Slovenské kulturní interdialekty (též slovenské interdialekty , slovenské kulturní dialekty , varianty slovenského kulturního jazyka ; slovenština. kultúrna slovenčina, kultivovaná slovenčina, kultúrna predspisovná slovenčina ) - slovenské jazykové idiomy spontánně vzniklé v 16.-18. století , představující výsledné útvary interakce českého spisovného jazyka s nářečími slovenských nářečí nebo vzájemné ovlivňování slovenských nářečí, jazyka lidové slovesnosti a dalších forem a variet slovenského jazyka [1] [2] . Kulturní interdialekty měly velký význam ve společenském a kulturním životě Slováků v předkodifikační době (do konce 18. století), uplatňovaly se ve správní a obchodní sféře, v dílech náboženského obsahu, při tvorbě beletrii, lidové slovesnosti atd. sehrály interdialekty významnou roli ve vývoji mluvené a psané slovenštiny, staly se zejména základem pro vytvoření dvou variant spisovné normy slovenského jazyka. Interdialekty byly neuspořádané jazykové formy, které se značně lišily v různých regionech a v dílech různých autorů [3] [4] .
Oblast fungování a struktura slovenských kulturních interdialektů je výrazně odlišovala od nářeční řeči, oblast jejich rozšíření a pokrytí společenských vrstev slovenské společnosti byla mnohem širší, kromě ústní komunikace se začaly prosazovat interdialekty. sloužily spisovné sféře a pronikly do těch oblastí, které byly dříve obsazeny latinou, němčinou, češtinou, maďarštinou, které jako spisovné jazyky používali Slováci, což bylo doprovázeno změnami v jazykových rovinách interdialektů, především lexikálních [3 ] .
V tradici slovenské lingvistiky se pro interdialekty používá termín „kulturní jazyk“ ( slovensky kultúrna slovenčina ). V sovětské a ruské lingvistice je častější termín „interdialekt“ nebo „kulturní interdialekt“ [5] . Studiu interdialektů je věnována práce takových vědců, jako jsou E. Paulini , K. Gabovshtyakova , V. Blanar , I. Kotulich, R. Krajchovich, R. Oti, N. A. Kondrashov a další. V odborné literatuře je nejčastěji popisován ten či onen interdialekt, jinak formou (odrůdou, variantou) kulturního jazyka jsou středoslovenské , západoslovenské a východoslovenské kulturní interdialekty [1] . E. Paulini zároveň považuje kulturní jazyk za jednotný jazykový systém. Podle jeho názoru začíná slovenský kulturní jazyk, který v rané fázi svého formování v 16. století nemá jednotné ustálené normy, nabývat poměrně jednotných rysů v tištěných publikacích 17.-18. století [6] .
Za počátek formování interdialektových útvarů na Slovensku je považováno 16. století. Jazyková situace, v níž se v tomto období formovaly kulturní interdialekty, představovala komplexní obraz. Slováci používali latinu jako spisovný jazyk , kromě toho byla běžná němčina a maďarština , na východním Slovensku se občas používala i polština . Od konce 14. století se začala šířit čeština, která od 15. století začala plnit funkci spisovného a spisovného jazyka Slováků souběžně s latinou (v češtině sestavovali úřední dokumenty politické a právní přírody, vedená obchodní korespondence, používaná při bohoslužbách, v uměleckých dílech a vědecké žurnalistice) . U slovenských protestantů se navíc od 16. století stala liturgickým jazykem čeština [7] . Jestliže se v 15. století písemné památky v češtině vyskytují v dosti omezeném počtu a patří převážně do náboženské oblasti, pak od 16. století jsou zcela běžným jevem a pronikají do všech sfér společenského a kulturního života Slováků. I v těch textech z jihozápadního Slovenska, v nichž se Slováci snažili striktně dodržovat normy českého spisovného jazyka, jsou zaznamenány různé druhy slovakismů. V památkách správního a obchodního písma, vytvořených na středním Slovensku a v některých oblastech západního Slovenska, se již od 16. století nenacházejí texty odpovídající normám českého jazyka. Na Slovensku se totiž v tomto období utvářely zvláštní jazykové útvary, které vycházely z českého spisovného jazyka, ale jejichž fonetiku, tvarosloví a slovní zásobu do značné míry ovlivnila slovenská mluva (česká syntax se měnila nejméně ze všech). Navíc dialekty slovenských nářečí ovlivnily češtinu nepřímo prostřednictvím nejrůznějších mezinářečních smíšených forem charakteristických pro konkrétní slovenský region. Jazykový systém nově vznikajících kulturních interdialektů aktivně zahrnuje českou slovní zásobu, zejména spojenou s různými druhy terminologie, stejně jako reflektující abstraktní jevy, slovní zásobu přejímá i z latinského jazyka [2] .
Slovenské kulturní interdialekty, které se takto formovaly od 16. století, zaujímaly prostřední postavení mezi českým spisovným jazykem a nářečími slovenských nářečí, navíc se v tomto rozsahu začaly formovat různé smíšené jazykové formy, které se přibližovaly buď češtině nebo slovenštině. . Smíšené česko-slovenské texty vznikaly jak v důsledku dlouhé interakce blízce příbuzných jazyků, tak v některých případech i v důsledku vědomé slovakizace češtiny [8] .
