Alba Longa

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 12. září 2021; kontroly vyžadují 4 úpravy .
Pradávné město
Alba Longa
ital.  Albalonga

Starověké římské ruiny v Albano Lazial , možné místo legendární Alba Longa
41°44′ severní šířky. sh. 12°40′ palců. e.
Země Itálie
Založený 1152 před naším letopočtem E.
Zakladatel Ascanius
zničeno 7. století před naším letopočtem E.
Příčiny ničení dobytí
Jména obyvatel Albánci, Albánci [1]

Alba Longa ( lat.  Alba Longa ) je starověké latinské město v Laziu , 19 km jihovýchodně od Říma v pohoří Alban , které bylo zakladatelem a hlavou Latinské unie . Kolem poloviny 7. století př. n. l. bylo zničeno Římskou říší a jeho obyvatelé byli nuceni se usadit v Římě. Podle legendy byli Romulus a Remus , zakladatelé Říma, členy královské dynastie Alba Longa, která podle Vergiliovy Aeneidy pocházela z Aenea , syna Venuše [2] [3] [4] .

Podle Tita Livyho pocházely římské patricijské rodiny jako Julii , Servilii , Quinctii , Geganii , Curiatii a Clelia z Alba Longa [4] .

Archeologie

Podle Tita Livyho byla Alba Longa založena Ascaniusem za účelem přesídlení některých obyvatel přerostlého Lavinia . Podle jeho názoru se nacházela na úpatí hory Alban a své jméno dostala podle toho, že se táhla po hřebeni [5] . Dionysius z Halicarnassu reprodukoval tento příběh, ale dodal, že Ascanius, po věštbě dané jeho otci, přilákal do nového města také další latinské národy. Všiml si, že latinské slovo alba znamená „bílá“ a longa znamená  „dlouhá“, přeložil jméno Alba Longa do starověké řečtiny jako „dlouhé bílé město“. Dionysius umístil město mezi horu Alban a jezero Alban [6] , čímž zahájil dlouhý spor o jeho skutečné umístění.

Od 16. století bylo místo v různých dobách identifikováno jako Klášter svatého Pavla v Palazzola poblíž Albana , Costa Caselle poblíž Marina a Castel Gandolfo . Poslední jmenované z těchto míst bylo ve skutečnosti obsazeno Domitiánovou vilou , která se podle Juvenala nacházela na oblouku Alby [7] .

Archeologické důkazy naznačují existenci řady vesnic z doby železné podél jihozápadního břehu jezera Albano , z nichž každá má svou vlastní pohřebiště . V době zničení Alba Longa Římem tyto vesnice musely být stále v procesu formování předměstí, která se začala shlukovat kolem centra, které by docela dobře mohlo být moderní Castel Gandolfo, jehož mnohem větší pohřebiště naznačuje velké město.

V pozdějším republikánském období bylo území Alby ( Ager Albanus ) přebudováno s četnými obytnými vilami , které jsou zmiňovány ve starověké literatuře a jejichž zbytky se dochovaly dodnes.

Legendární příběh

Mýtus základů

Podle římské mytologie [8] , po pádu Tróje v roce 1184 př.n.l. E. [9] Aeneas , vedený přeživšími Trojany, přešel Středozemní moře na Sicílii , poté se přestěhoval do Kartága a nakonec skončil na Apeninském poloostrově . Při přistání v Itálii ho přivítal Latinus , král raných Latinů . Brzy se Aeneas oženil s dcerou krále Latina, Lavinií , a založil město Lavinium , pojmenované po ní. Latinus později padl v bitvě a zanechal Aenea jako krále Latinů a jeho syna Ascania (také nazývaného Yul) jeho nástupcem.

O několik let později byl Aeneas zabit v bitvě, stejně jako latina, a Ascanius se stal králem Latinů . Podle legendy Ascanius postavil Alba Longu jako své hlavní město na svahu hory Alba a v roce 1151 př. n. l. sem přestěhoval 600 rodin jako kolonisty z Lavinia [10] . e., pouhých 30 let po založení samotného Lavinia [5] [6] . Jeho potomci vládli Latinům dalších 500 let.

Latinská unie

Alba Longa byla vůdcem přibližně 30 měst, která tvořila Latinskou unii . Spojenecká setkání se konala u pramene Ferentino [11] , v malebné části údolí mezi Albano a Marinem (Itálie) [12] . Oběti unie byly přinášeny na hoře Alban, z níž bylo vidět celé území Latia.

Válka s Římem

V 7. století př. Kr E. římský král Tullus Hostilius nahradil na trůnu mírumilovného Numu Pompilia . Během jeho vlády odrážel postoj Říma k jeho sousedům Tullusovu zálibu ve válce. Když vypukl spor mezi skupinou Římanů a Albánců, využil vzájemné obviňování z loupeže jako záminku ke konfliktu. Obě strany vyslaly své vyslance, aby požadovali reparace. Když albánská delegace dorazila do Říma, Tullus je úmyslně přivítal tak vřele, že svůj požadavek nevyjádřili. Římští delegáti se však okamžitě obrátili na Albánce s požadavky a byli odmítnuti. Vzhledem k tomu, že jako první odmítli Albánci, měl Tull právo vyhlásit válku [13] .

Titus Livy popisuje tento konflikt jako něco podobného občanské válce, protože Římané tehdy údajně pocházeli z Albánců [14] .

Král Albánců Cluilius vstoupil se svou armádou na římské území, postavil tábor a kolem Říma vykopal obrovský příkop, kterému se začalo říkat Cluiliův příkop. Cluilius však v táboře z neznámých důvodů zemřel, načež Albánci jmenovali Mettia Fufetia svým diktátorem , který měl místo něj vést armádu [14] .

