| Hostel-on-the-Blood | |
|---|---|
| Autor | Alexej Ivanov |
| Žánr | román |
| Původní jazyk | ruština |
| Série | Mimocyklová romantika |
| Vydavatel | " ABC Classic " |
| Uvolnění | 2006 |
| Stránky | 320 |
| ISBN | 5-352-01803-2 |
Dormitory-on-the-Blood je román Alexeje Ivanova , napsaný v roce 1992 .
Poprvé vyšla v roce 2006 ( nakladatelství Azbuka-classika ) [1] .
V roce 2006 byl zařazen do užšího výběru celoruské literární ceny „ Národní bestseller “ [2] . Podle románu byl natočen film Hostel , premiéra je naplánována na podzim 2021 [3] [4] [5] .
Podle novináře Vadima Čelikova se on a další studenti Uralské státní univerzity seznámili s románem Kolej na krvi už v roce 1992, kdy Alexej Ivanov po dopsání rukopisu rozdával strojopisy spolužákům. „Prototypy hrdinů se daly snadno uhodnout a některé z nich od nás odepsali,“ ujistil Čelikov [6] .
Sám autor, kterému bylo v době dokončení románu 23 let, v rozhovoru přiznal, že ubytovna znamená studentskou ubytovnu Uralské státní univerzity, kde na začátku 90. let žil.
Román čekal na vydání 14 let, a to, jak poznamenal Vladislav Kreinin, znamená, že „ruské klasické literatuře už 14 let chybí skutečné mistrovské dílo“ [7] .
Děj románu se odehrává ve studentské ubytovně. Začátek je téměř detektivní: v prologu spáchá jeden z nejmenovaných hrdinů sebevraždu.
Dále je podrobně reprodukována kronika několika dnů předcházejících tragické události.
Studenti 214. komnaty Vaňka a Igor byli přátelští s dívkami z 212. komnaty Lyolyou a Nelyou. Spojovaly je osobní vztahy, společná setkání a měkká opatrovnictví nad nejmladším z hrdinů - studentem prvního ročníku A.
Kvůli Vaňčiným častým rvačkám se museli obyvatelé těchto místností pravidelně vysvětlovat veliteli Botové. Po dalším rozhovoru se Igorovi podařilo ukrást Olze Vasilievně klíč od podkroví. Tento klíč byl předložen studentovi Excelent.
Poté, co strávil jednu z nocí na střeše, zapomněl student Vynikající zamknout zámek. Když vyšel na ulici, uviděl ze střechy sestoupit dívku z prvního ročníku. Nebyla studentkou bez trvalého pobytu a neměla žádné formální právo se nastěhovat, ale bylo známo, že Rinat Botov jí dal samostatný pokoj.
Na jednání studentské rady byl Výborný student jmenován hlavním viníkem tragédie. Zároveň bylo rozhodnuto o vystěhování všech obyvatel 212. a 214. pokoje. Pro studenta Vynikající našel Igor dočasné útočiště a nabídl volné místo v 710. komnatě, kde bydlela studentka prvního ročníku Serafima - bystrá, důvěřivá dívka. Zbytek "exulantů" se dostal ven, jak mohl: někdo byl připraven dát na stůl chlast jako platbu za noc, někdo souhlasil s poskytnutím určitých služeb kvůli posteli.
Seraphim se stal první láskou vynikajícího studenta a ona mu na oplátku odpověděla. Ráno se dívka vydala na letiště za matkou. A pozdě odpoledne, když se Výborný student vrátil z knihovny, Vaňka řekl, že ho Botová najal jako školníka. Je pravda, že ji Simakov musí upozornit na jakékoli porušení ve zdech ubytovny. A první, co Vaňka udělal, bylo nahlásit veliteli, že Excelentní student zde žije nelegálně: „Jestli jsi mě sám přesvědčil, že tu není duše, tak si ji podle zákona sežeň!“
... Vynikající student si myslel, že za to může opět samota. Jeho přátelé na něj nebyli připraveni. Když byli vystěhováni a začali žít sami, strach jim jednoduše zatemnil zrak. Nehleděli dopředu, na pravdu, ale dozadu, na zbytek. A pokud budete postupovat a neustále se ohlížet zpět, pak bude ofenzíva k nerozeznání od ústupu.
- Dormitory-on-the-BloodKdyž si Výborný student přišel pro své věci do Botova pokoje, uviděl zapnutou televizi – objevila se zpráva, že linkový autobus mířící na letiště měl nehodu na železničním přejezdu . Všichni cestující zemřeli.