Zvláštností utváření středoslovanského kulturního interdialektu byla poměrně silná slovakizace středoslovanských psaných textů. Bylo to způsobeno slabšími jazykovými kontakty (ve srovnání se západoslovenským nářečím) středoslovanského nářečí s českou jazykovou oblastí, jakož i ne tak výrazným rozšířením češtiny na středním Slovensku jako na západním Slovensku. Kromě toho se podle studií E. Pauliniho rysy středoslovanského nářečí rozšířily daleko za hranice středoslovanského prostoru, v souvislosti s tím byla tendence k formování slovenské nadnářeční jazykové formy založené na o nářečí středního Slovenska. Podle toho středoslovenské jazykové prvky poměrně snadno pronikly do slovenského písma. Do střední slovenštiny [9] přitom již od pradávna pronikají prvky západoslovenského kulturního interdialektu .
Západoslovenský kulturní interdialekt se na konci 18. století stal základem pro kodifikaci slovenského spisovného jazyka , kterou provedl katolický kněz A. Bernolák. Středoslovenský kulturní interdialekt se v polovině 19. století stal výchozím základem pro Stuhrovu kodifikaci slovenského spisovného jazyka [10] [11] [12] .
Termín „kulturní jazyk“ nebo „kulturní dialekt“ je ve slovenské literatuře široce používán a používá se v mnoha studiích předliterárního období dějin slovenského jazyka (E. Paulini, K. Gabovshtyakova, E. Jona, R Krajchovich, V. Blanar, N. A. Kondrashov, K. V. Lifanov, R. Oti, I. Kotulich a další). Přitom termín „kulturní jazyk“, „kulturní nářečí“ či „kulturní nářečí“ najdeme i v historických studiích jiných slovanských jazyků. Kulturní jazyk je v nich považován za možný mezistupeň ve vývoji od dialektů k jazyku spisovnému nebo národnímu spisovnému jazyku. Poprvé tento termín zmínil polský lingvista K. Nitsch („O vztahu lidových nářečí a spisovného jazyka“, 1913). K. Gorálek hovořil o kulturních jazycích nebo dialektech jako o útvaru předcházejícím vzniku řady slovanských literárních jazyků. Postoj k tzv. kulturním jazykům se v historických studiích slavistů postupně rozšířil. V konečném důsledku byla otázka nářečního základu spisovného jazyka nahrazena otázkou základu spisovné normy v podobě mezinářečních útvarů, nadnářečních útvarů, kulturních dialektů, koiné [13] .
Takže například obecně přijímaným hlediskem v teorii polského spisovného jazyka je uznání základu literární formy kulturního jazyka nebo dialektu ( K. Nitsch , T. Ler-Splavinsky, V. Taszycki , T. Milevsky, S. Urbanczyk, S. B. Bernshtein a další). Staropolský kulturní dialekt je prezentován jako hovorové koiné vyšších vzdělaných vrstev a jazyk polských památek XIV-XV století [14] . O formování kulturního jazyka či dialektu, které předcházelo vzniku spisovného jazyka, se zmiňují i badatelé řady dalších slovanských jazyků. Někteří lingvisté vidí vznik kulturního jazyka jako obecný trend ve vývoji předliterárního období všech slovanských jazyků [13] .
Pojem „kulturní jazyk“ nemá vždy jednoznačnou definici, někteří badatelé za něj považují jakýkoli středověký psaný nebo literární jazyk používaný v přednárodní době. Existuje tedy například definice „kulturního jazyka Slováků“ ve vztahu k českému spisovnému jazyku středověkého Slovenska. Rozdíly jsou i v názorech badatelů na dobu vzniku, strukturu a podobu kulturních dialektů, zejména ve slovenském jazyce. Pokud se tedy E. Paulini domníval, že počátek formování slovenského kulturního jazyka na základě českého spisovného jazyka spadá do 16. století, pak I. Kotulić nazval kulturní jazyk jazykovým útvarem, který se užíval spolu s místními Slovenské dialekty a na jejich základě se vyvíjely již v etapě formování slovenského etna v X—XI století. Tento jazykový útvar se uplatnil nejen v běžné komunikaci, ale pronikl i do administrativně-právní a náboženské sféry. I. Kotulić definoval český spisovný jazyk, který se objevil na Slovensku ve 14. století, jako „druhý kulturní jazyk Slováků“. Dorozumívací prostředek Slováků, který vznikl v XVI.-XVIII. století na základě českého spisovného jazyka a slovenského kulturního jazyka, nazval „hybridní jazykový útvar“. Slováci tedy měli podle jeho názoru tři kulturní jazyky: homogenní slovenštinu, heterogenní slovenštinu a češtinu [15] .
