Staro-Išimská obranná linie je ruská opevněná linie postavená ve 30. letech 18. století podél severního okraje Išimské stepi k ochraně jižních hranic západní Sibiře před nájezdy kočovníků. Od roku 1752 byla nahrazena linkou Tobol-Ishim .
Od založení pevnosti Omsk bylo nutné vybudovat pevnosti mezi pevnostmi Omsk a Tara. Pozice Rusů v západní Sibiři byla neklidná: ruské opevnění ohrožovali Kazaši, Baškirové a Džungaři . V letech 1700-1740 na území okresu Tara byla provedena řada kazašských nájezdů „lidé jsou zruinováni, zajati a biti, dobytek je odháněn, věci vykrádány, dvory a seno páleny“, hlášeno ze Sibiře [1] . 6. listopadu 1740 byl z Moskvy zaslán úřadu sibiřské provincie dekret o posílení obrany: „Bylo nařízeno posílit jeho departementy Usť-Tartasskij přenést na Omi a Bolšeretskij na Omi na základny a posílit v nich týmy. Od příchodu nepřátelských lidí mít velmi silnou opatrnost a vždy dobré stráže. [2] Zudilovsky základna byla postavena na Aevsky portage a Yuysky základna byla postavena na řece Osha . V létě 1741 byla postavena Kuturlinsky základna na řece Osha, Nyukhalovsky základna na jih od města Tara. Na podzim roku 1741 byly postaveny předsunuté základny Beteinsky a Inberen. V letech 1743-1744 byly na západním břehu řeky Irtysh postaveny základny Vorovskoy, Camellyuzhensky, Kushailinsky, Irchensky. V letech 1744-1747. Západně od Kuturlinského základny byly zřízeny základny Kumyrsky, Ust-Lagatsky, Pricheldatsky a Stepanikhinsky.
Takže na konci roku 1747 byly pevnosti mezi řekami Ishim a Irtysh spojeny do jediné obranné linie s neustálými hlídkami a varovným systémem. Jižní hranice západní Sibiře byly uzavřeny šestnácti základnami: 8 podél řeky Irtyš, 6 podél řeky Osha, 2 podél řeky Ishim. Vybudované pevnosti spolehlivě chránily jižní hranice západní Sibiře až do roku 1755. Spolu s obrannou rolí sloužily základny jako klíčové body sibiřského traktu mezi pevností Omsk a městem Tara. Přes ně byly přepravovány náklady pošty imigrantů. Lesostepní zóna regionu Irtysh začala být aktivně osídlena lidmi. V polovině 18. století bylo nutné přesunout ruské obyvatelstvo do úrodných sibiřských zemí, vláda se rozhodla vybudovat novou linii na západ od pevnosti Omsk. Předsunuté týmy byly přesunuty na svahy údolí Kamyshlovskaja s hořce slanými jezery. Nová obranná linie se nazývala Novo-Ishimskaya nebo Gorka.
Na místech předsunutých linií Staro-Išim, sloužící kozáci , založili první ruské osady v oblasti Omsk Irtysh.
Poprvé bylo hledání a studium předsunutých stanovišť linky Staro-Ishimskaya provedeno ředitelem Omského regionálního muzea místní tradice A. F. Palašenkovem v roce 1958. Poté byla identifikována a studována umístění některých předsunutých stanovišť. V srpnu 2000 byla v okresech Sargatsky a Bolsherechensky provedena společná komplexní archeologická a etnografická expedice muzea OGIK a Omské státní univerzity . V důsledku terénních prací byly objeveny 3 opevnění linie Ishim: Kushailinsky, Irchinsky a Nukhalovsky předsunuté základny.
Podle dochovaných obranných volů stanoviště Kushayly bylo obnoveno vnitřní uspořádání stanoviště. Tvrze byly stavěny podle všech pravidel tehdejšího fortifikačního stavitelství : měly v půdorysu čtyřúhelníkový tvar s římsami na nárožích - baštami. Předsunutá základna byla obklopena „dřevěnou zahradou“ [3] vysokou až dva sazheny (4 m). Zvenku za zahradou chránil předsunutý dvoumetrový hliněný val se dvěma řadami žlábků a prstencem praků, za nimi tvrz chránil příkop o hloubce 2-3 m a šířce 2-10 m. věž. Uvnitř pevnosti byly postaveny hospodářské budovy: kostel, kasárna pro kozáky, domy pro důstojníky, stáje, stodoly, prachárny, sklady. Předsunuté základny byly opevněny posádkou padesáti lidí. Výzbroj tvořila děla, folconety a pískače. Na baštách hlídkující kozáci prováděli nepřetržité hlídky.