Sullovy občanské války - ozbrojený boj Luciuse Cornelia Sully o osobní moc v římské republice . Součást všeobecného vojensko-politického boje v republice mezi konzervativci , jejichž zájmy zastupoval Sulla, a reformátory , které zpočátku vedl Gaius Marius , který se odehrával na pozadí její vleklé krize 1. století před Kristem. př. n. l., známé také jako Období občanských válek Pozdně římské republiky . Sulla přímo velel pouze dvěma občanským válkám (88-87 a 83-82 př.nl ), ale střetů mezi Mariany a Sullany (88-72 př.nl) bylo mnohem více.
V roce 88 př.n.l. E. Sulla byl zvolen konzulem a pověřen vést válku proti Mithridatovi. To už stihl odejít do Kampánie k armádě, když v Římě lidová strana v čele s tribunem lidu Sulpiciem Rufusem předala vedení v mithridatické válce Marii. Sulla se vrátil do Říma v čele své armády, dobyl město, nechal náčelníka svých odpůrců prohlásit za nepřátele vlasti a nějakou dobu zůstal v Římě, aby si během své nepřítomnosti zajistil mír a čekal na konzulární volby v příštím roce . 1] .
Poté se věnoval vedení války, která mu byla svěřena, nestaral se o další události v Římě, kde se jeho odpůrci opět chopili moci a k boji se Sullou se shromáždila velká armáda. Jakmile válka s Mithridatem šťastně skončila, Sulla v roce 83 př. Kr. E. v čele 40 000. armády se vrátil do Itálie, porazil jednoho z konzulů Norbana poblíž města Tifat a přesvědčil armádu dalšího, Scipia, aby přešla na jeho stranu. Ve stejném roce porazil mladšího Maria u Sacriportu a téměř výhradně samnitskou armádu u hradeb Říma, a stal se tak pánem hlavního města. Aby upevnil své postavení, ukojil pocit pomsty a odměnil své příznivce, podnikl tzv. proskripce, rozdělil zabavené pozemky mezi své oblíbence a veterány, osvobozením deseti tisíc otroků vytvořil jakési bodyguardy a v listopadu 82 PŘED NAŠÍM LETOPOČTEM. E. donutil Senát, aby jej zvolil diktátorem na dobu neurčitou [1] .
Poté, co se Sulla zmocnil neomezené moci v republice, podnikl ve vztahu k nedávným odpůrcům politiku teroru - proskripci (82-79 př. n. l.), o žádném usmíření se nemluvilo. Svůj slib však splnil a vzdal se svých neurčitých diktátorských pravomocí (79 př. n. l.) a brzy zemřel (78 př. n. l.) v přesvědčení, že režim, který vytvořil, umožní republice existovat bez něj po libovolně dlouhou dobu. Byly to ale jen iluze, Sullova smrt vyvolala téměř desetiletí extrémní nestability (70. léta př. n. l.), opozice nebyla zcela potlačena a boj za reformy pokračoval. Tam byli noví vůdcové pro obě “strany”, někteří který vyvolal povstání ( Sertorian válka , Lepidus povstání , Catiline spiknutí ), jiní nakonec dospěli k dohodě , dočasně pozastavit občanské války.