V kufru, který si studentka Výborná odvezla z Botové, byl holicí strojek se sadou břitů. Mladík vzal čepel silnější a přiložil si ji k ohybu lokte. Brzy se z temnoty pomalu vynořila tvář Serafíma, který slíbil, že teď budou oni dva žít spolu ve Věčném hostelu – ne na krvi, ale na lásce , od které má klíč. Ale ona upustí tento klíč a Excelentní student se za narůstajícího rachotu řítí ze schodů za ním .
Formálně je "Ubytovna ..." považována za román , nicméně literární kritici a kritici našli své vlastní definice žánru tohoto díla.
Takže podle Alexandra Shchipina (" Nezavisimaya Gazeta ") je kniha "nějakým druhem starověké řecké sbírky dialogů." Zároveň to lze číst jako „jakýsi druh tajemství , kde pět studentů, napsaných tak podmíněně, že připomínají divadelní masky , diskutuje o problémech duše“ [8] .
Maria Buterbrodova („ Afisha.mail.ru “) v něm viděla podobenství se starým, „jako svět, mytologém o oběti , navíc s jasnými evangelijními odkazy“ [9] .
Valerij Ivančenko ("Knižní vitrína") označil žánr díla jako "téměř reportážní , téměř dokumentární důkaz kusu života, jehož ukázky se dochovaly dodnes" [10] .
Konstantin Kogut („Uralský filologický bulletin“) věří, že „žánrová struktura je příběh , ale vyprávění samotné zde dosahuje hranic románů“ [11] .
V Koleji nejsou prakticky žádné náznaky faktoru času, a to dává recenzentům důvod tvrdit, že postavy zcela vypadly z reality [12] a mluvíme o „všech časech najednou“.
Například Konstantin Kogut se domnívá, že „čas jako kategorie je rozmazaný, protože příběh neobsahuje jasné náznaky okamžiku událostí – je obtížné určit denní dobu zevnitř hostelu, protože z něj jsou paradoxně vidět jen mraky. „čtvercové okno“. Obraz okna má asociativní pozadí se světoznámým mistrovským dílem suprematismu – „ Černým čtvercem “ od K. Maleviče , označujícím nulový stupeň bytí“ [11] .
Vladimir Radzishevsky (" Informprostranstvo ") zároveň nachází určité náznaky v dialozích postav a v popisu každodenních potíží, které umožňují spojit akci "koleje ..." s rokem 1989 [13] .
K havárii autobusu na železničním přejezdu došlo 10. listopadu 1990 .
Někteří autoři při rozboru díla přivedli ubytovnu k počtu nezávislých postav.
„Můj dům je ubytovna“ – to by se dalo zopakovat po Vaňce, který je ve skutečnosti zaujatý hledáním ani tak piva, jako vodky, každé postavy románu. A Nelly, která ho spěchala, promluví ještě chladněji: "Celý svět je hostel."
— Vladimir Radzishevsky [13]Jekatěrina Nistratova tedy věří, že v knize nejen dominuje - „je symbolem a metaforou . Je dystopií moderního Ruska. A její zmatená, sklíčená, zmatená, sebevražedná duše“ [14] .
Maria Buterbrodova vidí v hostelu "náš svět v miniaturách, se všemi jeho vášněmi a duchovními úspěchy, a svět je živý, nezávislý, myslící" [9] . Lev Drozdov (" Jiskra ") srovnává hostel s klasickým uzavřeným týmem - ponorkou [15] .
Konstantin Milchin obdaří koleje znaky živého tvora, který tě „spolkne a neudusí“ [16] . Pro Alexandra Neverova („ Labour “) se do popředí dostává „ model lidské ubytovny , jejíž metaforou je ubytovna“ [17] .
Hostel je soběstačný – čtenář se až do konce nikdy nedozví, jakou univerzitu postavy studují, zda navštěvují hodiny, zda čtou knihy. Vynikající studentka opustí zdi hostelu pouze dvakrát: "první - náhodně vidět, jak se neznámá dívka vrhá ze střechy, a druhá - vidět svého milého do autobusu, který bude mít smrtelnou nehodu" [17 ] .
Hlavním strachem v ubytovně je potlačení jednotlivce. Ten muž tady nic neznamená. Jednak jeho osobní názor nikdo nebere v potaz a pošlapává ho. A za druhé, samotný systém nás odsuzuje k chudobě a nedostatku práv. Jakákoli věc zde - skříň, matrace nebo bojler - je cizí a je zakázáno ji nahrazovat vlastními a je to směšné. A protože není právo nic mít, stává se člověk otrokem toho, kdo ho dává z ramene svého pána. V ubytovně se bydlení i duše člověka stávají průchozím dvorem.