Vzhledem k tomu, že termín „kulturní jazyk“ ve slavistice označuje širokou škálu heterogenních a nejednoznačných jazykových forem, navrhl L. N. Smirnov ve vědecké literatuře uvažovat o specifičtější jazykové formě, kterou označil za „kulturní interdialekt“ a uvedl je to následující definice [16] :
Kulturním interdialektem nazýváme specifický jazykový útvar nadnářeční a mezinářeční povahy, který vzniká na základě místních nářečí, ale plní v porovnání s nimi v době před vznikem národního spisovného jazyka vyšší společenské a kulturní funkce. a slouží jako výchozí základ pro jeho vznik.
- L. N. Smirnov. "Slovenský spisovný jazyk národního obrození" (2003)L. N. Smirnov také považuje za účelné jasněji oddělit pojmy „interdialekt“ a „kulturní interdialekt“. Poslední jmenovaný se vyznačuje i funkcí sociální a komunikační, která není dodržována ve všech interdialektech, kam patří i každodenní hovorová řeč interdialektálního charakteru [17] .
Někteří badatelé slovenského jazyka se domnívají, že západoslovenský interdialekt byl spisovnou normou, a proto se domnívají, že slovenský spisovný jazyk existoval ještě před bernolákovskou kodifikací. K. V. Lifanov tedy normu A. Bernoláka nazývá přímým pokračováním literární a písemné tradice v západoslovenském kulturním interdialektu. Západoslovenský interdialekt lze podle K. V. Lifanova nazvat spisovným jazykem, neboť měl nadnářeční charakter, široký rozsah distribuce (i mimo západní Slovensko), určitý stupeň literárního zpracování, měl rysy normalizace. , polyvalence aj. Podobný názor sdílí i L. Djurovič, zastáncem tohoto pohledu byl ve svých raných dílech i E. Paulini. Většina badatelů o dějinách slovenského jazyka se domnívá, že západoslovenský interdialekt nedosáhl statusu spisovného jazyka, protože přestože vykazoval tendence k utváření jednotných norem, nakonec se nezformovaly, nebyly kodifikovány a uznáván jako nositelé tohoto idiomu. Západoslovenské písmo před A. Bernolákem nepředstavovalo jednotnou strukturu, vyznačovalo se širokou variabilitou, jazyk katolické náboženské literatury trnavského centra, jazyk překladu Bible zhotovený mnichy kamaldulského řádu, jazyk katolické náboženské literatury trnavského centra. jazyk G. Havloviče se od sebe výrazně lišil, zvláštní jazyk představovala pozdější díla J. I. Bayzy. Psané texty v západoslovenském interdialektu nepředstavovaly jeden spisovný jazyk, ale spíše soubor jednotlivých psaných „ idiolektů “ [18] . Zejména I. Kotulich se domníval, že kulturní západní slovenštinu nelze považovat za „první slovenský spisovný jazyk“. Slovenští jazykovědci používají termín „predliterární“ ve vztahu k západoslovenskému interdialektu, stejně jako ve vztahu k dalším variantám kulturního jazyka. P. Gigot např. použil termín „kulturní předliterární útvary“ [19] .
Vznik teorie slovenských kulturních interdialektů je do značné míry spojen s historií identifikace nářečního základu dvou norem slovenského spisovného jazyka, které vytvořili A. Bernolák (konec 18. století) a L. Stuhr (pol. 19. století). století). Český lingvista K. Goralek jako první navrhl, že původním základem štúrovské literární normy je středoslovenský kulturní jazyk. Tato myšlenka byla podporována a dále rozvíjena ve studiích o dějinách slovenského spisovného jazyka mnoha jazykovědci. Tomuto problému se věnoval zejména E. Paulini. Jeho práce zkoumaly jazykové a historické a kulturní předpoklady pro vznik středoslověnského interdialektu, odhalily zvláštnosti používání tohoto idiomu ve slovenské společnosti: „ve slovenské společnosti existovala již před Štúrem určitá podoba středoslověnštiny. kulturní jazyk používaný dosti širokou vrstvou vzdělaných, resp. gramotní lidé“ [20] .
Studium variant slovenského kulturního interdialektu je předmětem mnoha studií z dějin slovenského spisovného jazyka. Nejstudovanější je západoslovenský interdialekt. Výzkumem západoslovenského interdialektu se zabývali R. Krajchovich, K. V., Lifanov a další. Z prací, v nichž se studuje západoslovenský interdialekt, jsou uvedeny publikace R. Krajchoviče K problematike formovania kultúrnej západoslovenčiny , 1962; Hlavné štádium formovania kultúrnej západoslovenčiny , 1964; Bernolákovčina a reč vzdelancov na juhozápadnom Slovensku v 18 storočí , 1981 a další. Středoslovenský kulturní interdialekt je ve srovnání se západní slovenštinou méně prozkoumán. Studie o středoslovenském kulturním interdialektu publikovali slavisté jako E. Paulini, E. Jona, S. Tobik, V. Blanar , R. Oti, N. A. Kondrashov a další. Výzkumem západoslovenského interdialektu se zabývali R. Krajchovich, K. V., Lifanov a další [20] .
| Dějiny slovenského jazyka | |
|---|---|
| |