Psychoterapie zaměřená na klienta

Rogers formuloval ústřední hypotézu psychoterapie zaměřené na klienta takto: „Každý z nás má v sobě rozsáhlé zdroje pro pochopení své vlastní podstaty, pro změnu vlastního sebepojetí, postojů, postojů k sobě samému a chování.“ Ale aby se tyto zdroje lépe uvolňovaly, je potřeba vytvořit podmínky. "Člověk se může naučit používat tyto zdroje pouze tím, že bude ve zvláštním, podpůrném a usnadňujícím vztahu." Rogers tyto postoje označuje jako „operační filozofii terapeuta“ a jako „cestu kontaktu s klientem“. Svou koncepci psychoterapie přesně a výmluvně formuloval v podobě šesti „nezbytných a postačujících podmínek pro rozvoj osobnosti prostřednictvím psychoterapie“, přičemž zdůraznil důležitost základního terapeutického postoje. To podnítilo výzkum v oblasti psychoterapie a mělo významný dopad na chápání psychoterapie obecně. Tyto stavy jsou základem psychoterapie zaměřené na klienta.

Terapeutické podmínky

S cílem dosáhnout konstruktivní změny v osobnosti klienta navrhl Carl Rogers šest terapeutických podmínek:

1. Dva lidé jsou spolu ve skutečném psychickém kontaktu. Psychologickým kontaktem se rozumí intenzivně prožívaný vztah, kdy se jeho účastníci emocionálně ovlivňují. Právě v této interakci dochází k pozitivní změně osobnosti.
2. Klient je ve stavu inkongruence. Inkongruence nastává, když je zkušenost organismu popřena nebo zkreslena, aby podpořila sebeobraz. To znamená, že nesoulad znamená neschopnost rozpoznat a empaticky pochopit vlastní zkušenost.
3. Psychoterapeut je kongruentní. To je základní schopnost terapeuta rozpoznat vlastní vnitřní prožitky, opřít se o aktuálně prožívané pocity ve vztahu s klientem a zjevným způsobem je projevit v terapeutickém vztahu. To mu nedovoluje hrát roli nebo ukazovat fasádu. Jeho slova jsou v souladu se zkušenostmi. Následuje sám sebe. Sleduje měnící se proud svých vlastních pocitů a projevuje se. V tomhle je průhledný.
4. Terapeut bezvýhradně respektuje osobnost klienta. Potřeba bezpodmínečně pozitivního přístupu má v koncepci osobního modelu terapie zaměřené na klienta prvořadý význam, a to jak pro vznik já, tak pro jeho rozvoj.
5. Terapeut empaticky vnímá systém vnitřních významů a prožitků klienta. Pochopení klientova světa tak, jak jej on (klient) vidí, je základním faktorem terapeutické změny. "Výhradní zaměření terapie na aktuální fenomenologické prožívání klienta je významem termínu zaměřeného na klienta."
6. Klient může od terapeuta vnímat alespoň minimální míru bezvýhradného pozitivního respektu a empatického porozumění. Základní terapeutické postoje nemohou nic ovlivnit, pokud je klient tak nevnímá.

Hlavní směry moderní psychoterapie zaměřené na klienta

1. Fundamentalisté. Představitelé tohoto směru radikálně trvají na implementaci základních směrnic a úplném vyloučení premeditace. Z jejich pohledu je jediným účelem psychoterapie zaměřené na klienta zprostředkovat klientovi nabídku vztahu tak, aby klient vnímal terapeutův bezpodmínečný respekt a empatii jako takovou.
2. zážitkový směr. Pochází z díla Eugena Gendlina. Jeho hlavní myšlenkou je, že terapeutická změna vyžaduje určitou kvalitu zkušenosti, která nevzniká sama od sebe.
3. Focusing-orientovaná psychoterapie (F-OC). Primárním cílem focusingu je podporovat klienty v pomoci jim podnikat kroky k překonání problémů a k osobnímu růstu.
4. Procesně-zážitková terapie. Jedná se o specifický směr v rámci klientsky orientované psychoterapie, která se zaměřuje na prožívání a práci s problematickými případy zkušeností.
5. Cílově orientovaná terapie zaměřená na klienta. Vyvinul Rainer Sachse pro klienty trpící psychosomatickými poruchami. Tento přístup byl úspěšný při práci s klienty, kteří byli dříve považováni za „velmi obtížné“ nebo stěží léčitelné. Potíž spočívá v tom, že klienti trpící psychosomatickými poruchami vykazují zaprvé nízkou úroveň sebezkoumání v terapeutickém procesu; za druhé, mají extrémně nízkou motivaci řešit své vnitřní problémy; za třetí, vyhýbají se jakémukoli objasňování či vysvětlování vlastního podílu na problému, prakticky nereagují na zásahy terapeuta.

