Debre, Michelle

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 5. dubna 2021; kontroly vyžadují 2 úpravy .
Michelle Debre
fr.  Michel Debre

M. Debre při návštěvě Bonnu 7.10.1960
Premiér Francie
1. předseda vlády páté republiky
8. ledna 1959  - 14. dubna 1962
Prezident Charles de gaulle
Předchůdce Charles de gaulle
Nástupce Georges Pompidou
Privy Seal a ministr spravedlnosti Francie
1. června 1958  - 8. ledna 1959
Předseda vlády Charles de gaulle
Prezident René Coty
Předchůdce Robert Lecourt
Nástupce Edmund Michele
a asi. Francouzský ministr národního školství
23. prosince 1959  - 15. ledna 1960
Předseda vlády on sám
Prezident Charles de gaulle
Předchůdce André Bouloche
Nástupce Louis Jox
Ministr hospodářství a financí Francie
8. ledna 1966  - 30. května 1968
Předseda vlády Georges Pompidou
Prezident Charles de gaulle
Předchůdce Valerie Giscard d'Estaing
Nástupce Maurice Couve de Murville
francouzský ministr zahraničí
30. května 1968  - 22. června 1969
Předseda vlády Maurice Couve de Murville
Prezident Charles de gaulle
Předchůdce Maurice Couve de Murville
Nástupce Maurice Schuman
francouzský ministr národní obrany
22. června 1969  – 4. dubna 1973
Předseda vlády Jacques Chaban-Delmas
Pierre Messmer
Prezident Georges Pompidou
Předchůdce Pierre Messmer
Nástupce Robert Halley
Člen francouzského Národního shromáždění za 1. volební obvod Réunion
2. dubna 1973  – 14. května 1988
Předchůdce Henri Serre
Nástupce Auguste Legros
11. července  – 12. srpna 1968
Předchůdce Henri Serre
Nástupce Henri Serre
3. dubna  – 7. května 1967
Předchůdce Henri Serre
Nástupce Henri Serre
5. května 1963  – 8. února 1966
Předchůdce Frederic Champierre de Villeneuve
Nástupce Henri Serre
Člen Rady republiky za departement Indre-et-Loire
7. listopadu 1948  - 1. června 1958
Nástupce pozice zrušena;
Jacques Vassor (jako senátor za departement Indre-et-Loire)
Starosta Amboise
2. července 1966  - 24. března 1989
Předchůdce Maurice Mercier
Nástupce André Chollet
Člen generální rady departementu Indre-et-Loire pro kanton Amboise
19. března 1976  – 3. dubna 1992
Předchůdce André Chollet
Nástupce Bernard Debre
23. června 1951  - 20. března 1970
Nástupce André Chollet
Narození 15. ledna 1912( 1912-01-15 ) [1] [2] [3] […]
Smrt 2. srpna 1996( 1996-08-02 ) (84 let)
Montlouis-sur-Loire,Indre,Francie
Pohřební místo
Otec Robert Debre
Matka Jeanne Debret-Ponsant [d]
Manžel Anne-Marie, nar Lemaresquier
Děti Vincent, Francois , Bernard , Jean-Louis
Zásilka
Vzdělání
Profese zastánce
Postoj k náboženství judaismus
Autogram
Ocenění
Velitel Řádu čestné legie válečný kříž 1939-1945 (Francie) Medaile za odboj s rozetou (Francie) Croix du Combattant (1930 Francie) ribbon.svg
Pamětní medaile za dobrovolnou službu ve svobodném francouzském hnutí Croix du Combattant Volontaire 1939-1945 ribbon.svg Medaille des Evades ribbon.svg
Rytířský velkokříž Řádu Lepolda I Rytířský velkokříž Řádu osvoboditele San Martina Rytířský velkokříž Řádu Isabely Katolické (Španělsko)
Velký důstojník Řádu svatého Karla Rytířský kříž velkého důstojníka Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo Rytířský velkokříž Řádu za zásluhy v letectví
Řád lva a slunce 1. třídy Rytířský velkokříž Řádu Nejsvětější Trojice Velký důstojník Národního řádu Beninu
Velký důstojník Národního řádu za zásluhy Mauritánie Velký důstojník Národního řádu Nigeru Velký důstojník Národního řádu Pobřeží slonoviny
Velký důstojník Řádu hvězdy rovníku Velký důstojník senegalského Řádu lva Velitel kamerunského Řádu udatnosti
Hodnost poručík
bitvy
Místo výkonu práce
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Michel Jean-Pierre Debre ( fr.  Michel Jean-Pierre Debré ; 15. ledna 1912 , Paříž , Třetí republika , - 2. srpna 1996 , Montlouis-sur-Loire , dep. Indre a Loire , Pátá republika ) - francouzský politik , a blízký spolupracovník Charlese de Gaulla , prvního premiéra Francouzské páté republiky ( 1959-1962 ) . Člen Francouzské akademie ( 1988 ). Debre je jednou z hlavních francouzských politických osobností poválečné éry. Byl to on, kdo ztělesnil ústavní myšlenky Charlese de Gaulla v ústavě z roku 1958 , která je považována za nejúspěšnější ústavní projekt ve francouzské historii. Ve Francii je také považován za hlavního ideologa gaullismu , samozřejmě po samotném de Gaulleovi.

