Hanka, Václav
Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 10. ledna 2022; ověření vyžaduje 1 úpravu .| Václav Ganka | |
|---|---|
| čeština Václav Hanka | |
| Datum narození | 10. června 1791 [1] [2] [3] […] |
| Místo narození | |
| Datum úmrtí | 12. ledna 1861 [1] [2] [3] […] (ve věku 69 let) |
| Místo smrti | |
| Země | |
| Vědecká sféra | filologie |
| Místo výkonu práce | |
| Alma mater | |
| Ocenění a ceny | |
 Pracuje ve společnosti Wikisource | |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons | |
Václav Hanka ( česky. Václav Hanka ; 10. června 1791 , Goržiněves u Königgrets, nyní Hradec- Králove , - 12. ledna 1861 , Praha ) - český filolog a básník, slavista, učitel, národní buditel , známý jako spisovatel a výrobce falešný Kraledvorskaja a Zelenogorský rukopis (známý společně jako jednoduše „rukopisy“ nebo RKZ ).
Roky studia
Skromného původu, syn vesnického řezníka. Studoval na škole v Königgrätzu (poslán tam, aby nebyl povolán do rakouské armády spojené po roce 1806 s Napoleonem I.), poté vstoupil do Prahy na Karlovu univerzitu , kde založil kroužek na ochranu českého jazyka. Vystudoval práva ve Vídni , vydával zde české noviny a v roce 1813 se seznámil se zakladatelem slovanské filologie Josefem Dobrovským .
Podvody
Po čtyřech letech studia u Dobrovského a Slovince Jerneje Kopitara Ganka oznámil objevení rukopisu Kraledvorskaja ve městě Königinhof ( 16. září 1817 ) a následujícího roku výskyt anonymně zaslaného rukopisu, kterého obdržel čtyřicet. let později, po zveřejnění verze nálezu na zámku Zelena Gora, název "Zelenogorskaya" (se slavným romantickým fragmentem národního eposu - "Soud Libushe "). Ganka vydal oba rukopisy s paralelními překlady do moderní češtiny a němčiny. Dobrovský, věříc (alespoň zprvu) v Kraledvorskou, považoval Zelenogorský rukopis ještě před vydáním za „zjevný padělek“. Nevěřil Ganke a jeho dalšímu učiteli - Yerney Kopitarovi. Celá mladá generace českých osvícenců však Ganky „objevy“ vítala nadšeně. V budoucnu se otázka pravosti rukopisů na dlouhou dobu stala záležitostí českého vlastenectví - každého, kdo o nich veřejně vyjádřil pochybnosti, považovali „buditelé“ za nepřítele (za Hančina života však takových bylo velmi málo projevy a podle vtipného vyjádření historika J. Hanuše „nebyl dlouho jediný člověk, který by o rukopisech pochyboval, snad kromě Hanky samého.
Zásluhou Hanka (a jeho pravděpodobného spoluautora Josefa Lindeho ) se naplnila očekávání vůdců národního obrození - byly „otevřeny“ památky antické literatury, které antikou a obsahovou rozmanitostí nebyly horší než památky ruské a srbské. a navíc obsahující obraz hrdinské a demokratické minulosti České republiky i protiněmeckých útoků . K nebývale dlouhému úspěchu falzifikátů přispěla nejen dokonalá korespondence „rukopisů“ s politickými aspiracemi českých vlastenců, ale také literární talent, na tehdejší dobu vysoká slovanská kvalifikace a technické umění Ganky, který byl polovičním století před možnostmi současné vědy. Krátce před Hankovou smrtí (1860) se zdálo, že mu na dlouhou dobu zajistil historické vítězství neúspěšný pokus o kampaň proti pravosti rukopisů, kterou zorganizovala rakouská policie a redaktor rakouských novin: vyhrál soudní spor proti rakouský Ku (Kuh) a sestoupil do hrobu se svatozáří mučedníka národního obrození .
Vystavení
Nepravost obou rukopisů z různých hledisek (technicko-paleografických, historických i lingvistických) byla nakonec vědecky prokázána až na přelomu 19. a 20. století, i když tvrzení na podporu rukopisů (řízená především politickými úvahami) pokračovala i později a zcela neutichla ani v naší době („Společnost rukopisů“, která existovala ve 30. a na konci 40. let 20. století, byla obnovena v roce 1993) Významnou roli v koordinaci sehrál budoucí prezident Československa Tomáš Masaryk . působení specialistů v různých oblastech vědy v 80. a 90. letech 19. století , který sám vystupoval na stránkách časopisu Ateneum jako kritik rukopisů z estetického hlediska.
Skutečnost psaní rukopisů na útržky starověkého pergamenu, ze kterého byl smyt starý text ( palimpsest ), používání pruské modři vyráběné od počátku 18. století , míchání pravopisů různých dob a nejistý rukopis (nastínění, výmazy), na 6 tisíc slov - ve staré češtině bylo objeveno asi tisíc chyb (zřejmé pauzovací papíry z ruštiny a němčiny, nesprávný pravopis, použití slov pravých památek v chybném významu), skutečné anachronismy atd. je vysoce pravděpodobné, že se Josef Linda podílel i na přípravě rukopisů , jejichž rychle odhalený padělek („Píseň pod Visegrádem“) je v textu použit. V roce 1899 se dokonce objevila verze, že Hanka zanechala v kraledvorském rukopise autorský znak – zašifrovaný latinský nápis „Hanka fecit“ (Hanka ano), ale to se nepotvrdilo.
