Ocasionalismus (z lat. occasio „případ“) je filozofická nauka, která vysvětlovala interakci duše a těla prostřednictvím Božího zásahu [1] , to znamená, že vyřešila problém vzájemného působení rozšířených a myslících substancí a rozvinula tzv. dualismus kartezianismu . Hlavními představiteli jsou Francouz Geraud de Cordemois (1626-84), Němec Johann Clauberg (1622-65) a Nizozemec Arnold Geylinks (1624-69). Doktrínu okazionalismu dovedl k logickému závěru Francouz Nicolas Malebranche (1638−1715), který formuloval tezi, že tělo nemůže ovlivnit nejen duši, ale ani ostatní těla.
Příležitostnost podle teorie nizozemského filozofa Arnolda Geilinckse , profesora z Leidenu , byla následující: mezi duchovní a hmotnou substancí není žádné spojení, ale Bůh na nás svým přímým zásahem působí tak, že ohled na tělesný jev - podráždění - vzniká duševní jev - pociťování; a naopak ve spojení s duševním jevem - aktem vůle - vzniká tělesný pohyb. Podráždění jsou tedy na jedné straně naše touhy a na druhé straně slouží pouze jako příležitosti (příležitosti) pro tyto nebo jiné procesy; příčinou je Bůh. Mravním úkolem byla podle Geilinckse poslušnost rozumu a oddanost Bohu [2] .
Descartova filozofie je založena na mimořádně jasném rozdělení světa na dva druhy substancí – rozšířenou (materiální) a myslící (duchovní). Na základě konceptu mechanismu šel Descartes proti teorii Aristotela a popíral existenci rostlinné a zvířecí duše. Zvířecí a lidské tělo jsou pouze mechanismy, „stroje s vlastním pohonem“. Všechny funkce organismu jsou odvozeny od hmoty a lze je vysvětlit zvláštním uspořádáním orgánů, prouděním krve a pohybem „tělesných duchů“, stejně jako lze běh hodin vysvětlit uspořádáním ozubená kola a pružiny. Člověk je ale myslící bytost, jsou v něm sjednoceny hmotné a duchovní principy a duše může nějak zasahovat do práce hmotného mechanismu. Ale jak může neprodloužená duše komunikovat pohyb? K vyřešení tohoto problému navrhuje Descartes hypotézu o existenci zvláštního orgánu v mozku zvaného „mozková žláza“, ve kterém je lokalizována duše. Tento orgán funguje jako ventil, ve kterém sebemenší vibrace duše způsobují změnu v pohybu „tělesných duchů“.
Takové vysvětlení vesměs problém nevyřešilo a nevyhovovalo stoupencům Descarta. Řešení bylo několik, jedním z nich byl příležitostnost. Jeho hlavní myšlenkou je přítomnost prostředníka mezi dvěma substancemi, kterým je Bůh.
Malebranche věřil, že duše nemůže vytvářet myšlenky sama, a také je nemůže extrahovat z hmotného světa. Všechny věci jsou tedy známy pouze v Bohu a lidské duše jsou spojeny s Bohem jako sídlem univerzálního ducha. Mezi tělem a duší není nutné spojení, jsou to úplně jiné látky, proto se nemohou vzájemně ovlivňovat. Duše může myslet jen na své tělo. Proto působení duše na tělo, stejně jako působení těla na duši, potřebuje prostředníka. Chce-li člověk, řekněme, pohnout rukou, Bůh uvidí touhu myslící duše a pohne hmotnou rukou v prostoru.
Nehnout prstem, dokonce ani vyslovit slabiku; běda, pokud vám Bůh nepřijde na pomoc, budete vynakládat jen marné úsilí a vymýšlet impotentní touhy... budete nehybní a mrtví, pokud Bůh nebude ochoten sladit svou vůli s vaší, svou vždy účinnou vůli s vaší vůlí... impotentní. Malebranche „Rozpravy o metafyzice a náboženství“ (1688)
A naopak, pokud se člověk píchne do prstu, pak pocit bolesti v jeho duši nebude inspirován předmětem, který udělal díru do těla, ale Bohem. Stejně tak některá hmotná těla nemohou nezávisle ovlivňovat ostatní. Malebranche se neodvážil odpovědět na otázku, proč chce Bůh sjednotit duše s těly. Nabídl se, že tuto skutečnost přijme jako objektivní realitu a věřil, že ani filozofie, ani náboženství nemohou dát konečnou odpověď. Malebranche tedy předjímá Humův empirismus , eliminuje objektivní kauzální vztah a činí z něj pouze božskou vůli.