Původ, vzdělání a raný život

Michel Debre se narodil 15. ledna 1912 v Paříži do rodiny lékařů z alsaské rabínské rodiny Debre . Jeho matka Jeanne Debre (1879-1929) pracovala v nemocnici ještě před první světovou válkou, jeho otec Robert Debre (1882-1978) udělal kariéru dětského lékaře a v budoucnu se stal slavným pediatrem a prezidentem Francouzské lékařské Akademie . Jeho bratr Olivier Debret se stal umělcem a jeho bratranec  Laurent Schwartz matematikem.

Na konci základní školy Michel pokračuje ve studiu na slavných lyceích Montaigne a Ludvík Veliký .

Ve věku 16 let si Debré, který na rozdíl od svých rodičů a sestry získal středoškolské vzdělání, zvolil veřejnou kariéru a vstoupil na Vyšší školu politických věd , zatímco poslouchal přednášky na Právnické fakultě Univerzity v Paříži . Debre přitom neúnavně čte a pokládá svůj intelektuální základ.

V roce 1932 vstupuje budoucí politik do řad francouzských ozbrojených sil , kde se stal velmi závislým na jízdě na koni a od té doby tento koníček nezměnil celý život. Debre dokončil svou vojenskou službu v hodnosti podporučíka.

Na konci roku 1934 se Debret po úspěšném složení zkoušek ve 22 letech stal členem Státní rady – nejvyšší instance francouzského správního soudnictví a zároveň kolektivního „právního poradce“ vlády.

V roce 1936 se Michel ožení s Anne-Marie Lemaresquier, která mu porodí čtyři syny: Vincenta, Francoise, Bernarda a Jeana-Louise. Z nejstaršího Vincenta se stane úspěšný podnikatel Francois - novinář. Bernard, ačkoliv je povoláním lékař a má na starosti urologické oddělení slavné pařížské nemocnice Cochin, je členem francouzského Národního shromáždění z Paříže a Jean-Louis Debray , předseda Národního shromáždění, byl jmenován prezidentem republiky, Jacques Chirac , předseda francouzské ústavní rady .

V roce 1938 Debret poprvé proniká do svatyně francouzské politiky vstupem do úřadu známého poslance Paula Reynauda , ​​jmenovaného ministrem financí.

V řadách Odporu

S vypuknutím druhé světové války opouští Debre svou práci úředníka a vstupuje do armády v hodnosti poručíka kavalérie. A již na jaře 1940, když německá vojska vstoupila na území Francie, jde Debre na frontu. Ve svých pamětech popisuje atmosféru mezi mírem a válkou, která ho obklopovala v těch dnech, kdy se jeho pluk zastavil na noc poblíž Paříže:

"Dodnes si pamatuji tu zastávku v lese v údolí Seiny." Krásná červnová noc. Zbraně jsou tiché. Usnul jsem. Ticho a měkkost doslova prostupovaly vzduch. A když jsem se probudil, to samé ticho mi oznámilo, že probíhá válka. Odlesky svítání rozzářily oblohu, obzor zrudl prvními paprsky dosud neviditelného slunce. Ani jeden ptáček nezpíval, v houštinách lesního houští se nehýbalo jediné zvíře: pocit prázdnoty, strach z přírody před blížící se smrtí.

Po skončení bojů ve Francii a rozpuštění její armády v souladu s příměřím uzavřeným Petenem s nacistickým Německem byla Debre demobilizována. Koncem roku 1940 - začátkem roku 1941 byl v Lyonu a učil politické disciplíny. Poté se rozhodne vstoupit do správních struktur vytvořených vichystickou vládou . Debray se stává asistentem Emanuela Monique, který byl jmenován generálním tajemníkem francouzské rezidence v její kolonii Maroko , a odjíždí s ním tam na jaře 1941 . Monique věřila, že by bylo velmi důležité zapojit do války Spojené státy . Myslel si, že kdyby Spojené státy vstoupily do války, postavily by se i za francouzské zájmy. Debre pod jeho vlivem také sdílí podobné názory. Život však tyto iluze brzy rozptýlil na kusy a Monique byla v létě téhož roku odvolána ze svého postu.

Ale právě zde, v Maroku, Debray chápe, že pouze Charles de Gaulle bude skutečně bojovat s nepřítelem za osvobození Francie. Poté se připojí k řadám francouzského odboje , ale rozhodne se neemigrovat do Anglie, kde se usadil generál de Gaulle, ale do Francie, aby přispěl k osvobození země svých předků z cizího zotročení. V přestrojení dostává administrativní post od vichistické vlády a zároveň začíná s podzemními aktivitami.

Nejprve se stává řadovým členem a poté jedním z vůdců organizace „Stoupenci odporu“, jejíž hlavní činností bylo vydávání nelegální literatury a shromažďování zpravodajských dat a v budoucnu - páchání sabotáží, sabotáží a ničení nepřátelských komunikací.

Organizace „Supporters of the Resistance“, ve které Debré spolupracovala, jako jedna z prvních kontaktovala Jeana Moulina , kterému de Gaulle přijal sjednocení povstaleckých skupin do jediného celku. Debray se tedy stal „gaullistou první hodiny“ – tak říkají ve Francii ti, kteří se během války přidali k Charlesi de Gaulle.

Ve druhé polovině roku 1943 sestavuje Debray jménem generála de Gaulla seznam komisařů Republiky, kteří by po osvobození mateřské země měli nahradit vichistický lid. A v srpnu 1944 se sám stal komisařem republiky v Angers .

Poválečné období

Premiér

V roce 1958 se Debray stal ministrem spravedlnosti v úřadu generála de Gaulla a hrál důležitou roli při přípravě ústavy páté republiky, protože to byl on, kdo dal na papír ústavní teze vyjádřené de Gaullem ve svém projevu v Bayeux. . Debre, znalec ústavního práva a obdivovatel britských parlamentních tradic, však zavádí post premiéra a „racionalizovaný“ parlamentarismus, který má zajistit stabilitu vlády, i když členové zákonodárného sboru nesouhlasí s politikou skříňka. Ihned po schválení návrhu ústavy v referendu se Debre pustila do reformy francouzského soudního systému.

