| Igor Stěpanovič Malskij | |
|---|---|
| Datum narození | 23. ledna 1957 |
| Místo narození | Balti , Moldavská SSR , SSSR |
| Datum úmrtí | 11. srpna 2004 (ve věku 47 let) |
| Místo smrti | Petrohrad , Ruská federace |
| Státní občanství |
SSSR Rusko |
| obsazení | novinář , básník , hráč myšlenkových her |
| Otec | Štěpán Petrovič Malskij |
| Matka | Ljudmila Alexandrovna Malskaja |
| Manžel |
1. Nina Borisovna Malskaja 2. Jekatěrina Nikolajevna Malskaja |
| Děti |
Vita Igorevna Malskaya, Alexey Igorevich Malsky |
Igor Stěpanovič Malskij (literární pseudonym Oldovy [1] [2] ; 23. ledna 1957 , Balti , Moldavská SSR , SSSR - 11. srpna 2004 , Petrohrad , Ruská federace ) - ruský novinář , překladatel , literární historik , redaktor , fotograf , básník , písničkář , hippie , učitel buddhismu .
Jeden ze zakladatelů hippie kontrakultury v SSSR , jeden ze zakladatelů Žluté ponorkové komuny . Podle jedné ze dvou verzí zakladatel žánru sadistických říkanek . První ruský překladatel "Obecné historie pirátů" od Charlese Johnsona ( 1999 ). První vydavatel „případu dětského sektoru Gosizdat“ vykonstruovaného NKVD proti Alexandru Vvedenskému , Daniilu Charmsovi a dalším, případu Nikolaje Oleinikova z roku 1937 , případu Alexandra Vvedenského z roku 1941 . Kapitán týmu „Starí lupiči“ klubu „Co? Kde? Když?" (od roku 1999). Buddhista , který obdržel požehnání za učení od Karmapy .
Oběť sovětské represivní psychiatrie : po povinné léčbě v psychiatrické léčebně v roce 1978 z ní odešel s poškozenou pamětí a prodělal dva rané infarkty myokardu ; zemřel po třetím infarktu ve věku 47 let.
Narozen 23. ledna 1957 ve městě Balti v Moldavsku – slovy Vladimíra Emeljanova , „v nejobyčejnější vinařské a strojírenské moldavské rodině“ [3] . Studoval na škole číslo 37 v Kišiněvě ( 1964 - 1974 ) [4] . [jeden]
Od svých třinácti let se každoročně účastnil archeologických a geologických expedic v Moldavsku, v oblasti Černého moře , na Dolním Donu , na území Krasnodar , Severní Osetie , Tien Shan , Semirechye , Džungaria , Transbaikalia , Leningrad ( Letní zahrada ), začínal jako dělník moldavské neolitické expedice a ke konci školy se stal vedoucím vykopávek. [5]
V roce 1974, po absolvování školy, nastoupil na Historickou fakultu Leningradské státní univerzity pojmenované po A. A. Ždanovovi , kde studoval na katedře archeologie. Spolu s několika soudruhy zorganizoval „komunu žluté ponorky“ [6] ve Staraya Derevnya – jednom z nejznámějších center hippie kontrakultury v SSSR . V roce 1978 byla obec potlačena KGB , byl prohledán byt Malského [7] a on sám byl poslán na povinnou léčbu do psychiatrické léčebny, kde byla jeho paměť značně poškozena. [3] [5]
Byl vyloučen z historické fakulty Leningradské státní univerzity a nikdy nebyl znovu přijat. V roce 1991 se náhodou setkal v Kišiněvě se známým učitelem Kišiněvského státního pedagogického institutu pojmenovaného po Ionu Creangovi , který mu při vzpomínce na jeho vědeckou práci pomohl získat diplom KSPI bez zkoušek. [5] [8]
Podle jedné ze dvou verzí byl Igor Malskij zakladatelem žánru sadistických říkanek , které začal psát v Komuně Žlutá ponorka.