Hank vlastní další falzifikát – české glosy , které „objevil“ v roce 1827 ve středověkém latinském slovníku Mater Verborum (jedním z jejich cílů bylo posílit pravost rukopisů Kraledvorskaja a Zelenogorska). Jména slovanských božstev a jména planet tam uváděná po půl století (do vystavení v roce 1877) figurovala mezi prameny o slovanské mytologii; v četných nevědeckých spisech o pohanství se zmínky o nich nacházejí i nyní.
Snad nejškodlivějším falšováním Ganky je příběh o vítězství Jaroslava ze Šternberka u Olomouce nad mongolskými Tatary v roce 1242 (jedna z písní králedvorského rukopisu). Tato mýtická bitva putuje od jednoho historického díla k druhému a po vystavení rukopisů se dostala i do třetího vydání TSB .
Literární a vědecká činnost
Ganka psal také básně pod svým jménem („Hankovy písně“, 1815, státní hymna Moravy „Moravo, Moravo!“), shromáždil pětisvazkovou sbírku folklóru „Staré pohádky“ (1817-1826); vydal Stručné dějiny národů slovanských (1818). Podle plánu navrženého Dobrovským sestavil mluvnici českou (1822) a mluvnici polskou (1839). Do češtiny přeložil „ Slovo o Igorově tažení “ (1821; využil rady Dobrovského a A. S. Šiškova a raného českého překladu Jungmana ), poté vydal německý překlad „Slova“, který znal Puškin . Vydal Remešské evangelium (1846) a Ostromirské evangelium (1853, po Vostoku ).
Od roku 1818 působil jako knihovník Národního muzea v Praze , založeného téhož roku , kam také daroval své rukopisy. Od roku 1849 až do konce svého života byl profesorem slovanských jazyků na Karlově univerzitě.
V roce 1849 vydal v Praze ve vlastní edici středověkou Kroniku českou Dalimilovu (1310-1314).
Panslavismus
Ganka již téměř půl století aktivně pracuje na výměně informací mezi slavisty z různých zemí a z velké části i díky jeho úsilí se Praha stala významným centrem slavistiky. Jeho filologické názory (a jeho praxe falzifikátora, básníka a překladatele) se vyznačují orientací na ruský jazyk jako nejméně „zkažený“ ze slovanských. Takže ve „Slovu“ vždy překládal pulk jako pulk (ačkoli v češtině toto slovo znamená pouze „armáda“, nikoli „kampaň“), princ někdy jako knez (v moderní češtině nikoli „kníže“, ale „kněz“ , "princ" - kniže). Velkou roli sehrál při seznamování Čechů s ruskou literaturou, byl zvolen členem korespondentem petrohradské akademie věd. Vyvinul zvláštní, nezvyklou „panslovanskou“ abecedu, pomocí které přetiskl text „Příběhu Igorova tažení“:
„Rád bych Čechům nabídl „ Igor “ v azbuce, ale bál jsem se, že tím nedosáhnem svého cíle: zvuk je ve slově nejdůležitější a chtěl jsem mít širší publikum než pár Čechů, Poláků a Chorvati čtoucí rusky“
Aktivně se účastnil revoluce roku 1848 v Rakouském císařství z pozic panslavismu , založil politický spolek Slovanská Lípa, ale odmítl zasednout do vídeňské říšské rady, kam byl zvolen.
Ganka, „apoštol jednoty Slovanů“, věnoval básně Fjodor Tjutčev : jedna z těchto básní vznikla za života Ganky, druhá po jeho smrti u příležitosti Všeslovanského sjezdu v Moskvě.
| Přadeno
Žijeme navždy odděleně? (1841) |
(Adscript)
Tak jsem volal, tak jsem mluvil. (1867) |
Památce Ganky je věnováno Requiem (1861) česko-ruského skladatele Ignáce Voyachka .
Poznámky
- ↑ 1 2 Václav Hanka // Encyklopedie Brockhaus (německy) / Hrsg.: Bibliographisches Institut & FA Brockhaus , Wissen Media Verlag
- ↑ 1 2 3 4 Databáze českého národního úřadu
- ↑ 1 2 3 Wurzbach D. C. v. Hanka, Wenzeslaw (německy) // Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich : enthaltend die Lebensskizzen der denkwürdigen Personen, welche seit 1750 in den österreichischen Kronländern geboren wurden oder darin gelbt . und . 7. - S. 301.
- ↑ 1 2 Archiv výtvarného umění – 2003.
Literatura
- L. P. Lapteva . Rukopisy Kraledvorskaja a Zelenogorskaja a jejich hodnocení v Rusku v 19. a na počátku 20. století. // Studia slavica, Budapešť, 21, 1975, 67-94.
- Ganka, Václav na oficiálních stránkách Ruské akademie věd
 Slovníky a encyklopedie |
| |||
|---|---|---|---|---|
| ||||