Shimbutsu bunri (神仏分離oddělení kami a buddhů ) byla vládní politika oddělení šintoismu a buddhismu v Meidži v Japonsku [ 1] [2] [3] .
Buddhismus, který přišel do Japonska v 6. století, po většinu své historie pokojně koexistoval se šintoismem. Postupná syntéza obou náboženství vedla k různým synkretickým praktikám ( Shimbutsu-shugo ) - například šintoistická božstva byla prohlášena za inkarnaci bódhisattvů , na stejném území se nacházely buddhistické a šintoistické chrámy ( jinguji ) a buddhističtí mniši mohli konat bohoslužby v jinja [2] [3] .
V 17. století pod vlivem školy kokugaku („národní učení“) v Japonsku zesílily protibuddhistické nálady a začaly procesy očišťovat šintoismus od cizího buddhistického vlivu. Po obnovení Meidži si nová vláda vybrala šintoismus jako základ národní ideologie, a proto tyto procesy podpořila zákonem. Série ediktů „O rozlišování mezi Kami a Buddhy“ (神仏判然の令) v roce 1868 zakázala synkretické praktiky, existující džinguji byly uzavřeny nebo zničeny, buddhistické (a buddhismem ovlivněné) kultovní předměty byly odstraněny z džindži a mnoho buddhistických průvodců byly svlečeny. Bylo zakázáno aplikovat buddhistickou terminologii na šintoismus kami [2] [3] .
Zvláště horliví místní aktivisté přijali tyto dekrety jako součást kampaně za zničení buddhismu a jednali pod heslem „Vymazat Buddhu, zničit Shakyu“ (廃仏毀釈), ačkoli úřady vyzvaly nejradikálnější odpůrce buddhismu ke zdrženlivosti. Dekret o svobodě náboženského vyznání, vydaný v roce 1875, znamenal konec bunri shimbutsu. Japonská moderní ústava přijatá v roce 1946 oddělovala náboženství od státu a Japonci se obecně vrátili k dřívější kombinaci šintoismu a buddhismu [2] [3] .