Oktoberklub ( „Oktoberklub“, „Klub října“) je soubor politických písní NDR . Hudební styl - směs šansonu , folku a rockové hudby . Byl založen v roce 1966 jako Berlin Hootenanny Club a byl prvním souborem politických písní v NDR. Trvalo to až do roku 1990.
Na počátku 60. let 20. století vyvolalo oživení lidové hudby ve Spojených státech vlnu lidové hudby a protestsongů v mnoha zemích světa. V NDR pořádá od roku 1960 kanadský zpěvák Perry Friedman kluby „Hootenanny“ (americký název pro neoficiální koncertní místa). Spolu s mládežnickou rozhlasovou stanicí DT 64 (DT 64) shromáždil skupinu mladých milovníků lidové hudby, kteří v únoru 1966 za podpory berlínského okresního výboru SSNM založili berlínský klub Hutenanni . Do tvořivosti se mohl zapojit každý, klub byl otevřený všem. Atmosféra byla neobvyklá, uvolněná, čímž se lišila od podobných akcí v tehdejší NDR. Mezi umělce patřili Perry Friedman, Hartmut König, Reiner Schöne, Bettina Wegner a mnoho dalších. Mládežnická rozhlasová stanice DT 64 pravidelně vysílá přenosy klubových akcí.
Počátkem 60. let prošla mládežnická politika NDR fází liberalizace (Mládežnické komuniké Ústředního výboru SED), která přispěla ke vzniku nových témat v literatuře, filmu, jazzu a beatové hudbě, tzv. textů“ (Lyrikwelle), udržování mladých talentů a DT 64. Koncem roku 1965 tato krátká fáze zvaná „Thaw“ (Tauwetter) skončila (XI. Plénum ÚV SED). Vedení SED zakázalo beatové skupiny, filmy, knihy. Wolf Biermann, performer a skladatel, dostal zákaz vystupovat na pódiu. Počátkem roku 1967 byla zahájena kampaň proti „sklonu k amerikanizaci kultury“. Hutenanni Club byl nucen upustit od amerického jména. Byl přejmenován na „Klub října“. Jméno mělo být spojeno s říjnovou revolucí . Od té doby se hnutí Hutenanni oficiálně nazývalo „zpěvácké hnutí SSNM“ (FDJ-Singebewegung) a stalo se součástí socialistické kulturní politiky. Byl podporován, ale i ovládán. V zemi bylo založeno mnoho pěveckých spolků (Singeklubs). Jejich počet dosáhl 4 000. Všichni si vzali příklad z Říjnového klubu.
Podle Reinholda Anderta byli členové Říjnového klubu „100 procent rudí, odhodlaní a čestní“. Chtěli mobilizovat mládež NDR pro rozvoj myšlenek socialismu. Klub vystupoval na mnoha politických akcích SSNM, např. na mládežnických festivalech, koncertech solidarity a Werkstattwochen (Werkstattwochen - setkání pěveckých spolků země). Klub propojil politiku a zábavu a přinesl tak nové prvky do zocelené politické kultury NDR. Na druhou stranu vedení SSNM a SED na klub dohlíželo a využívalo jej pro vlastní politické účely. Mezi členy klubu na toto téma probíhaly časté diskuse a kvůli tomu někteří členové klub opustili, např. Bettina Wegner.
Členové klubu zpívali mezinárodní politické písně (některé byly poetické napodobeniny), tradiční, lidové a vojenské písně i písně vlastní skladby. Klub se vyhnul heslům a bombastičnosti mnoha politických písní té doby. Členové klubu chtěli zpívat o svém každodenním životě tak, jak jej viděli. Reinhold Andert proto vytvořil motto „specifické pro NDR“ (DDR-konkret). Hudební styl vznikl symbiózou písní, šansonu, lidové hudby a rocku. Navíc využívali divadelní expresivity a politické satiry. Od roku 1971 se pořádaly večery písní se smíšeným repertoárem, na kterých se prezentovaly různé programy Říjnového klubu (1971 SSNM-Noční směna / FDJ-Nachtschicht, 1972 Manne Klein Cantata / Kantate Manne Klein, Noční směna lásky / Liebesnachtschicht, 1975 Prenzlauer Berg / Prenzlauer Berg) .
V prvních letech se akce Říjnového klubu konaly v Mezinárodním klubu (v Mezinárodním kině na ulici Karla Marxe v Berlíně) a od roku 1974 v Domě mladých talentů . Klub byl iniciátorem a organizátorem řady akcí jako „Hutenanni“ (1966), festivaly politické písně (1970-1990), OKK (od roku 1977 první diskotéka NDR), od roku 1977 „Klub v suterénu “ (Kellerklub) v Domě talentů mládeže, „Singe“ (Singe) od roku 1974 do roku 1976 a „Red Cauldron“ (Ein Kessel Rotes) od roku 1979 do roku 1989. Klub často vystupoval v zahraničí, např. na koncertech za odzbrojení NSR (1967), na Světovém festivalu mládeže v Sofii (1968), v Havaně (1978) a na svátcích tisku komunistických novin v západní Evropě. Byl oceněn různými řády, mezi nimiž byla v roce 1986 Zlatá hvězda přátelství národů .
V prvních letech byl klub velmi populární, zejména mezi mladými lidmi, kteří věřili v myšlenku socialismu. Opoziční mládež zase klub neuznávala, neboť jej považovala za přívržence linie SED a SSNM. V 80. letech byly klubové předvolební písně mnohými považovány za prázdné. Tento dojem vznikl především díky tomu, že média NDR šířila informace pouze o propagandistických programech Říjnového klubu. Na konci roku 1986, po prudké hádce mezi členy klubu, bylo rozhodnuto změnit kurz a postavit se pokusům o regulaci. Písně „konkrétně pro NDR“ se staly kritičtějšími.
Říjnový klub byla skupina milovníků hudby a písní. Ve vedení klubu byli často i neprofesionální členové. Složení klubu se často měnilo. Celkem měl klub za celou dobu 180 členů a občas měl až 40 členů současně, i když ne všichni byli písničkáři. Spisovatelka Gisela Steineckert a skladatel Wolfram Heicking dlouho působili jako mentoři. Významnými spisovateli v prvních letech byli Reinhold Andert, Kurt Demmler a Hartmut König, později Gerd Kern, který napsal texty, a skladatel Fred Krüger. Od roku 1987 napsali Michael Letz a Jens Quandt řadu hudebních skladeb. V letech 1988/89 Gerhard Gundermann psal pro klub texty a příležitostně s ním vystupovali hudebníci z klubu Oktyarsky.
Kromě toho byl klub „velmi důležitým faktorem v oblasti hudby pro mládež jako rezervoár talentů“ (Olaf Leitner). V roce 1973 vznikl ve zdech klubu písňový soubor „Year of Birth 49“ (Jahrgang 49), který vydržel až do roku 1980. Někteří členové klubu měli také hudební kariéry jako sólisté (Reinhold Andert, Tamara Danz / Tamara Danz, Gina Pietsch / Gina Pietsch, Barbara Thalheim / Barbara Thalheim, Jurgen Walter / Jürgen Walter, Bettina Wegner a další). Další bývalí členové klubu později pracovali v kulturních institucích, jako je rozhlas, televize, zvuková nahrávka a v generálním ředitelství estrádní umělecké komise. Hartmut König pracoval 12 let jako tajemník ústřední rady SSNM a v roce 1989 se stal náměstkem ministra kultury NDR.
Nejoblíbenější písně Říjnového klubu byly: „Řekni mi, na které straně jsi“ (Sag mir, wo du stehst), „Říjnová píseň“ (Oktobersong), „My jsme všude“ (Wir sind überall). Píseň „Řekni mi, kde stojíš“ se zpívala nejen v SSNM, ale i v kostelech a některé punkové kapely ji hrají dodnes. Západoněmecké sbory také zazpívaly píseň „We have this land“ (Haben wir diese Erde) – jedná se o německou verzi argentinské písně „Cuando tenga la tierra“ (Mercedes Sosa) a píseň „Kouř stoupá ze střechy“ ( Rauch steigt von Dach auf).
V roce 1968 natočila Gitta Nickel pro studio DEFA dokument Songs Make People (Lieder machen Leute) . V 90. letech byly natočeny dva televizní dokumenty o historii klubu: „Konec písně“ (Das Ende vom Lied), (VPRO, Nizozemsko, 1992) a „Sag mir, wo du stehst“ (Axel Grote a Christian Steinke / Christian Steinke, MDR, 1993).