentovat své dílo způsobem, kterému lze věřit v reálném světě. Věrohodnost pak začala být spojována s dalším dramatickým aristotelovským principem, slušností (decorum): realistickou jednotou stylu a děje. Básnický jazyk postav v díle musel odpovídat věku, pohlaví nebo rase postavy. [2]
Toto klasické chápání uvěřitelnosti se soustředilo na roli čtenáře při jeho zapojení do beletristického díla. Účelem románu, jak rostla jeho popularita jako věrohodné formy, bylo tedy čtenáře vzdělávat a poskytovat mu příjemnou zábavu. Román měl čtenáři usnadnit, aby byl ochotný odložit svou nevěru ( termín Samuela Coleridge [3] ). Toho lze dosáhnout pomocí věrohodnosti. Aby se usnadnilo dobrovolné pozastavení nevěry, musí být literární text věrohodný. Vše, co bylo ve čtenářském obrazu světa nebo v univerzální lidské zkušenosti fyzicky možné, bylo definováno jako spolehlivé. S pomocí věrohodnosti mohl čtenář nakreslit pravdu i ve fikci, protože stále odrážela realistické aspekty lidského života.
Myšlenka, že důvěryhodnost a následně důvěryhodnost spočívá na čtenářově smyslu pro svět, byla zpochybněna kvůli dilematu, které vytváří: znalost světa není pro každého čtenáře stejná jako pro každého člověka. Aby se tomuto dilematu vyhnuli, přidali původní autoři románů k textu předmluvu, která definovala meze jeho spolehlivosti, nebo do textu zařadili více odkazů na obecnou historii.
S rozvojem kritiky se pouze předmluva nebo roztroušené historické odkazy v textu staly nedostačujícími, aby čtenáře zaujaly. Francouzský teoretik Pierre Nicolas Desmolet se domnívá, že aby se autor vyhnul zničení iluzí, musel román zatemnit. Dříve byl román vnímán jako soubor samostatných částí, jejichž spolehlivost se u různých čtenářů lišila. Nyní to bylo považováno za ucelenější dílo. Román se stal totální iluzí života, uzavřeným fikčním světem, který si může stanovit vlastní pravidla a zákony. Věrohodnost je hluboce zakořeněna v jeho struktuře. Důvěryhodnost se zaměřila nejen na vnější svět čtenáře; lze to považovat z hlediska vnitřní logiky románu. [čtyři]
Věrohodnost se stala technickým problémem, který je třeba vyřešit v kontextu fikčního světa románu. Zvláštní pozornost byla věnována vytvoření logické sítě důvodů v textu, která posílila celkovou strukturální logiku děje. [5]
Během rozkvětu postmoderního románu začali někteří kritici tvrdit, že pravda nebo význam románu leží za hranicemi věrohodnosti. Věrohodnost není prvním aspektem textu, který čtenář vnímá. Místo toho se nejprve snaží zjistit, zda je román uceleným vyprávěním. Lupa věrohodnosti se aplikuje až poté, co čtenář zjistí, zda má román smysl.
Čtenář může román chápat jako umělecké dílo, ale ne nutně jako kulturní konstrukt. Román musí vzdorovat realitě. V tomto smyslu může umění předcházet realitu. Ne text by měl odpovídat skutečnosti, ale realita by měla být přitažena k textu. Existuje hranice oddělující text od aktuálního času nebo místa. V postmoderním kontextu se tedy věrohodnost spisovatele nijak zvlášť netýká. [6]