Sapfická sloka Velká, Sapfická sloka Malá - sloky ve starověké verzi . Předpokládá se, že jej poprvé použila řecká básnířka Sapfó . V římských textech si malou sloku vypůjčili Catullus a Horace , velkou od Horacea. Malá sapfická sloka je jedním z nejčastěji používaných systémů v pozdně antické poezii. V ruské literatuře byla malá sapfická sloka založená na tónicko -slabičné verzi reprodukována básníky různých dob: Alexandrem Radishchevem , Valerijem Bryusovem , Igorem Vishnevetskym , Grigory Dashevskym a dalšími.
Malá sapfická sloka , tři sapfické jedenáctislabičné verše + adonium :
-U ¦ -X | —UU— | U— ¦ X
—U ¦ —X | —UU— | U— ¦ X
—U ¦ —X | —UU— | U— ¦ X
—UU | -X
jiná řečtina Φαίνεταί μοι κῆνος ἴσος θέοισιν
ἔμμεν ὤνηρ, τστις ἐενεντίος τοαύίοσ
τοαύναπφζναντίοσ τοαϻν
πφζνηρ
(Sappho, 31)
Iām satīs tērrīs nivis ātque
dīrāe
grāndinīs
mīsīt
(Horatius, Carmina I 2, 1-4)
Noc byla chladná, na nebi
se svítilo, Hvězdy svítily, jaro tiše plynulo,
Větry foukaly jemně, šuměly listy
bílých topolů.
(Radishchev, Sapphic Stanzas, 1-4)
Velká sapfická sloka , první akatalektický ferekratei + velký sapfický verš:
—UU— | U— ¦ X
—U ¦ —X | —UU— | —UU— | U— ¦ X
Lydia, dīc, per ōmnīs
tē deōs ōrō, Sybarīn cūr properēs amāndō
(Horatius, Carmina I 8, 1-2)