Homo ludens (z lat. - „Hrající člověk“) je pojednání vydané v roce 1938 nizozemským historikem a kulturologem Johanem Huizingou .
Práce je věnována ucelené podstatě fenoménu hry ( holand . Spel ) a jejímu univerzálnímu významu v lidské civilizaci. Huizinga věří, že hru nelze redukovat na kulturní fenomény, protože je starší než oni a je stále pozorována u zvířat. Naopak samotná kultura (řeč, mýtus, kult, věda) má hravou povahu. Huizinga nejprve definuje podstatu hry jako lehkovážnost (25), ale vysvětluje, že hra se zvířaty se na rozdíl od lidí nesmějí, to znamená, že hra může stále zahrnovat vážnost (59). Poté definuje hru jako „volné jednání“, protože je osvobozeno od nátlaku a oddává se „volnému času“ (27) a specifickému „hracímu prostoru“. Ze hry zároveň vyplývá přísný vnitřní řád, z něhož vyplývá přítomnost určité herní komunity.
Pokud jde o analýzu slova „hra“, Huizinga poznamenává, že se vyskytuje u všech národů. Začíná jazykem starověké civilizace, kde je hra označena třemi způsoby jako παιδιά (paydia – „dětinství“), ἄθυρμα (atyurma – „nesmysl“) a ἀγών (agon – „soutěž“). Huizinga poznamenává, že někteří badatelé starověku (Bolkestein) se staví proti paydia a agon, tedy hře a soutěži ( Nizozemsko Wedijver ), ale tyto dva pojmy stále vyjadřují jediný fenomén. Různá slova pro hru se vyskytují také v sanskrtu: kridati (zábava dětí a zvířat), divyati (házení losů), tandeln (napodobování, zesměšňování). V japonštině se hra shoduje se zdvořilostí a v semitských jazycích s výsměchem. V germánských jazycích neexistuje žádné obecné slovo pro hru, ale v románských jazycích ano. Při úvahách o sexuální hře Huizinga zdůrazňuje svou nadbytečnost oproti biologickému páření. Staví také hru do kontrastu s jakoukoli biologickou nutností, ať už je to sebeobrana nebo výživa.
Huizinga se zamýšlí nad vztahem mezi hrou a kulturou a poznamenává, že kultura se rodí ze hry a kultura má charakter hry (60). Znovu poukazuje na napětí a nejistotu jako na kritérium hry. Rozlišuje hry single (solitaire), agonální (sport) a hazardní hry (kostky). Když se vrací k protikladu mezi hrou a soutěží v řečtině, nazývá tuto skutečnost „náhodnou mezerou ve formování abstraktního pojmu hry“ (63). Z pohledu Huizingy je soutěživost podstatou hry – vyjádřením vůle k moci neboli „agonálního instinktu“ (105). Hazardní hry spojuje se snahou zjistit vůli bohů. V této souvislosti interpretuje potlatch (72). Statečnost, která z toho vyroste, se stává základem ctnosti a základem etiky. Huizinga uzavírá: „Bez zachování určitého hravého chování je kultura obecně nemožná“ (105).
S ohledem na soudní řízení si Huizinga všímá i prvku hry, herectví (róby a paruky) a soutěžení („soudní spory“). Ve starověku byla náhoda a úděl bohů také nedílnou součástí každého dvora.
Huizinga při srovnání války a hry uvádí příklad středověkých turnajů, kde se původně krvavý boj zvrhl ve velkolepou soutěž o show. Zároveň podotýká, že soutěž povyšuje sváry na kulturní úroveň, implikuje respekt k nepříteli a koncept cti. Právě na tom vyrůstají pojmy rytířství a mezinárodní právo, které jsou podstatou lidskosti.
V 6. kapitole Huizinga uvažuje o vyjádření agonálního pudu ve formě řešení hádanek, v 7. - ve formě soutěže básníků, v 8. - ve hře imaginace, v 9. - v formou filozofické hry mysli, v 10. - formou hudby, v 11. kapitole uvažuje o kulturách prizmatem hry - lat. poddruh ludi . Huizinga opakuje svou hlavní myšlenku: „kultura se ve svých počátečních fázích hraje“ (168).
Huizinga neobchází ani nejnovější výrazy hry, pod kterými rozumí sportu – fenoménu, který přišel v 19. století z anglické kultury. Turnaj je podle Huizingy soutěž, ale ještě ne sport, protože je v něm stále hodně teatrálnosti. Sport se naopak rodí z týmové míčové hry, kde jsou na prvním místě tělesná cvičení a demokracie. V souvislosti s realizací agonálního instinktu uvažuje Huizinga o moderním skautském hnutí. Huizinga si všímá úpadku hry v moderní civilizaci a varuje před možností zhroucení kultury do barbarství a chaosu.