South de Lannoy

South de Lannoy
fr.  Hugues de Lannoy
Guvernér Lille, Douai a Orsha
1414  - 1444
Předchůdce Jean II de Lannoy
Nástupce Baudouin I de Lannoy
Velmistr střelců z kuše
1421  - 1423/1424
Předchůdce Jacques de Labom
Nástupce Jean V. Muž z Garville
Statholder Holandska, Zeelandu a Fríska
1433  - 1440
Předchůdce Frank II van Borselen
Nástupce Guillaume de Lalin
Narození OK. 1384
Smrt 1. května 1456 Lille( 1456-05-01 )
Pohřební místo Lille
Rod Dům de Lannoy
Otec Gilbert de Lannoy
Matka Catherine de Molembe
Ocenění
Rytíř Řádu Božího hrobu Jeruzalémského Lišta s červenou stuhou - obecné použití.svg
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

South de Lannoy ( fr.  Hugues de Lannoy ; kolem 1384 - 1. května 1456, Lille ) zvaný též Hue ( Hue ) de Lannoy, seigneur de Sant, Beaumont a IJsselmonde - burgundský vojevůdce, státník a diplomat.

Životopis

Syn Gilberta de Lannoy, seigneur de Sant, a Catherine Gobier de Corbon, lady de Molembe. Starší bratr Gilberta a Baudouina de Lannoy.

V mládí podnikal dlouhé cesty do pobaltských států, Litvy a Svaté země, účastnil se války knížete Vitovta s Tatary, tehdejšími mistry pižmové, a v roce 1405 byl přijat do řádu rytířů Řádu Božího hrobu. v Jeruzalémě.

Po návratu do vlasti byl několik desetiletí ve službách burgundských vévodů Jeana Nebojácného a Filipa Dobrého . V roce 1406 se stal komorníkem vévody a v roce 1410 byl jmenován jeho radou.

Byl součástí armády, která v bitvě u Oty (1408/1409) porazila lutyšské rebely proti jejich biskupovi.

V roce 1409 byl jedním z vůdců tažení, v jehož důsledku byly Poitou , Limousin a Guyenne vráceny pod nadvládu Karla VI ., který byl v té době pod vlivem burgundské skupiny . Stal se kapitánem v Poitou a poté v Montargis . O několik let později, po triumfálním návratu Armagnaců do Paříže, se Lannoy vyznamenal v občanské válce tím, že vedl tvrdohlavou obranu Compiègne , kde byl v roce 1414 jmenován kapitánem.

Bojoval v bitvě u Agincourtu , kde byl zajat. Po propuštění se v roce 1417 zúčastnil tažení burgundské armády, která dobyla Pontoise a dosáhla Paříže. V roce 1418 se stal guvernérem Lille, Douai a Orsha . Po dohodě s Brity získal Jean Neohrožený zpět svůj vliv v hlavním městě, načež byl Hugues de Lannoy jmenován jedním z poradců mladého Philippa de Saint-Paul , který se stal královským guvernérem v Paříži a v letech 1418-1419 působil jako královský rádce a komorník. Byl členem delegace, která podepsala dohodu s Brity v Troyes dne 2. března 1420.

22. ledna 1421 byl pochvalným dopisem vydaným v Saint-Faron-de-Mo jmenován velmistrem francouzských střelců z kuší. Předložil Filipu Dobrému plán tažení proti Armagnacům v Pikardii . Následujícího roku byl vévodou poslán k anglickému králi , kterého našel již na smrtelné posteli. Hugues de Lannoy měl zjevně dobré vztahy mezi anglickou aristokracií, protože později opakovaně cestoval na ostrov s různými úkoly: během regentství vévody z Bedfordu diskutoval o sňatku vévody z Gloucesteru s Jacobem Bavorským , hraběnkou z Hainaut, kdo se rozvedl Duke Jean IV Brabant ; v roce 1435 byl po podepsání smlouvy z Arrasu poslán do Anglie .

Spolu s biskupy z Amiens a Beauvais se Lannoy pokusil přesvědčit Jacquese d'Harcourt , aby předal Jindřichovi VI . pevnosti Guise a Crotoy , jediné, které zůstaly v rukou stoupenců Karla VII mezi Paříží a Flandry, ale tato mise skončil neúspěchem. Hugues de Lannoy také cestoval na diplomatické mise do Španělska (do Santiaga de Compostela ) a Říma.

Jako odměnu za služby prokázané svému otci udělil Jindřich VI. Jihu zemi Argy a další majetky patřící příznivci Karla VII ., Pierru de Bourbon , seigneuru de Preo, a zabavil je seigneurovi d'Offemont, který mu zabavil. prodán v roce 1429 Jacquesu de Crevecoeur , seigneur de Tua.

V lednu 1430 se Hugues de Lannoy stal jedním z prvních 24 rytířů při vytvoření Řádu zlatého rouna v Bruggách .

Na dvoře burgundského vévody byl Lannoy hlavou proanglické strany as velkou nelibostí přijal Filipovo rozhodnutí změnit politický kurz. Nejprve odmítl podepsat smlouvu z Arras vůbec a opustil konferenci v opatství Saint-Vaast . Lannoy byl nucen se podrobit o dva dny později, ale nezřekl se svých anglických sympatií. V této době adresoval vévodovi dvě memoranda: jedno o nadcházející válce s Anglií, v němž líčil nebezpečí plynoucí ze spojenectví s Francouzi; druhý je o povstáních ve Flandrech a Zeelandu. Memorandum o válce s Anglií publikoval Charles Potvin v Bulletinu Královské historické komise v Bruselu v roce 1879.

Hugues de Lannoy, který v letech 1433-1440 zastával pozici stadtholdera Holandska, zasáhl v roce 1434 během povstání v Leidenu do obnoveného boje mezi Krjučkovem a Codem .

Během potlačování gentského povstání bojoval Lannoy s odvahou, kterou jeho pokročilé roky nezmenšovaly. V bitvě u Lokerenu 18. března 1452 trval na tom, že nebude házet bez podpory Jacquese de Lalena , který byl vyčerpán v boji s početně přesilovým nepřítelem. Lannoy v čele několika těžce ozbrojených jezdců postoupil na bojiště a pomáhal svému bratrovi v rozkazu. Byl to jeho poslední významný čin.

Lord de Sant zemřel 1. května 1456 ve věku 72 let a byl pohřben v kolegiátním kostele Saint-Pierre v Lille. Na jeho hrobce je umístěn dlouhý epitaf, jehož začátek uvádí otec Anselm :

Hugh de Lannoy, Seigneur de Sant, byl jedním z velkých, moudrých, udatných a uvážlivých rytířů své doby, podnikl mnoho krásných cest, vykonával zakázky na důležitých ambasádách, bojoval ve válce a soukromě vystupoval proti Angličanovi Jeanovi, Vévoda de Somerset, který byl v té době již poměrně starý, a důvod, proč o něm hodně píšu, je jeho zdatnost a důležitost.

— Pere Anselme . Histoire genealogique et chronologique de la maison royale de France. T. VIII, str. 72

Poslední fragment cituje Alphonse Wouters:

Nejprve ve dvaceti letech obdržel Řád rytíře svatých míst Jeruzalémských, po návratu, odkud odešel do Pruska, na hranici proti Turii (frontière contre les Turys); spojil se s vévodou Vitokem proti Tatarům, byl slavný a vyvýšil své jméno v mnoha vysokých a významných skutcích přede všemi, více než kdokoli z lidí svého národa. Po návratu do Francie zjistil války a rozpory mezi princi, byl kapitánem v Poitiers, velmistrem francouzských střelců z kuše, guvernérem Holandska, Zélandu a Fríska a často byl členem velvyslanectví. Několikrát navštívil Řím. Ve svých LX letech, aby se dožil tohoto věku, protože nebyl nevolníkem, ale Bohem, vzdal se důchodů knížat a zemřel v této slavné koleji St. Pierre, naplněný dny, ve věku sedmdesáti dvou let, jako nejstarší rytíř. Zlatého rouna, prvního březnového dne MCCCCLVI.

— Wauters A. Lannoy (Hugues de), kol. 324-325

V roce 2004 Bernhard Sterhy navrhl, že Hugues de Lannoy je autorem spisů „Rodičovské učení“, „Učení pravé šlechty“ a „Pokyn pro mladého prince“, tradičně připisovaných peru jeho bratra Gilberta.

Rodina

Manželka (asi 1415): Marguerite de Boncourt († 21. 8. 1461), dcera Baudouina de Boncourt a Jeanne de Wissock

Manželství je bezdětné.

Literatura

Odkazy