Tullus se svou armádou opustil Řím, v noci prošel táborem Albánců a vstoupil na jejich území. Mettius ho následoval, postavil tábor vedle římské armády a poté vyslal svého zástupce, aby nabídl zahájení jednání s Tullem. Tull přijal pozvání. Obě strany se však připravovaly na bitvu, zatímco jejich vůdci stáli proti sobě [14] .

Horác a Curiatsi

Mettius na jednáních navrhl, aby se konflikt vyřešil jiným způsobem než masovým krveprolitím, jako důvod uvedl obavy, že sousední Etruskové zaútočí na dva latinské státy, pokud budou oslabeny válkou a nebudou se moci bránit. Bylo rozhodnuto, že tři muži z každé strany, tři bratři Horatii a tři bratři Curiatii, budou mezi sebou bojovat o vítězství své vlasti. Titus Livy se odvolává na rozpory mezi svými vlastními zdroji ohledně toho, která skupina bratří zastupovala kterou stranu, ale stále podporuje názor, že Horaceové byli Římané a Curiatii Albans [15] .

Každý z Římanů a Albánců složil k této dohodě slavnostní přísahu, podle níž bude budoucnost každé strany záviset na výsledku tohoto souboje. Mark Valery byl jmenován fetálním a Spurius Fusius byl jmenován otcem oddílu, který měl zavázat Řím smlouvou [16] .

Boj začal. Jako první padli dva Římané. Pak zbývající Říman, Publius Horace, zabil tři Albánce a Řím tak vyhrál vítězství [17] . Tullus poté nařídil Mettiusovi, aby se vrátil se svou armádou do Alby Longa, ale aby byl připraven na válku s Veii . Albánci se ve skutečnosti stali vazaly Říma [18] .

Válka s Veii a Fideni

Brzy poté skutečně začala válka s Veii, stejně jako s Fidenae. Mettius a Albans byli Tullem a Římany nařízeni, aby přišli do bitvy s Etrusky, s nimiž se setkali s Etrusky na protějším břehu Agneny , na březích Tibery . Když však bitva začala, Mettius stáhl své jednotky z bitevního pole a nechal Římany, aby bojovali s Etrusky sami [19] .

Řím porazil Etrusky. Po bitvě nechal Tullus Mettia popravit za jeho zradu. Poté, na příkaz Tullus, římští vojáci zničili 400 let staré město Alba Longa, zůstaly pouze chrámy a celá populace Alba Longa byla přesunuta do Říma, čímž se počet římských občanů zdvojnásobil. Tullus zahrnoval mezi patricije přední rodiny Alba Longa, jmenovitě Julii , Servilii , Quinctii , Geganii , Curiatii a Clelievi . Tullus postavil novou budovu senátu, Curia Hostilia , aby tam sídlil senát , který značně vzrostl v počtu členů. On také rekrutoval deset nových turms mezi Alban equites a nové legie [4] . Albánští přistěhovalci žili v Římě na Caelian Hill [20] .

Poznámky

  1. ↑ Gorodetskaya I. L., Levashov E. A.  Alba Longa // Ruská jména obyvatel: Slovník-příručka. - M .: AST , 2003. - S. 26. - 363 s. - 5000 výtisků.  — ISBN 5-17-016914-0 .
  2. ↑ Guralnik, David B, ed. (1986), Alba Longa, Webster's New World Dictionary of the American Language (Second College ed.), New York, NY: Prentice Hall Press , (indexováno), (prostý okraj), ISBN 0-671-41811-4 (pbk .), ISBN 0-671-47035-3 (LeatherKraft), ISBN 0-671-41809-2 . 
  3. ↑ Mish, Frederick C, ed. (1985), Alba Longa, Webster's Ninth New Collegiate Dictionary (9. vydání), Springfield, MA: Merriam-Webster Inc., (indexováno), ISBN 0-87779-510-X (deluxe), ISBN 0-87779-508 -8 . 
  4. ↑ 1 2 3 Titus Livy , Ab urbe condita , 1:28-30
  5. ↑ 1 2 Titus Livius. I.3 // Dějiny Říma . - ISBN 0-89236-763-6 .
  6. ↑ 1 2 Dionýsios z Halikarnassu. I.66 // Římské starožitnosti. — ISBN 0-674-99352-7 .
  7. ↑ Müller, Christian. Roms Campagna in beziehung auf alte geschichte: dichtung und kunst (Starověký svět římské Campagna: Poezie a umění)  : [ německy. ] . - Lipsko: F. A. Brockhaus, 1824. - Sv. Svazek II. - S. 91. - ISBN 978-1277409727 .
  8. ↑ Virgil Eneida
  9. ↑ ll, Michael Spring Virgil's the Aeneid str. 22
  10. ↑ Leonard Schmitz 1847 Dějiny Říma str. 14, Dionysius z Halikarnassu Římské starožitnosti 1.67
  11. ↑ Řím, Itálie (City) British and American Architectural Society Journal, svazek 2 Archivováno 28. dubna 2016 na Wayback Machine str. 313
  12. ↑ Vikomt James Bryce Bryce Světová historie: Středomořské národy Archivováno 9. května 2016 na Wayback Machine str. 343
  13. ↑ Wilhelm Ihne Raný Řím: Od založení města k jeho zničení Galy
  14. ↑ 1 2 3 Titus Livy , Ab urbe condita , 1:23
  15. ↑ Livius Titus , Ab urbe condita , 1:23-24
  16. ↑ Livius Titus , Ab urbe condita , 1:24
  17. ↑ Livius Titus , Ab urbe condita , 1:25
  18. ↑ Livius Titus , Ab urbe condita , 1:26
  19. ↑ Livius Titus , Ab urbe condita , 1:27
  20. ↑ Livius Titus , Ab urbe condita , 1:33

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie