Samogitský dialekt

Samogitian
vlastní jméno Zemaitiu kalba
země Litva
Regiony Samogitia
Celkový počet reproduktorů ~500 000
Klasifikace
Kategorie Jazyky Eurasie

Indoevropská rodina

Baltská větev Východobaltská skupina
Psaní latinský
Jazykové kódy
ISO 639-1 —
ISO 639-2 —
ISO 639-3 sgs
Etnolog sgs
IETF sgs
Glottolog samo1265
Wikipedie v tomto jazyce

Samogitský dialekt (někdy považován za samostatný jazyk [1] , vlastním jménem Žemaitiu kalba ) je jedním ze dvou dialektů litevského jazyka (druhým je aukštaitština). Distribuován v Samogitii (severozápadní část Litvy ).

Terminologie

Výraz „zhemogitian“ (dialekt/příslovce) může odkazovat na tři různé pojmy:

Název

Distribuce

Moderní samogitský dialekt zaujímá západní část historické oblasti Samogitia na extrémním západě Litvy.

Aktuální pozice

Rozhlasové vysílání se dnes provozuje v samogitském dialektu, od roku 1993 vychází časopis „Žemaičių žemė“ („Zemogitian Land“) vydávaný Samogitským kulturním sdružením (založeno v roce 1988).

Od roku 1997 je samogitský dialekt „uznávaným“ jazykem Samogitie, existuje hnutí dát mu status úředního jazyka, nicméně většina Samogitů už mluví spisovnou litevštinou.

Historie

Jazyk starověké Zhmudi (Zhmud, stará Samogitian) byl jedním z blízce příbuzných dialektů raného východního Baltského seskupení. Uvnitř se zpočátku blížil semigalštině a poměrně samostatně se vyvíjel až do počátku 13. století. Poté, po rozdělení sfér vlivu v pobaltských státech mezi Řád německých rytířů a Litevské velkovévodství , spadá do sféry vlivu aukštaitštiny (vlastní litevština). Do konce 15. století Zhmud vytlačil nebo asimiloval jižní Kuronce ( jejich jazyk byl zřejmě západní Baltština) a koncem 14. - počátek 15. století. - jižní Semigalci . Po připojení k Litevskému velkovévodství zažila Zhmudian významný vliv raného aukštaitského jazyka (východních) Litevců.

Podle jiného úhlu pohledu [2] se moderní samogitský dialekt vyvinul z jazyka Aukštaitů, kteří osídlili bývalé kurské země, pod silným vlivem kuronštiny. S touto interpretací zůstává nejasné, co se stalo s jazykem starověké Zhmudi.

I když v 19. stol Samogitia se stala centrem litevského kulturního obrození, v samogitštině nebylo publikováno téměř nic. Bylo publikováno několik literárních děl (báseň "Birut" od S. Valjunase Silvestra Valiūnas - 1829; "Šest příběhů" od S. Stanevičius Simonas Stanevičius - 1829; "Zvyky starověké Horní Litvy a Samogitie" od S. Daukantase - 1854 atd. .). V 1. polovině 20. století bylo vyvinuto vlastní písmo na latinském základě.

Dialekty

Hlavním fonetickým kritériem pro odlišení samogitštiny od aukštaitských dialektů je odlišný vývoj diftongoidů / uo/, /ie/. V závislosti na variantách takového vývoje se v samogitském dialektu rozlišují tři dialekty: jižní, severní a západní. Vlastnosti dialektů:

V souladu se zvláštnostmi výslovnosti slova „chléb“ ( lit. dúona ) jsou mluvčí těchto tří dialektů tradičně označováni jako Dūnininkai , Dūnininkai a Donininkai , resp.

Jazyková charakteristika

Fonetika

Další fonetické kritérium, které odlišuje samogitštinu od aukštaitských dialektů, se týká konsonantismu : namísto lit. Objevují se zde /č'/, /dž'/ (z pralitického *-tja, *-dja) [t], [d]: [jáute·] (n. pl.) ‛bulls' (lit. jáučiai [jǽ. Uč'æJ]); [mèdems] (Dat. p. pl.) ‛stromy' (lit. mẽdžiams [m'æˉ˜dž'æms]). Toto je nejstarší izoglosa oddělující samogitský dialekt od aukshtaitštiny - takzvaný "Zhemogitian zdravý zákon" ("zákon afriky ").

Následující fonetické rysy jsou také charakteristické pro samogitské dialekty a dialekty:

  1. [ie] a [uo] odpovídají literárním předním a zadním středním samohláskám /ē/ a /ō/: [d'îet'ẹ] ‛put' (lit. deti [d'ét'i]), [kûojẹ] ‛leg' (lit. kója [kṓja]);
  2. regresivní asimilace samohlásek vzestupem: [ē] - lit. /i/, [ọ.] — lit. /u/: [lēktẹ] ‛stay' (lit. lìkti [l'ìk't'i]), [bọ.va] (3 lit. jednotného a množného čísla minulý čas) ‛was' ( lit. bùvo [bùvō] );
  3. monoftongizace dvojhlásek /ai/ a /εi/: [dâ kc] ‛thing' (lit. dáiktas [dá.iktas]), [rẽ kals] ‛business' (lit. reĩkalas [r'εĩ*.kalas]) ;
  4. přítomnost vysokých samohlásek [i] a [u] (z původních dlouhých *ī a *ū) v nepřízvučných slabikách spolu se středními samohláskami [ẹ] a [ọ] (z původních krátkých *i a *u) (ve standardním jazyce výsledek zkrácení dlouhých *ī a *ū se neliší od původního krátkého *i a *u): [àkẹ`s] (im. jednotné číslo) ‛eye' (lit. akìs [ak'ìs] ​​​​< *akis ), [àkìs] (win. p. pl.) (lit. akìs [ak'ìs] ​​​​< *akīs < *akins);
  5. částečné zachování nosních podtónů v reflexech primordiálních kombinací typu „samohláska + n“ před frikativami nebo na konci slova: [ta n] (vin. sg.) ‛to/tam' (lit. tą˜ [tā ˜] ), [káncti] ‛kousat' (lit. ką´sti [kás't'i]);
  6. kvalita samohlásek se mění v kombinacích [an] a [εn]: [lọnks] ‛window' (dosl. lángas [lá.ŋgas]), [lẹ´nks] ‛pole' (dosl. lénkas [l'έ.ŋkas]) ;
  7. výskyt dlouhé střední samohlásky nebo dvojhlásky místo nosových samohlásek vytvořených z kombinací *an, *en: [žọ˜.s'ẹ`s] nebo [žọ˜us'ẹ`s] ‛husa' (lit. žąsìs [ žās'ìs]), [sprệ st'] nebo [sprệistẹ] ‛rozhodnout' (lit. sprę´sti [s'p'r'és't'i]);
  8. posunutí přízvuku doleva od původního přízvuku (obvykle na první slabiku): šàkà ‛větev' - lit. šakà, pàvažà ‛had' - lit. pavaza; někdy je zachován malý přízvuk ; tento trend se zvyšuje s postupem na sever;
  9. silná tendence vypouštět nebo zkracovat samohlásky v koncových slabikách: [vi rs] ‛man' (lit. výras [v'íras]), [a kis] ‛eyeá' (lit. ãkys [ā˜k'īs]), [ že mě] nebo [že mẹ] nebo [že mi] ‛země' (dosl. žẽmė [ž'æˉ´m'ē]); tento trend je zvláště výrazný v severosamogitských dialektech;
  10. v dvojhláskách se stoupající intonací aĩ, aũ, eĩ, uĩ a v dvojhláskách a, e, u, i + r˜, l, m˜, ñ se první prvek vyslovuje jako dlouhý nebo polodlouhý: [ã ulas] popř. [ã .ũ.las] ‛hřídel';
  11. existují akutní osobní koncovky sloves: [sọkâu] ‛zkroutil jsem' (dosl. sukáu), [sọkâ] ‛zkroutil jsi' (dosl. sukaĩ), [vedê] ‛vedl jsi' (dosl. vedeĩ);
  12. nedochází k asimilaci souhlásek z hlediska měkkosti a jejich změkčení před předními samohláskami, což souvisí s vlivem německého jazyka .

Morfologie

V oblasti morfologie se samogitský dialekt liší od spisovného jazyka v řadě inovací:

  1. samostatné u-kmenové adjektivum skloňování bylo asimilováno jinými deklinačními třídami;
  2. slovesa, která v aukštaitštině mají kmen přítomného času v -i-, byla asimilována do tematické třídy s přítomným časem v -a-: tìkam ‛(věříme)' (lit. tìkime);
  3. místo zvláštního tvaru minulého násobku v -dav-, konstrukce s infinitivem a pomocným slovesem liuob(ė)ti, lit. ‛opakovaně jednal': liúobu rašýti ‛(často jsem psal' (lit. rašýdavau), liúobi rašýti ‛(často) psal' (lit. rašýdavai);
  4. archaické rysy jsou zachovány: duální číslo se důsledně používá jak v systému skloňování, tak v systému konjugace ( Telsiai , Kretinga , Klaipeda): dọ geroụjo vírọ ‛dva dobří muži', skaĩtova 'čteme spolu'.

Viz také

Poznámky

  1. ↑ Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos dialektologija. Vilnius, 1994, str. 27-28 (dialektologie litevského jazyka)
  2. ↑ Zinkevicius 1996