Transestetika je jedním z klíčových pojmů estetiky a filozofie umění Jeana Baudrillarda , který představil ve svém díle Průhlednost zla (1990). Tento koncept naznačuje, že moderna se nachází v situaci, kdy doslova vše v každodenní realitě (politika, odpadky, sex, auta atd.) podléhá estetizaci.
„Když naše společnost prošla osvobozením forem, linií, barev a estetických konceptů, míšením všech kultur a všech stylů, dosáhla univerzální estetizace, podpory všech forem kultury (aniž bychom zapomněli na formy antikultury) , vzestup všech metod reprodukce a antireprodukce“ [1 ]
Podle Baudrillarda se dnes naprosto každý předmět nebo fenomén „stává estetickým: politika se mění v performance, sex v reklamu a pornografie, soubor událostí v to, čemu se běžně říká kultura“ [2] . Vše se ukazuje být připuštěno v mezích estetiky, kterou je již vhodnější nazývat „transestetika“ nebo „ultraestetika“, „infraestetika“ [3] , která překračuje své dřívější hranice, rozpouští se ve věci . Kvůli této nerozlišitelnosti mizí jakékoli kritérium pro estetický úsudek a hodnocení.
Estetika je v důsledku své vlastní všudypřítomnosti znehodnocována a likvidována ve svém dřívějším stavu, protože je-li „vše estetické, nic už není ani krásné, ani ošklivé, mizí i umění“ [4] , tzn. univerzální estetika je ekvivalentní neestetice všeho. Jinými slovy, skutečnost, že vše na světě získává estetický rozměr, znamená „konec umění a estetiky“ [5] . Subjekt estetického zážitku v tomto kontextu nezůstává nic jiného než lhostejnost, protože je nasycen přemírou obrazů, které nelze nazvat ani krásnými , ani ošklivými , zažívá pouze lhostejnost jak k umění, tak k estetice.
Baudrillard věří, že než dosáhne svého vrcholu v médiích, reklamě a videu, k tomuto přijetí všeho do oblasti estetiky dochází nejprve v umění, konkrétně v dadaismu a ready-mades Marcela Duchampa. Francouzský filozof píše, že v technice přivlastňování , kterou tento umělec používá :
„... objekt je ve své banalitě přenesen do prostoru estetiky, která činí celý svět jakýmsi ready-madem. Duchampův čin je sám o sobě bezvýznamný [nekonečně malý], ale jeho výsledkem přechází veškerá banalita světa do sféry estetiky a vše estetické se stává banálním. Mezi těmito dvěma prostorami banality a estetiky dochází k přepínání [komutace], která skutečně ukončuje estetiku v tradičním slova smyslu. A to, že se celý svět stává estetickým, pro mě znamená do jisté míry i konec umění a estetiky .
„Konec umění a estetiky“ navíc připravuje i abstrakcionismus , který odmítá systém reprezentace a dekonstruuje jej. Po takovém modernistickém hnutí bezprostředně následuje ještě radikálnější gesto odmítnutí samotného obrazu, prováděné v ready-mades, které stírá hranice umění a života.
Po uměleckém praktikovi Marcelu Duchampovi a později Andy Warholovi si obraz „už nedokáže představit skutečné, protože se stal skutečným“ [6] . Jinými slovy, „obrazy přešly do věcí“ [7] . Už nejsou iluzorní, utopické a napodobující, jsou pouze obrazy. Transestetický konec umění tak pro Baudrillarda proměňuje umělecké dílo ve věc vyčerpanou vlastní vizualitou, jakousi „plochu bez hloubky“ [6] .