Výzkum

V oblasti terapie zaměřené na klienta proběhlo mnoho výzkumů v různých směrech. Ve studiích lokusu hodnocení (tedy vnímaného zdroje hodnot) bylo tedy zjištěno, že klienti mají tendenci snižovat svou závislost na očekáváních a hodnotách druhých, stejně jako zvyšovat svou závislost na svých zkušenostech. . Navíc je prokázáno, že po takové psychoterapii klient vnímá situace emočního stresu a frustrace s menším vzrušením.

Hovoříme-li o „já-konceptu“, tak v průběhu terapie dochází ke změnám, hlavně ohledně „já-ideálu“, který se stává dosažitelnějším. Výrazně zvyšuje míru sebepřijetí, pochopení sebe sama. Vztahy s ostatními lidmi jsou uspokojivější než před terapií.

Výzkum v této oblasti také ukázal, že úspěšnější je poradce, který projevuje vřelost a opravdový zájem o klienta.

Rogersův přístup se používá v poradenství a terapii v oblastech, jako je vzdělávání, rasové vztahy, rodinné vztahy, politika a management. Terapie zaměřená na klienta je dnes stále velmi populární a nepochybně tomu tak zůstane po mnoho let.

Zdroje

1. KR Rogers Pohled na psychoterapii. Vznik člověka / přel. z angličtiny. M. M. Isenina; celkový vyd. a předmluva. E. I. Isenina. — M.: Progress Universe, 1994. — 480 s.
2. Yu Gendlin Focusing: nová psychoterapeutická metoda práce se zkušeností. M.: Nezávislá firma "Class".
3. WV Keil (2002) Vysvětlení teorie psychoterapie zaměřené na klienta. Přepis přednášky na Třetím světovém kongresu psychoterapeutů ve Vídni, 14.-18. července 2002.
4. K. R. Rogers a jeho následovníci: Psychoterapie na prahu 21. století / Ed. David Brazier. (2005) Trans. z angličtiny. — M.: Kogito-centrum.
5. Materiály profesionální komunity psychoterapeutů zaměřených na klienta http://www.carl-rogers.ru Archivní kopie z 2. dubna 2022 na Wayback Machine
6. N. V. Nekrylova  Hlavní směry moderní psychoterapie zaměřené na klienta / Journal of a Practical Psychologist, Moskva, 2012, č. 1 (S.81-102).
7. L. Hjell, D. Ziegler Teorie osobnosti. - 3. vyd. - Petrohrad: Petr, 2006. - 607 s. : nemocný. - (Série "Mistři psychologie").
8. E.-M. Biermann-Ratjen, J. Eckert a H.-J. Schwartz (2003) Gesprächspsychotherapie. Verandern durch Verstehen. (9. überarb. Aufl.) Stuttgart: Kohlhammer, 11979, 71995, 81997.
9. G. Stumm, W. W. Keil (2018) Praxis der Personzentrierten Psychotherapie.
10. J. Finke, (1994). empatie a interakce. Methodik und Praxis der Gesprächspsychotherapie. Stuttgart: Thieme.
11. E. T. Gendlin, (1970/1978). Teorie změny osobnosti. V JT Hart & TM Tomlinson (Eds.), Nové směry v terapii zaměřené na klienta. (str. 129-173). Boston: Houghton Mifflin; dt: Eine Theorie der Personlichkeitsveranderung. V H. Bommert & H.-D. Dahlhoff (Hrsg.), Das Selbsterleben in der Psychotherapie. (S. 1-62) München: Urban & Schwarzenberg 1978. Von J. Wiltschko bearbeitete und kommentierte Fassung: Eugene T. Gendlin, Eine Theorie des Persönlichkeitswandels, 1964. Würzburg: DAF 1992 (Focusing Biblio Hethek, Studien Biblio).
12. R. Sachse, (1992). Zielorientierte Gesprächspsychoterapie. Eine grundlegende Neukonzeption. Göttingen Hogrefe
13. http://carl-rogers.ru/about-ccp/client-centered-psychotherapy.html Archivováno 7. srpna 2020 na Wayback Machine