Státní daň z bytu – přímá daň z platu Ruské říše , zavedená v roce 1894 ; bylo vybíráno od osob obývajících bytové prostory na základě imputované výše nájemného.
V roce 1892 ministerstvo financí plánovalo zavedení daně z příjmu v Rusku. Navrhovaný projekt vyvolal námitky ostatních ministerstev a resortů, kteří se domnívali, že finanční úřady nejsou připraveny takovou daň vybrat, aniž by měly potřebné informace o příjmech poplatníků. Od projektu daně z příjmu se upustilo, ale vznikl nápad zavést nějakou jeho náhradu – daň z bytu, a to na základě toho, že se snáze objektivně odhadne výše nájemného. V té době již daň z bytu existovala ve Francii, Belgii a Holandsku [1] .
Ministerstvo financí (jehož v té době vedl ministr S. Yu. Witte ) vypracovalo nařízení o státní dani z bytů, které schválila Státní rada a schválila Nejvyšší 14. května 1893 [2] . Výběr daní se provádí od roku 1894 .
Zpočátku byla daň zavedena na území evropského Ruska a Polského království . Od roku 1901 byla daň vybírána také v kavkazské oblasti, regionech stepního generálního gouvernementu a provinciích Stavropol, Tobolsk, Tomsk, Irkutsk a Jenisej [3] .
Daň byla vybírána od osob, které obývaly prostory k bydlení (byty), vlastní, pronajímaly a bezplatně poskytovaly k užívání.
Daň se vybírala pouze v osadách, které byly zahrnuty do sazebníku přiloženého k Řádu. Všechny osady byly zákonem rozděleny do 5 tříd, podle výše nájemného. Obytné prostory pro každou třídu sídel zvlášť byly rozděleny do kategorií (od 35 do 19 kategorií) podle imputované výše nájemného. Pro každou kategorii prostor v rámci každé třídy osad zákon stanovil samostatnou daňovou sazbu (tzv. „plat“).
Od placení daně byli osvobozeni duchovní křesťanských denominací a diplomaté. Daň nebyla vybírána z prostor využívaných pro jakýkoli druh komerčních, veřejných a průmyslových účelů. Z obytných prostor nepodléhaly zdanění: paláce členů Císařského domu, biskupské domy a klášterní areály, internáty a ubytovny pro studenty, chudobince a kryty, vojenská kasárna, dělnická obydlí v továrnách a továrnách, hostince a noclehárny. Tyto prostory nebyly zdaněny, jejichž nájemné bylo nižší než minimální první kategorie.
Daň byla stanovena podle výše skutečně zaplaceného nájemného (bez úhrad za osvětlení a vytápění), v případě nepronajímání prostor byla stanovena imputovaná výše nájemného. U staveb, u kterých nebylo možné odhadnout nájemné, se předpokládalo nájemné ve výši 4 % z odhadní hodnoty nemovitosti. Pokud osoba místo zřízených peněz za byt obsadila státní byt, byla platba za byt stržena ve výši těchto peněz. Pokud výši bytových peněz nestanovily státy, byly bytové peníze uznány jako rovné pětině platu. [čtyři]
Minimální zdanitelné nájemné bylo 300 rublů ročně, daň byla 5 rublů (1,7 %), nájemné 1000 rublů. za rok byla daň 28 rublů (2,8 %), při nájmu bytu nad 6000 rublů za rok měla daň maximální sazbu 10 %.
Minimální zdanitelné nájemné bylo 225 rublů ročně, daň byla 3,50 rublů (1,6 %), nájemné 1000 rublů. za rok činila daň 33 rublů (3,3 %), při nájmu bytu více než 4500 rublů za rok měla daň maximální sazbu 10 %.
Minimální zdanitelné nájemné bylo 150 rublů ročně, daň byla 2,50 rublů (1,7 %), nájemné 1000 rublů. za rok byla daň 39 rublů (3,9 %), při nájmu bytu nad 3000 rublů za rok měla daň maximální sazbu 10 %.
Minimální zdanitelné nájemné bylo 120 rublů ročně, daň byla 2 rubly (1,7 %), nájemné 1000 rublů. za rok byla daň 46 rublů (4,6 %), při nájmech nad 2400 rublů za rok měla daň maximální sazbu 10 %.
Minimální zdanitelné nájemné bylo 60 rublů ročně, daň byla 1 rubl (1,7 %), nájemné 1000 rublů. za rok činila daň 84 rublů (8,4 %), při nájmu bytu více než 1200 rublů za rok měla daň maximální sazbu 10 %. [5]
Podle státního seznamu příjmů a výdajů za rok 1894 (první rok výběru daní) měla obdržet 4 610 tisíc rublů, ale plánovanou částku se nepodařilo vybrat. V roce 1896 se vybralo 2 907 tisíc rublů. Poté se částka sbírky začala zvyšovat. V roce 1901 se vybralo 4127 tisíc rublů, v roce 1905 - 5348 tisíc rublů [6] , v roce 1909 - 6,649 tisíc rublů [7] .
Za výběr daně odpovídalo ministerstvo financí (a v rámci ministerstva platový odbor). Na místě daň vybíraly státní pokladny (místní instituce ministerstva financí), pod nimiž byly zřízeny zemské (nebo krajské) komory pro bytovou daň z přítomnosti. Přítomny byly meziresortní komise, ve kterých byl vedoucí Pokladní komory, členové Generální presence Pokladní komory, starosta provinčního města a dva členové volení městskou dumou . Ve všech osadách, kde se daň vybírala, byly vytvořeny městské rady pro bytovou daň, v nichž byl berní inspektor a čtyři až šest místních hospodářů volených městskou dumou (tam, kde neexistovala, sněmem župního zemstva).
Majitelé domů do 7. ledna každého roku předkládali informace o svých bytových prostorách s uvedením ceny pronájmu. Přítomnost zvážila informace; v případě nesouhlasu s údaji vlastníků domů samostatně provedla vyměření imputovaného nájemného a do 7. března rozeslala domácnostem oznámení o stanovené daňové mzdě. Daň se platila jednou ročně, a to do 15. dubna téhož roku. Majitelé domácností, kteří nesouhlasili s rozhodnutím City Presence, se mohli proti rozhodnutí odvolat k Provinčnímu prezenci a proti rozhodnutí Provinční Presence - k ministru financí. Pokuta 50 rublů byla uložena za neposkytnutí informací o přítomnosti a 300 rublů za podání vědomě nepravdivých informací. Při nedoplatcích se vybírala pokuta 1 % měsíčně. [čtyři]
| daní ve světě | |
|---|---|
| Přímé daně |
|
| Nepřímé daně | |
| Historické daně | |
| Hold | |
| Sbírka | |
| Příspěvek | |
| jiný | |
| Nejsou daně | |