Smooth [1] -jazz [2] ( smooth jazz , „soft jazz“, „light jazz“, „smooth [1] jazz“, „pop jazz“; anglicky smooth jazz , soft jazz ) je komerční odrůda jazzového crossoveru , který vzešel z fusion hudby v 70. letech 20. století .
Smooth Jazz se objevil ve Spojených státech v polovině 70. let. jako směs jazzu s lehkým rhythm and blues nebo pop music . Zakladatelé jako Quincy Jones se snažili propojit instrumentální virtuozitu a improvizaci tradičního jazzu s líbivými melodiemi přístupnými co nejširšímu publiku. Rané projevy hladkého jazzu byly často ovlivněny funkem a rockem . Prvek improvizace postupem času zcela ustoupil nevtíravým „lesklým“ rytmům [3] . Nahrávky George Bensona ( Breezin , 1976) byly jedny z prvních, které dosáhly komerčního úspěchu .
Vrchol úspěchu přišel v 80. letech, kdy v tomto směru nahráli mnozí populární vokalisté: Grover Washington , Sade , Al Jarreau , Anita Baker . Počátkem 90. let začaly na „moudnou lehkost“ tohoto směru reagovat zejména znalci tradičního jazzu, kteří věřili, že taková hudba nemá se skutečným jazzem nic společného [4] . Častým terčem kritiky byl saxofonista Kenny Gee , který prodal více desek než kterýkoli jiný jazzový instrumentalista v historii [4] .
Nicméně v 90. letech 20. století mnoho rozhlasových stanic se objevilo ve formátu smooth jazz, zaměřené na posluchače středního věku [5] . Nová generace instrumentalistů reprezentovaná Chrisem Bottim a Tilem Brennerem se snažila spojit vysoké prodeje desek s tradičními jazzovými improvizačními postupy.
V polovině roku 2000. popularita smooth jazzu začala klesat [6] . Tento formát začal být vnímán jako doprovodná hudba do místností (restaurace, obchodní centra), kterému dominují obskurní a spíše monotónní instrumentální skladby [7] [8] .
Jazz | |
---|---|
Témata |
|
Styly |
|
Muzikanti |
|
Hudebníci podle stylu |
|
Normy |
|
Diskografie |
|
Festivaly |
|
kultura |
|
Příběh |
|
Techniky provádění |