V "komuně pojmenované po Žluté ponorce" napsal své nejlepší písně jako písničkář, včetně té nejznámější - "V plátěných kalhotách" [3] (podle jiných zdrojů tuto píseň napsal Malsky v 10. tř. školy [2] ) .
Poté, co opustil psychiatrickou léčebnu s „vlčím lístkem“ , se vrátil k práci v archeologických expedicích, včetně v Trypillia , poté se stal profesionálním fotografem a pracoval ve fotoateliéru. Měl kvalifikaci fotografa a fotolaboranta nejvyšších hodností, fotoreportéra. Každých šest měsíců nebo rok, když ho KGB objevila na novém místě, odešel „z vlastní vůle“ a hledal si jinou práci. V roce 1985 začal studovat holografii , ale po poškození zraku laserovým paprskem byl nucen fotografii úplně opustit. [3] [5] [8]
Se začátkem perestrojky začal prodávat knihy na Leningradské univerzitě; v roce 1990 byl zvolen předsedou STK „Akademkniga“. V roce 1990 se poprvé stal redaktorem nového knižního nakladatelství. V roce 1991 , poté, co byl pozván do zaměstnanců novin (později - časopisu) "Leningrad University" (později "St. Petersburg University"), začal svou novinářskou kariéru. Založil vlastní noviny Word and Deed, které rychle skončily. Byl pravidelným přispěvatelem do mládežnických novin Soroka, publikovaných na jejich Literární stránce. Hostoval pořady na Rádiu Rusko , mimo jiné společně s Nikolajem Kavinem. [3] [5]
Bezprostředně po srpnovém převratu v roce 1991 získal přístup k takzvanému „případu dětského sektoru státního nakladatelství“ z roku 1931 v archivu KGB, ve kterém byli odsouzeni Alexander Vvedenskij , Daniil Kharms a další . první vydavatel tohoto případu, nejprve ve zvláštním vydání novin Leningradské univerzity ( 1991 ), poté v časopise „October“ ( 1992 ). Dvě hodiny po vydání novin „Leningradská univerzita“ se zveřejněním „případu Dětský sektor Státního nakladatelství“ se stal bibliografickou vzácností. Byl také prvním vydavatelem případu Nikolaje Oleinikova v roce 1937 (noviny „Slovo i delo“, 1992 ), případu Oberiuta Alexandra Vvedenského v roce 1941 (materiály, které četl v archivu na diktafonu, od r. nebylo jim dovoleno je vzít ven a na seznámení byly dány pouze dvě hodiny [9] ) a neznámé dopisy od Daniila Andreeva ( 1996 ). Celkem publikoval přes 40 článků a publikací z oblasti literární historie. [5] [8]
Autor slavných rozhovorů s Anastasií Cvetajevovou a Alexandrem Solženicynem . [3]
V roce 1993 se připojil k Co? Kde? Když?" na demonstrační vystoupení týmu Alexeje Blinova , zúčastnil se hry s publikem a byl okamžitě pozván Andrejem Grigorjevem do svého týmu Newton ( 1993 - 1994 ). Později hrál v týmu Jakov Pesin (tehdy I. Safronov; 1994 - 1997 ), v týmu Alexeje Dudina ( 1997 - 1998 ) a nakonec ve vlastním týmu (později nazvaný "Old Robbers"; od roku 1999 ). [5] Ale, jak napsal Vladimir Jemeljanov po Malského smrti , „jeden z nejlepších hráčů v ChGK odmítl natáčet televizi, protože Igorův úžasný, nepodobný vzhled považoval za netelegenický“. [3]
Založil nebo se aktivně podílel na vzniku několika klubů „Co? Kde? Když?" ve Vyborgu , Puškinu , Kolpinu , Lomonosově , Čerepovci , Novgorodu , Helsinkách . Hrál významnou roli ve vývoji internetového klubu Drevlyane, v roce 1998 se stal jeho kapitánem . Byl autorem otázek, redaktorem turnajových balíčků, členem poroty. V posledních letech svého života byl jedním z hlavních organizátorů školsko-studentské Grand Prix Petrohradu. [osm]
V 90. letech se souběžně s ediční činností věnoval překladům. Nejznámější překlady: „Moudrý muž ze země Oz“ od Lymana Franka Bauma ( 1992 ), „Čínský lékařský qigong“ od Zhang Mingwu a Sun Xingyuan ( 1994 ), „Život Pythagora“ od Iamblichuse ( 1997 ), „Terapeutická gymnastika Číny“ ( 1997 ), „Obecná historie pirátů“ od Charlese Johnsona ( 1999 ), „Nový úplný I-ťing (konfuciánská tradice)“ ( 2001 ), „Numerologie I-ťingu (taoistická tradice)“ ( 2001 ) . [5] Celkem byl Malsky editorem a překladatelem více než 70 knih [9] .
Sám sebe označil za buddhistu „podle světonázorů“. [5] Byl jedním z nejznámějších buddhistů v Rusku. Od Karmapy obdržel požehnání pro učení a přivedl mnoho studentů k buddhismu. [3]
Byl aktivním členem klubu socioniků v Petrohradském důstojnickém domě, jehož část si v té době pronajal Institut biologie a lidské psychologie.
Vladimir Emelyanov popsal osobní vlastnosti Igora Malského takto:
Geniální Stepanych byl vzácný nešťastník. <...> Po druhém infarktu a invaliditě mu univerzitní novinářští šéfové odepřeli práci. Stepanych zůstal s důchodem a zcela bez prostředků. Jedl jsem na některých večírcích v Domě novinářů. Nemohl jsem léčit nemocné srdce preduktálem , řekl, že tmavé pivo také hodně pomáhá. Neustále byl zaneprázdněn prací v soukromých nakladatelstvích a honorář dostával velmi zřídka. Malsky nebyl oklamán pouze línými ...
Stepanych měl obtížnou postavu. Zuřivě se hádal s komunisty, odmítal přátelství s lidmi, o jejichž slušnosti pochyboval nebo právě pochyboval. Byl drsný, nestřídmý ve slovech, náročný v práci. Ale bylo těžké najít měkčího a vstřícnějšího přítele, ale přesnějšího poradce na všechny psychické problémy. <...> Od Igora mám ještě pár fotografií a dva rozhlasové pořady, které jsme spolu natočili. Ale kamarádů, se kterými mě Igor sblížil, je nesrovnatelně víc. Dá se říci, že poskytoval přátele na celý život. A každému ze svých přátel dal ještě minimálně dva přátele. Stepanych byl skvělý komunikátor. [3]
V srpnu 2004, dvě hodiny předtím, než byla zavolána poslední sanitka pro Malského, byl Vladimir Jemeljanov v jeho domě:
Seděl ve své vestě Mitkovo naproti mně, pil horký čaj a pravidelně popíjel koňak. Říkal, že ho hodně bolí srdce. A požádal mě, abych mu pomohl obhájit jeho kandidátskou práci o Tripolisu - koneckonců, v 70. letech se nasbíralo tolik materiálu... Cítil jsem v této žádosti něco extrémně špatného. Přesně ten samý rozhovor jsem měl s Krivulinem krátce před jeho poslední nemocí. Victor Borisovich mě požádal, abych mu pomohl s obhajobou na filologické fakultě , a zároveň se zeptal, zda bych nemohl zařídit obhajobu přes své známé v Helsinkách ? Tehdy jsem v této žádosti viděl známky potíží. A když to Malsky zopakoval o tři roky později, dokonce se otřásl hrůzou. O dvě hodiny později byl odvezen. Přišel třetí infarkt, rehabilitace, nová nemocnice, ze které neustále utíkal do města. A 11. srpna se právě uvolnila krevní sraženina ... [3]
Od roku 2004 je vzpomínka na Igora Malského věnována „Vyborgské malé mořské víle“ – každoročnímu otevřenému mistrovství mládeže v intelektuálních hrách „Co? Kde? Když?" a "Brain Ring" ve Vyborgu . [deset]