| Yuriko Saito | |
|---|---|
| 斉藤 百合子 | |
| Datum narození | 20. století [1] |
| Místo narození | Sapporo, Japonsko |
| Akademický titul | Ph. D |
| Akademický titul | Profesor filozofie |
| Alma mater |
Mezinárodní křesťanská univerzita University of Wisconsin Madison |
| Jazyk (jazyky) děl | Angličtina |
| Směr | Estetika |
| Hlavní zájmy |
Estetika každodenního života , environmentální estetika , Japonská estetika , estetika životního prostředí |
Yuriko Saito (斉藤百合子 Saitō Yuriko ) je profesorem filozofie na Rhode Island School of Design.
Hlavní oblasti zájmu: každodenní estetika, environmentální estetika , environmentální estetika, japonská estetika .
Yuriko Saito se narodila a vyrostla v Sapporu v Japonsku. Na Mezinárodní křesťanské univerzitě v Tokiu vystudovala bakalářský titul z filozofie. Získala doktorát z filozofie (Ph.D) na University of Wisconsin-Madison. Téma doktorské disertační práce je „Estetické vnímání přírody: západní a japonské perspektivy a jejich etický význam“. V roce 1999 obdržela Yuriko Saito Cenu Johna R. Frasera za celoživotní dílo ve výuce.
Od roku 1981 vyučuje filozofii na Rhode Island School of Design . [2] V letech 1989 až 1992 byla vedoucí speciálních studií na Rhode Island School of Design. Saito je členem redakční rady Environmental Aesthetics, je redakčním konzultantem pro The British Journal of Aesthetics, je členem správní rady Americké společnosti pro estetiku a je redaktorem online časopisu Contemporary Aesthetic.
V roce 2008 vydalo Oxford University Press svou první knihu Everyday Aesthetics, po níž následovala Aesthetics of the Familiar: Everyday Life and World-Making, vydaná v roce 2017.
V současné době žije na Rhode Island se svou rodinou.
Yuriko Saito je známá jako výzkumnice ekologické a každodenní estetiky. Saito ve svých dílech o ekologické estetice vyzývá k „mluvení s přírodou jejím jazykem“, „začínající od jejího vlastního“.
Saito se ve studiích o estetice každodenního života vyjadřuje „ve prospěch hledání estetických momentů v nejobyčejnějších věcech a činnostech“ a proti „art-centrismu“. [3] Saito syntetizuje prvky západní a východní kultury, s vyloučením mezer mezi „vysokým“ a „užitým“ uměním. Projevy estetiky se podle Saita v každodenním životě a přírodě liší od projevů estetiky v umění, protože nakládání s věcmi a nakládání s uměleckými díly jsou odlišné povahy. Při vyloučení mezer mezi „vysokým“ a „nízkým“, v pozornosti ke všem předmětům lidské činnosti, nejen k uměleckým dílům, muzejním exponátům, lze vysledovat japonskou estetickou (a šířeji – filozofickou) tradici, podle níž , všechny okamžiky lidského života by měly být naplněny estetickými zážitky.
Saito věří, že japonská estetická tradice má etický rozměr [4] . Mravní aspekt estetiky je založen na respektu, péči a pozornosti k druhému, přičemž jako jiný může vystupovat nejen člověk, ale i jakýkoli předmět živé i neživé přírody. Tradice čajového obřadu, zahradničení a vaření v Japonsku jsou příklady estetické výchovy mravních ctností: v těchto tradicích se prostřednictvím estetiky projevuje mravní postoj. Abychom byli skutečně pozorní k citlivosti druhého, je nutné překročit vlastní ego. Původ tohoto překračování lze nalézt v zenovém buddhismu. Když se navíc objeví respekt ke všemu kolem a člověk si začne vážit nejen věcí, které jsou mu příjemné, pak se změní i estetické vnímání života, rozšíří se hranice smyslnosti.
V japonské estetice se řídí zásadou, že vnější by měla vyjadřovat vnitřní podstatu věci. Moderní koncept udržitelného designu podle Saita ukazuje uctivý, pozorný postoj k podstatě každého předmětu – v takovém designu je ztělesněn úběžník etiky a estetiky. Myslitel se domnívá, že při budování skutečně prosperujícího státu je třeba se starat nejen o medicínu, vzdělání, či zajistit všem občanům střechu nad hlavou, ale zvláštní pozornost je třeba věnovat i kráse životního prostředí. Úřady ignorováním estetického aspektu života podkopávají vše, co je považováno za nezbytné součásti ideální společnosti, ať už je to dodržování zákonů nebo garance svobod. Lidé jsou nejen myslící, ale i cítící bytosti, proto musí architekti při stavbě měst počítat s tím: pokud člověk necítí respekt ke své potřebě krásy, vidí lhostejnost k uspokojení své touhy po estetice prostředí, pak to znamená odpoutanost, negativní přístup k ostatním lidem. Vzniká tak překážka rozvoje pocitu sounáležitosti, který je tak důležitý pro budování zdravé společnosti.