Za poctivého nabyvatele se považuje poctivý nabyvatel, který nevěděl a nemohl vědět, že nabyl majetek od osoby, která není oprávněna jej zcizit .
Římské právo umožňovalo zabavení majetku od bona fide kupujícího prostřednictvím žaloby na ospravedlnění . Samotná možnost ospravedlnění a jeho důsledná realizace vytvořila všeobecnou nejistotu v obchodním obratu: kupující si nikdy nemohl být jistý, že se stal vlastníkem. Vždy existovala možnost, že se objeví určitá osoba, která prokáže své vlastnictví věci a odebere ji pro sebe [1] .
V oběhu movitého majetku v německém zvykovém právu byla uplatňována zásada „Hand muss Hand wahren“: pouze věci, které vyšly z rukou vlastníka proti jeho vůli (odcizené, ztracené), podléhaly zabavení a vrácení původnímu majitel. Tytéž věci, které někomu dobrovolně svěřil, v případě jejich zcizení tímto vlastníka zcela opouštějí a každý poctivý nabyvatel takových věcí se stává neodvolatelným vlastníkem. Bývalý majitel získal právo požadovat náhradu škody vůči tomu, komu je svěřil: „wo man seinen Glauben gelassen hat, da muss man ihn suchen“ [1] .
Ochrana práv bona fide kupujícího v oblasti nemovitostí byla posílena v roce 1857 z iniciativy Roberta Torrance zavedením veřejného rejstříku nemovitostí v provincii Jižní Austrálie a postupem pro převod práv. vlastnit prostřednictvím zápisu do veřejného rejstříku. Podle tohoto systému, později nazývaného tituly Torrens , nemůže být bona fide kupující v žádném případě zbaven majetku. Systém titulů Torrens také počítá s okamžitou plnou odpovědností státu za škody způsobené bývalým i současným vlastníkům jednáním třetích osob. Stát zároveň získává právo požadovat od viníka odškodnění formou regresu . Torrensův systém byl zaveden ve všech australských koloniích v letech 1857-1875 a později se rozšířil do celého světa.
Legislativa Ruské říše rozlišovala mezi bezohlednými a bona fide kupujícími, ale slabě chránila práva těch druhých. Majetek od kupujícího v dobré víře by mohl být zabaven soudním rozhodnutím prohlašujícím držbu za nezákonnou [2] [3] . Po zabavení však zákon umožňoval kupujícímu v dobré víře ponechat si příjmy získané z majetku během nezákonné držby a umožňoval požadovat od oprávněného vlastníka náhradu za zlepšení majetku během nezákonné držby [4] .
Podle současného ruského práva se majetek od bona fide kupujícího vrací vlastníkovi pouze ve dvou případech: pokud byl nabyt bezúplatně nebo pokud byl majetek majitelem ztracen, odcizen nebo přenechán vlastníkovi v jiném způsobem proti jeho vůli. Výjimkou jsou peníze a cenné papíry - nelze je požadovat od kupujícího v dobré víře (článek 3 článku 302 občanského zákoníku Ruské federace ).
Vyjasnění otázky, jak ochránit bona fide kupujícího před vlastníkem, souvisí s problémem konkurence nároků na restituci držby na straně jedné a obhajoby na straně druhé, která je v ruské legislativě a soudní praxi rozšířena.
Bona fide kupující, chráněný před ospravedlněním podle norem článku 302 občanského zákoníku Ruské federace, je bezbranný vůči restituci (článek 2 článku 167 občanského zákoníku Ruské federace) - tzv. nárok na žádost o důsledcích neplatnosti transakce. Zavedená praxe se poněkud změnila v důsledku rozhodnutí pléna Nejvyššího rozhodčího soudu Ruské federace ze dne 25. února 1998 č. 8, které vysvětlilo: „Pokud vlastník podal žalobu na zneplatnění transakce prodeje a nákupu a vrátit převáděnou nemovitost kupujícímu a při řešení tohoto sporu bude zjištěno, že kupující splňuje předpoklady pro poctivého kupujícího, musí být nárok na vrácení nemovitosti zamítnut.
Postavení soudů, které nepřipouští uplatnění restituce a viny ve vztahu k nabyvateli, který splňuje předpoklady dobré víry, je zastoupeno[ komu? ] je jediný pravdivý pro ruskou doktrínu práva. Hojně používaná praxe rozhodčích soudů však není totožná s praxí obecných soudů. Aniž by přihlížely k dobré víře nabyvatele, obecné soudy uplatnily restituci a vrátily nemovitost původnímu vlastníkovi. Tato praxe byla obzvláště tragická, když byla aplikována na právní vztahy v oblasti koupě a prodeje nemovitostí. O koupený byt tak přišel svědomitý kupec, který neměl reálnou možnost vymáhat peníze zaplacené za byt od prodávajícího, který v té době často již chyběl nebo promarnil peníze z prodeje bytu.
Dne 21. dubna 2003 Ústavní soud Ruské federace svým rozhodnutím č. 6 potvrdil nemožnost zabavení věci v restitučním řádu osobě, která splňuje požadavky stanovené v čl. 302 občanského zákoníku Ruské federace k požadavkům. Kromě toho soud dospěl k závěru, že ochrana práv vlastníka, který není účastníkem transakce, je možná pouze uspokojením vindikační pohledávky. Pro takový nárok jsou nezbytné důvody stanovené v článku 302 občanského zákoníku Ruské federace, které opravňují nárokovat si majetek od bona fide kupujícího (bezplatné nabytí majetku bona fide kupujícím, nakládání s majetkem z držby vlastníka proti jeho vůli apod.).
V roce 2014 bylo rozhodnutím moskevského arbitrážního soudu v případu Bashneft uznáno právo Ruské federace podat žalobu proti tehdejším majitelům společnosti týkající se majetku privatizovaného před 21 lety jinými osobami: každý následující nabyvatel akcií stát se jejich zákonným vlastníkem [5] .