Když byla dne 28. září 1958 referendem schválena ústava, prezident republiky Charles de Gaulle jmenoval 9. ledna 1959 Debraye do druhého postu v republice - předsedou vlády. Po jmenování Debraye mu de Gaulle bez obalu řekl: „Nebudu zabíhat do podrobností o vládních aktivitách. Omezím se na určení hlavních směrů. A skutečně, od založení páté republiky ve výlučné jurisdikci hlavy státu jako národního vůdce byly jeho „vyhrazenou sférou“ (Jacques Chaban-Delmas) činnosti diplomacie, Alžírsko a obranná politika; péče o „francouzský domov a krb“ byla svěřena předsedovi vlády a vládě.

A pokud se de Gaulle ujal obnovy „národní velikosti Francie“ na mezinárodním poli, pak Debrého úkolem bylo zajistit, aby francouzská vnitřní politika odpovídala této vysoké laťce. V první řadě se vláda Debre zavázala zlepšit ekonomickou situaci země. Kromě devalvace franku rozvíjí debreský kabinet systém opatření k zajištění státní regulace hospodářství a již v únoru 1959 přijímá plán modernizace a vybavení. Dalo si za úkol rozvíjet především ta průmyslová odvětví, která nejúspěšněji přispívají ke zlepšení platební bilance. Velká pozornost byla věnována zvyšování konkurenceschopnosti francouzské ekonomiky. Vláda se starala i o rozkvět zemědělství. V roce 1960 byl přijat o poskytování státních dotací velkým zemědělským podnikům. Tato politika začala okamžitě přinášet výhody. Výrazně se tak snížil schodek obchodní bilance země, zcela zmizel deficit platební bilance pro zónu francouzského franku a nakonec se poprvé po mnoha letech podařilo snížit schodek státního rozpočtu. A v roce 1959 vláda provedla parlamentem schválenou daňovou reformu, jejímž účelem bylo zjednodušit složitý a těžkopádný daňový systém, zejména spojit progresivní a poměrné daně do jedné daně z příjmu pro každého poplatníka. Sociální politika kabinetu byla zaměřena na zvýšení životní úrovně Francouzů. Minimální mzda se za poslední tři roky zvýšila několikrát.

Debre, jak se říká, od úsvitu do soumraku pracovala pro dobro vlasti, kontrolovala práci každého ministra a plnění jeho pokynů a vždy si byla vědoma i těch nejmenších problémů. Každou středu se v Elysejském paláci scházela ministerská rada pod předsednictvím prezidenta republiky; hlava státu navíc neseděla na konci oválného jídelního stolu, ale v jeho středu, tváří v tvář před premiérem. Ve všech otázkách francouzské politiky neměli prezident a předseda vlády žádné neshody, kromě jedné, ale nejnebezpečnější krvácející rány na těle Francie - alžírského konfliktu. A pokud de Gaulle hladkými kroky vedl k tomu, aby Alžírsko získalo nezávislost, za předpokladu, že budou zachovány „primární“ vazby s Francií, pak Debre byla naopak kategoricky proti. Několikrát se to pokusil vysvětlit de Gaulleovi, dokonce ho přesvědčit. Prezident se takovým rozhovorům vyhýbal. Debre nejednou podala generálovi rezignační dopis. De Gaulle to nepřijímá. Ale poté, co byly podepsány dohody Evian, podle kterých Francie opustila Alžírsko. Poté Debray, již na žádost De Gaulla, rezignuje a promění se z druhé osoby státu v běžného občana republiky.

Reunion

V listopadu 1962, u příležitosti voleb do Národního shromáždění po rozpuštění svého předchozího shromáždění, se pokouší být zvolen poslancem v departementu Indre-et-Loire , ale neuspěje. A již na jaře téhož roku Debre „zakotvila“ a vydala se na ... Ostrov Réunion, aby se zapojila do boje o uvolněné místo poslance. Tato překvapivá volba se vysvětluje jeho strachem vidět, co z francouzské koloniální říše zůstane, pokud půjde cestou vypůjčenou z Alžírska, tedy nezávislostí, kde se tento proces nezastaví. Aby ospravedlnil rozdělení ostrova do departementů nečekaně zavedených v roce 1946 a zabránil jeho obyvatelům v touze bojovat za nezávislost, zavedl rozvojovou politiku zaměřenou na kontrolu porodnosti a chudoby, kterou zplodila, kterou pozorovatelé uznali za vliv zděděný po otci Robertovi na sociální otázky. Prosazuje otevření prvního rodinného vývojového centra na ostrově. Pustí se do budování četných školních jídelen, kde trvá na bezplatné distribuci sušeného mléka, tzv. "Milk Debre". Osobně bojuje za to, aby Paříž otevřela druhé lyceum na jihu ostrova, v Bufferu: předtím bylo jen jedno lyceum v Saint-Denis pro několik set tisíc obyvatel. Rozvíjí také adaptabilní vojenskou službu vytvořenou Pierrem Messmerem. Protože věří, že demografie ostrova je hrozbou pro jeho rozvoj, organizuje četné programy k přesídlení obyvatel Réunionu do metropole.

Návrat na národní scénu

V roce 1966 šel Debret na osobní návrh generála de Gaulla znovu pracovat ve vládě, tentokrát na post ministra hospodářství a financí, kde vypracoval opatření pro boj s inflací, stabilizoval frank a dělal vše, co bylo v jeho silách. moci poskytnout francouzské ekonomice nový vzestup. Od roku 1968 do jara 1969, až do rezignace generála de Gaulla, vedl Debray ministerstvo zahraničních věcí. Své aktivity ve funkci šéfa francouzské diplomacie popsal takto: „Vztahy se dvěma supervelmocemi, Spojenými státy a Sovětským svazem; spolupráce s Německem a uspořádání sjednocené Evropy, což v tu chvíli znamenalo rozšíření Společenství, začlenění Velké Británie do něj; Izrael, Střední východ a Středomoří; konečně Černá Afrika a také Dálný východ, kde stále probíhala válka ve Vietnamu.

Po zvolení Georgese Pompidoua prezidentem republiky v červnu 1969 dostává Debray portfolio ministra národní obrany v kabinetu Jacquese Chabana-Delmase. Po smrti generála de Gaulla 9. listopadu 1970 vidí Debre svůj osud v pokračování práce „muže 18. června“ – pomoci zajistit, aby myšlenky prvního prezidenta nové Francie byly základem její vnitřní a zahraniční politiky . O důležitosti zachování gaullistických principů neustále mluví na zasedáních Republikové rady. Ale čas se přizpůsobuje sám a Pompidou se vzdaluje od de Gaullova kurzu směrem k nadřazenosti francouzských národních zájmů. Poté Debre v roce 1973 rezignoval a obnovil mandát poslance Národního shromáždění republiky.

V roce 1981 se Debre uchází o prezidenta republiky, ale ve volbách získává pouze 1,6 % hlasů . Při vysvětlování svého rozhodnutí – koneckonců všichni s jistotou věděli, že Valéry Giscard d'Estaing a Francois Mitterrand budou favority prezidentských voleb, a z gaullistů – Jacques Chirac – Debret řekl: „Chtěl jsem pokračovat v de Gaullově práci.“ Ještě později upřesnil: "Chtěl bych zachránit alespoň to hlavní."

Řády a medaile

Politická kariéra

Volené mandáty

Vládní příspěvky

Vláda Debre: 8. ledna 1959  – 15. dubna 1962

Změny

Poznámky

  1. ↑ http://www.senat.fr/senateur-4eme-republique/debre_michel0147r4.html
  2. ↑ Michel Debré // Sycomore  (fr.) / Assemblée nationale
  3. ↑ Michel Debré // Encyklopedie Brockhaus  (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag
  4. ↑ Debre Michel // Velká sovětská encyklopedie : [ve 30 svazcích] / ed. A. M. Prochorov - 3. vyd. — M .: Sovětská encyklopedie , 1969.

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole