Katolický dialekt lužické

Katolický dialekt ( kamianský dialekt [2] , v. Ludg. Katolska nařeč , německy  Katholischer Dialekt ) je jedním z dialektů lužických jazyků , společný západně a severně od města Budišin až po město Kamenz v oblasti Budyšínska ( Spolková země Sasko ). Zařazen do hornolužické skupiny nářečí [3] . Oblast rozšíření tohoto nářečí se nachází v západní části hornolužické nářeční oblasti, katolík má spolu s kulovským řadu společných izoglos , které je přibližují a oddělují od ostatních hornolužických dialektů [3] . Věřícími mluvčími katolického dialektu jsou katolíci [~ 1] [4] na rozdíl od zbytku protestantského obyvatelstva Horní Lužice [5] .

Rozsah

Rozsah katolického dialektu zahrnuje území ve střední části regionu Budyšínsko v Sasku, ve kterém jsou taková města a vesnice jako Kamenz , Kroschitsy ( Krostwitz ) ( v . něm . Nebelschütz ), Ralbitz ( v.-pud. Ralbicy , germ. Ralbitz ), Radvor (Radibor) ( v.-pud. Radwor , germ. Radibor ) a další. Ze severu k území rozšíření katolického dialektu přiléhá území Kulov , ze severovýchodu - Golan , z východu a jihu - Budishinsky dialekty . Oblasti na západ od katolického dialektu jsou území, kde se mluví německy [1] .        

Katolická varianta Horní Lužice

V katolickém dialektu v období od 18. do 19. století. na území severozápadně od Budyšynu se vyvinula katolická varianta hornolužického spisovného jazyka, jedna ze dvou konfesijních variant, spolu s evangelickou (protestantskou), používaná v Horní Lužici před vytvořením jediné hornolužické spisovné normy [4]. [6] . Zpočátku se katolická verze hornolužického jazyka vyvíjela na základě kulovského dialektu [7] . Ale ve druhé polovině 18. století Ya. Yu. Kroščanské dialekty se od evangelické hornolužické řeči (vycházející z budišinského nářečí) lišily méně než kulovské, což přispělo ke sblížení obou spisovných hornolužických norem a v budoucnu k vytvoření jednotného spisovného jazyka [8] . Literární variantu v katolickém dialektu kodifikoval F. Schneider ve svém díle z roku 1853 „Grammatik der wendischen Sprache katholischen Dialekts“ [4] .

Rozdíly mezi oběma konfesijními variantami hornolužického jazyka byly poměrně malé, primárně se týkaly grafiky a pravopisu (katolická verze byla orientována na český pravopis a evangelická verze byla zaměřena na německý), v menší míře rozdíly postižená gramatika a slovní zásoba [8] . Obě literární normy se začaly sbližovat již v 18. století a ve druhé polovině 19. století se obě varianty definitivně sblížily, jako evangelická verze, která má větší prestiž, ustálenou normu a větší míru distribuce, byla přijata. základ pro společný spisovný hornolužický jazyk [9] .

Západní hornolužické dialekty

Katolické nářečí spolu s kulovským nářečím, které se nachází v západní oblasti hornolužické skupiny nářečí, má řadu společných izoglos, které se vyvinuly v období po dokončení reformace . Přiblížením k sobě se tyto dialekty zároveň vzdalovaly od jižní části přechodného (voerovského dialektu) a dalších hornolužických dialektů [10] . Zejména západní hornolužická oblast distribuce slovesných podstatných jmen v nominativu jednotného čísla s koncovkou -o  - twarjenjo ( ruská budova ) je v protikladu k oblasti s koncovkou -e  - twarjenje většiny ostatních hornolužických a dolnolužických Lužické dialekty (kromě dialektů oblasti jižně od města Bělá Voda (Weisswasser) ( V.-luzh. Běła Woda , německy  Weißwasser ) [11] Utváření takovéto nářeční izolace se vyznačovalo jak konfesijními rozdíly, tak přítomností vlastního spisovného jazyka [2] po dvě století (např. charakteristická pro katolickou verzi Horní Lužice měla ve slovesných podstatných jménech koncovku -o .) Katolické a kulovské nářečí si ale zároveň zachovaly řadu nářečních odlišností. mezi sebou dodnes.

Viz také

Poznámky

Komentáře
  1. ↑ Navzdory názvu „katolíci“ nejsou mluvčími tohoto dialektu jediní katolíci mezi Lužičany , ke katolické víře se hlásí i mluvčí kulovského dialektu. Kulovské nářečí bylo původním základem katolické varianty horní Lužice od 17. století až do přechodu jejího písemného základu na katolické nářečí v 18. století .
Prameny
  1. ↑ 1 2 Schuster-Šewc H. Gramatika hornjoserbskeje řeče. - Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina, 1968. - Svazek 1. - S. 251.
  2. ↑ 1 2 Stone G. Sorbian (Upper and Lower) // The Slavonic Languages ​​​​/ Edited by Comrie B., Corbett G.. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 682. - ISBN 0-415 -04755 -2 .
  3. ↑ 1 2 Ench G., Nedoluzhko A. Yu., Skorvid S. S. Serboluzhitsky language . - S. 1.  (Datum ošetření: 29. července 2012)
  4. ↑ 1 2 3 Stone G. Sorbian (Upper and Lower) // The Slavonic Languages ​​​​/ Edited by Comrie B., Corbett G.. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 597. - ISBN 0- 415-04755-2 .
  5. ↑ Ermakova M. I. Role literárních jazyků Serboluzhitsky ​​při formování kultury Serboluzhichans během období národního obrození // Literární jazyky ​​v kontextu kultury Slovanů. - 2008. - S. 119 .
  6. ↑ Ermakova M. I. Fungování jazyka Serbolusa // Language. Etnos. Kultura. - M. , 1994. - S. 151-165.  (Vstup: 29. července 2012)
  7. ↑ Ench G., Nedoluzhko A. Yu., Skorvid S. S. Serboluzhitsky language . - S. 7-8.  (Vstup: 29. července 2012)
  8. ↑ 1 2 Ench G., Nedoluzhko A. Yu., Skorvid S. S. Serboluzhitsky language . — S. 8.  (Přístup: 29. července 2012)
  9. ↑ Ermakova M. I. Role literárních jazyků Serboluzhitsky ​​při formování kultury Serboluzhichans během období národního obrození // Literární jazyky ​​v kontextu kultury Slovanů. - 2008. - S. 129 .
  10. ↑ Ermakova M. I. Serboluzhitsky psaní památek a historická dialektologie jazyka Serboluzhitsky // Studie slovanské dialektologie. 4: Dialectologia slavica. Sbírka k 85. výročí Samuila Borisoviče Bernsteina / Klepikov G.P. - M . : Indrik, 1995. - S. 89-91. — ISBN 5-85759-028-0 .
  11. ↑ Stone G. Sorbian (Upper and Lower) // The Slavonic Languages ​​​​/ Edited by Comrie B., Corbett G.. - London, New York: Routledge, 1993. - S. 683. - ISBN 0-415-04755 -2 .

Literatura