Íránské intermezzo (z ital . intermezzo - "mezilehlý") - období v 9.-11. století, kdy se na Íránské vysočině dostaly k moci různé místní muslimské dynastie íránského původu ( Peršané , Kurdové , Daylemité ) . Íránskému intermezzu předcházelo arabské dobytí regionu a skončilo invazí různých turkických kmenů . Termín zavedl a zpopularizoval ruský orientalista Vladimir Minorskij [1] (1877-1966).
Vlastní rozpad abbásovského chalífátu v 9. století vedl k tomu, že na území dříve jednotného státu začaly vznikat samostatné státy, vedené především perskými vojevůdci, kteří nad sebou uznávali pouze nominální moc chalífy . Orientalisté anglické školy nazývají toto období v historii abbásovského chalífátu „íránským intermezzo“ [2] ( Eng. Iranian Intermezzo ).
Podle Encyclopædia Britannica [3] začalo íránské intermezzo v roce 821, kdy se perský Tahir I. ibn Hussein dostal k moci v Khorasan a založil dynastii Tahiridů . Konec íránské nadvlády v regionu nastal v roce 1055, kdy seldžucký sultán Toghrul-bek vstoupil do Bagdádu a byl abbásovským chalífou uznán jako „král Východu a Západu“.
Nejslavnějších pět států, které vznikly během íránského intermezza [1] :
Existovalo také několik menších emirátských států. Například Sheddadidové v Arranu a Arménii (951-1174) a Alavidi v Gilan a Daylem [1] .
Mnoho íránských dynastií toho období vystopovalo své genealogie ke starověkým perským králům a sásánovské šlechtě. Vládci dynastie Samanid pocházeli z Bahram Chubin [5] a jednoho ze sedmi velkých rodů Parthie Mehranů . Buyidové oživili a přivlastnili si starověký titul shahinshah ("král králů"), který dříve nosili vládci říše Sassanid , která existovala v letech 226-651. Některé dynastie (například zmínění Buyidové) se přitom pokoušely hlásit k fiktivnímu původu od Arabů [1] .