Tuki'ny (z italského tutti uno -tuic'un v toskánském dialektu - "všichni jako jeden" ) - účastníci jednoho z největších rolnických povstání středověké Itálie ve XIV - XV století . Pokryly regiony Vercelli , Canavese , jižní část Aosty , Valais (jižní Švýcarsko ) a řadu dalších. S různým úspěchem se hnutí konalo v letech 1382 až 1387 . Boj byl spontánní.
Obyvatelstvo těchto míst tradičně žilo podle patriarchálních zvyklostí svobodné komunity . Ve 14. století feudální tlak na rolníky prudce vzrostl , když se někteří páni začali vracet ke staré robotě a nevolnictví . Tento proces se nejvíce projevil v Canavese, kde se rozšířily nejtěžší formy závislosti doprovázené formaragem , menmortem a svévolným tagem . Neustálé spory mezi savojskými hrabaty , markýzy z Monferrata a místní šlechtou ničily obyvatelstvo, zvyšovaly daňové zatížení a vedly k otevřeným rekvizicím prostřednictvím příspěvků a půjček od měšťanů.
Místní představení začala dlouho před 80. lety 14. století . V roce 1363 se obyvatelé údolí Cogne v Aostě chopili zbraně proti místnímu biskupovi a vyhnali jeho kastelána . Od počátku 80. let 14. století hnutí postupně pokrývalo celé oblasti: Wallis, Maurienne , Tarentaise . Požadavky rebelů se však lišily. Valaisští rolníci se ve spojenectví s měšťany postavili proti biskupovi ze Sionu a jeho spojenci, hraběti Savojskému. V důsledku toho byly v roce 1384 měšťanům uděleny určité svobody. Hnutí v Piemontu bylo namířeno nejen proti místním pánům, ale také proti „Lombarďanům“ , městským bankéřům a lichvářům . Významná část canavesského rolnictva bojovala proti ghibelinským feudálům pod heslem "Ať žije Savojsko a lid a šlechta nechť zahyne!" .
Boj dosáhl svého největšího rozsahu v Canavese. Od srpna 1386 rychle pokrývala desítky vesnic v okolí Turína . Rebelové zpustošili mnoho feudálních hradů . Místní obyvatelstvo se sice povstání neúčastnilo, ale rolníkům pomáhalo s jídlem a chránilo je před jejich pronásledovateli. Spolu s muži se do hnutí aktivně zapojily i ženy.
Povstalci zničili hospodářské stavení na feudálních panstvích , vypálili pánova pole do základů, zmocnili se zbraní a odváděli pracující dobytek, ničili hrady a vrhali zajaté panovníky do propasti. Feudálové byli zaskočeni. Jen o měsíc později se v Moncalieri - jižně od Turína - usadila armáda složená z vazalů hraběte Savojského a městské milice Turína , aby zabránila šíření povstání v této oblasti. Vojska se nejprve snažila omezit rozsah hnutí a jen občas pomáhala obležené místní šlechtě.
Ale věci se zahřívaly. Koncem roku 1386 vtrhly do plání davy sedláků z hor a zničily mnoho panství. Začátkem příštího roku Tukinové oblehli a dobyli hrad u Turína. Savojský hrabě Amadeus VII nařídil schovat cennosti, zastavit obchod a všude rozmístit stráže. Savoy plápolá v ohni rolnické války .
Na tento úspěch však nedokázaly navázat rozptýlené rolnické skupiny. Jejich největší oddíly byly na jaře roku 1387 poraženy rytíři hrabat Savojsko a Accaia za podpory městských milicí Chieri a Savignano . Povstání se rozpadlo do mnoha malých kapes, snadno potlačených místními feudály. Ale již v letech 1390 a 1391 pokračovalo vyšetřování v Canavese a veřejné popravy vůdců povstání se konaly v Ivrea .
Otevřené nepřátelství , které začalo v létě 1387 mezi Savojskem a Monferratem, částečně ulehčilo osud vzbouřených rolníků. Hraběcí dekret z léta 1387 v případě sedmi vesnic patřících rodině nepřátelské k rodu Savojských zrušil nejtěžší formy nevolnictví bývalých pánů, omezil zástup a zároveň proměnil rolníky v poddané hraběte Savojského, kterému nyní platili daň z hlavy. Rolníci získali právo převádět držbu půdy dědictvím podle svého uvážení a uzavírat sňatky bez svolení pána. Ten zakazoval svévolné zdanění rolníků. Někdejší vrchnostenská práva však byla roku 1391 obnovena.