Satura ( lat. satura - směs, všelijak, doslova "jídlo ze směsi různého ovoce" [1] ) je žánr raně římské literatury : soubor krátkých básnických a prozaických děl různého obsahu [ 1] . Římští filologové tímto termínem označovali i předliterární divadelní představení etruského typu [2] .
Žánr vznikl ve 2. století před naším letopočtem. E. Ennius [ 1] . Quintilianus ji považoval za jedinou, kterou si Římané nevypůjčili od Řeků, ale vyvinuli ji sami. Ennius se však zjevně řídil helénistickými příklady, včetně Callimachova Iambas a prací Menippa [2] .
Sbírky satur byly sestaveny z důrazně různorodých textů: podobenství , invektivy , úvahy o morálních a filozofických tématech [1] . Odtud název: „satura“ – pokrm plný ovoce a různých semínek [3] . Přes zaměření na řeckou tradici prošel žánr v římské literatuře odlišným vývojem a stal se pro svou počáteční heterogenitu zdrojem několika nových poetických žánrů najednou. Vznikly zejména didaktické motivy jako didaktické básně, milostné a autobiografické motivy jako lyrické žánry. Tím se obsah satury jako takové výrazně zúžil a přeměnila se v samostatný izolovaný žánr kriticky-invektivního charakteru, kterému byl následně přidělen název „ satira “ [2] .
Po Enniovi se žánr satura stal hlavním v díle Gaia Lucilia , který napsal 30 knih o Saturnu [4] . Lucilius učinil žánr zcela poetickým; v raných knihách používal směs různých velikostí a v pozdějších knihách přešel na jednotný hexametr [1] [2] . Téma však zůstávalo stále heterogenní: vedle témat aktuálních existovala témata lyrická a autobiografická [4] . U pozdějších autorů - Horacea , Persie , Juvenal - žánr získal výrazný obviňovací charakter a zvrhl se v satiru . Archaická satura se svým eklekticismem postupně zanikla [1] .
![]() | |
---|---|
V bibliografických katalozích |