Stálost nebo Pravidla slušnosti podle Beryuriera

Stát, aneb Pravidla slušnosti podle Beruriera ( fr.  Le standinge selon Bérurier ), v překladu A. Migačeva „Stát aneb Pravidla slušného chování v podání vrchního policejního inspektora Alexandra-Benoita Beruriera“ je kniha nakladatelství Francouzský autor Frederic Dar , psaný pod pseudonymem San Antonio , satirický humorný detektiv.

Shrnutí

Kniha vypráví o dalších dobrodružstvích dvou kolegů: pařížského detektiva San Antonia, který má některé rysy Jamese Bonda , ale blíže realitě a postrádá vychytávky vlastní Bondovi , a jeho podřízeného inspektora Alexandra-Benoita Beruriera, moderního Gargantua , a. původem z francouzského vnitrozemí, málo vzdělaný, ale nepostrádající praktickou bystrost, docela naivní prosťáček.

Detektivní zápletka knihy je jednoduchá: kolegové vyšetřují vraždu kadeta na policejní střední škole. Ale samotná zápletka v knize je prostředkem, nikoli cílem příběhu. Hodnota knihy je jinde: Berurierovy přednášky a úvahy, prostoupené humorem, sanantoniismem , vulgárností , ale zároveň odrážejícími prosté životní hodnoty pro obyčejného člověka.

Na policejní střední škole je zavražděn kadet a San Antonio má za úkol to vyřešit. Ve stejnou dobu se Beryurier, který poslal svou ženu do letoviska, seznámí s hraběnkou, představitelkou vysoké společnosti , a začne s ní románek. Hraběnka se však s Beryurierovými lumpenovými způsoby nespokojí a ujme se jeho převýchovy. Beru sám, na něj hraběnka zapůsobila, se neštítí zlepšit své způsoby a vstoupit do vyšší společnosti, jak si to představuje. Obecně je jedním z rysů Beryuriera v celém cyklu knih o něm jeho určitá tendence k pózování a touha postavit se na roveň vzdělaným inteligentním lidem, o což se snaží, ale tyto snahy jsou vždy způsobeny Beryurierovým nedostatek vzdělání, jeho intelektuální úroveň, životní styl - vypadají naivně a nikdy nevedou k úspěchu. Berurier věří, že má dobrou šanci naplnit své vlastní (i když rozmazané) touhy, a pokračuje ve studiu dávno zastaralého návodu k etiketě .

San Antonio přichází s plánem provést vyšetřování v tajnosti, kvůli kterému musí kolegové infiltrovat policejní školu zevnitř, jako kadeti nebo učitelé. Dosáhne toho, že Beryurier je do školy jmenován učitelem volitelného kurzu dobrých mravů. Skutečnost, že vyučování je pouze zástěrkou pro vyšetřování, nebyla Beryurierovi oznámena a přijímá schůzku v nominální hodnotě. Sám San Antonio, který změnil svůj vzhled, je zapsán do školy jako kadet.

Kniha jako celek je kurzem přednášek o dobrých mravech tak, jak je uvádí Berurier, prokládaných popisem vyšetřování, které má podle záměru autora jednoznačně podřízenou roli. Naivní prosťáček Berurier bere své povinnosti docela vážně a věří, že starou příručku určenou pro nejvyšší kruhy společnosti už nastudoval víc než dost. Berurier však považuje dogmata uvedená v učebnici počátku 20. století za poněkud konzervativní. Beru se k nim chová s neutuchající úctou a dokonce i jistou úctou, přesto je ve svých přednáškách interpretuje jinak a uvádí je v souladu se svým přesvědčením – přesvědčením nevzdělaného tlouštíka, nenasytného opilce a nenasytného, ​​prostého srdce. člověk ze dna. Kupodivu se vize dobrých mravů v podání Beryuriera ukazuje být mnohem bližší obyčejnému člověku. Jeho doporučení postrádají rámce a konvence a pro citlivé lidi se mohou zdát příliš vulgární, ale zároveň jsou nesrovnatelně laskavější, čestnější a nakonec i praktičtější.

Stejně jako ostatní díla San Antonia je kniha plná humoru, sarkasmu, slovních hříček, které jsou v překladech celkem zdařile překládány. Kniha je spolu s knihou Historie Francie očima San Antonia nejvýraznějším představitelem původního stylu psaní Frederica Dara.

Kniha vyšla v ruštině v překladech v letech 1992 , 1994 , 2004 , 2009 .

Citáty

• "...otevírám dveře taxíku stejně jako jedna paní otevřela druhé, a my jednohlasně křičíme: Pomp Street!" Díváme se na sebe a smějeme se. Na první pohled jsem si uvědomil, že jde o sekulární dámu. Pak já, a vy víte, jak jsem galantní: místo abych ji poslal, a to bych klidně mohl, spočítám, za prvé jsem muž, za druhé policista, zkrátka jí říkám sametovým hlasem na vzduchový polštář: "Vážená paní, protože musíme jet stejným směrem, pojďme spolu."
• „Mladý člověk musí sám navázat kontakt se svým předkem. Když pomine čas výprasku řemenem, ošoupaných bot, kdy chlapec vyroste z krátkých kalhot a na horním rtu mu začne růst chmýří, musí zcela změnit své názory na rodinné vztahy. Je nutné, aby otci důvěřoval, sdílel s ním jeho tajemství, vyprávěl mu o svých úskocích, milostných dobrodružstvích a svých trápeních. Pokud dostal kapavku , měl by o tom okamžitě říct otci. Vzhledem k tomu, že se to stalo i mému otci, není se za co stydět.“
• - Chtěl bych s vámi mluvit o výběru jména. Zdá se to být jednoduché, ale podle mého názoru musíte být vybíraví, jako u všeho ostatního. Mnoho rodičů používá své příjmení jako slovní hříčku. Dali na to peníze, protože to nebudou muset řešit oni, ale dítě. Poslouchejte, pokud se jmenujete Zuymazer, neříkejte svému šprotovi Paul a nemusíte experimentovat se jménem Yves, pokud je vaše příjmení Sazhu, se jménem Jo, pokud je vaše příjmení Poliz nebo Polaz.
• "Pamatuji si, jak moje matka umírala," zašeptal. Měla první mrtvici a já šel do nemocnice. Bylo to poprvé, co jsem ji viděl na takovém místě. Nevěděla, jak se to dělá, mami, vypadala jako host: bylo jí to nepříjemné. Když jí sestra nasadila teploměr nebo jí dala lektvar, měla provinilý úsměv, celý její pohled říkal: "Nezlobte se na mě" ... Nechápal jsem, proč a jak jsem ji mohl nechat celou let a poslal jí pohlednici pouze k Vánocům nebo svátku... Zemřela o týden později, když měla další záchvat. Nebyl jsem tam. Když jsem se to dozvěděl, v duchu jsem zopakoval náš rozhovor. Uvědomil jsem si, že v tomhle zasraném světě se nic neděje zadarmo. Jestli moje matka před svou smrtí udělala nějakou zkoušku, bylo to proto, aby mě rozveselila. Abys mi řekl, než půjdeš do jiného světa, neboj se to vzdát; vše je v pořádku! Teď už vím. To jen proto, abys to pochopil, musíš být dobrý syn, rozumíš? Musíte cítit spojení ve svém srdci, vždy, vždy ...