- "Community-on-the-Blood", monolog Igora Kaminského"Ubytovna..." má něco společného s klasickými díly a způsobuje četné kulturní narážky , jsou přesvědčeni recenzenti.
Například Alexander Shchipin věří, že román je „paradoxně blízký Michelu Houellebecqovi s jeho „ Možností ostrova “, kde je tělesný protiklad k duchovnu, načež je obojí odmítnuto“ [8] .
Svetlana Evsyukova věří, že v určitém okamžiku se postavy promění v hrdiny 19. století - "protože Chernyshev 's" Co dělat? "Odpovídají na Bazarovo "Všechno je dovoleno" a na Marmeladovo" Piju, protože chci obzvlášť trpět! "Protože otázka" Když není Bůh, tak jaký jsem potom kapitán? jak je odtud vyhnali zlý velitel lišek“ [18] .
Dostojevského téma v analýze románu obecně je jedním z nejnápadnějších. Jekatěrina Nistratova píše: „Podle Ivanova, stejně jako v tradici ruského měkkého filozofování, je morálka údělem slabých. Jako princ Myškin nebo Aljoša Karamazov ." Také zjišťuje, že „sex na ubytovně je ponořen do problémů Sonechky Marmeladové “ [14] .
Jenže to havaruje a na dlouho - úžasný obrázek z druhé stránky románu: student, který si podřezal žíly na záchodě; tenká, bledá ruka na bílé fajáns, živá krev se míchá na záhybu. Tady, ve 24letém mistrném scénáristovi, je vidět původní Umělec: vždyť jde o krucifix , o nic méně, a to už není jen technika, sehraná mašinérie, ale odvážný Ivanovo. amatérské představení, jeho první " Perm God ", příbuzný těch mimozemšťanů, jediných na světě dřevěných tvorů čekajících na Oorfene Deuce v Perm Art Gallery .
— Lev Danilkin [19]Alexander Neverov vidí ve Výborném studentovi i prince Myškina: „Nejen tato figura, ale i mnoho dalších věcí svědčí o autorově shodě s Dostojevským. Dormitory-on-Blood je ideologický román: postavy mluví hodně a vášnivě o víře, pravdě, talentu, morálce a lásce“ [17] .
Konstantin Kogut jde při hledání paralel ještě dál - pozoruje souvislost mezi "kolejí" a Dantovou " Božskou komedií " . V „Božské komedii“: „Jen věčná stvoření jsou starší než já, / a budu na stejné úrovni jako věčnost. / Doručená pošta, zanech naději “ . Stejný postupný princip je základem modelování hostelu“ [11] .
Recenzenti neignorovali název románu a zachytili v něm analogii nejen s ruskými kostely vybudovanými na místě strašlivého zločinu [20] , ale i s konkrétním Kostelem na krvi – „obrazem, který koreluje s Jekatěrinburgem a nese tragické s popravou královské rodiny “ [11] .
V jedné z kapitol Vanka, udeřící do strun kytary, začíná ze všech sil: „Dlouho chodili v horku a mrazu, všechno zbořili a zůstali na svobodě...“ Dále přichází text Alexandra Bašlačeva píseň „ The Time of Bells “ [21] .
V odpovědi na otázku, zda se tato konkrétní píseň na stránkách knihy neobjevuje náhodou, Alexej Ivanov vysvětluje, že uvnitř románu je skutečný autor Bašlačevova hymnu [6] .
V hostelu popsaném v knize bydlel svého času i Bašlačev: „Pro naši ubytovnu byla postava Bašlačeva nejen kultovní postavou undergroundu , ale také kultovní postavou naší vlastní univerzity. Abych trochu oddělil Bashlacheva od svého hrdiny, přeuspořádal jsem verše písně na místech “ [6] .
Spisovatel nás s odzbrojujícím mladickým zápalem a neofytickou trémou přesvědčuje, že dokáže (nebo spíše mohl, a dokonce i když – ve svých 23!) sebevědomě balancovat na velmi vratkém mostě mezi fotograficky přesným popisem „olověných ohavností ruského život“ [22] a naprosto vypjaté – v samotné verbální struktuře a v rozmarných dějových zvratech – hledání smyslu života.
— Alexander Vislov, Vědomosti [ 23 ]| Díla Alexeje Ivanova | |
|---|---|
| Romány |
|
| Příběh |
|
| Dokumentární filmy |
|
| Adaptace obrazovky |
|