Западнослова́цкий культу́рный интердиале́кт ( также западнословацкий интердиалект , западнословацкий культурный диалект , западнословацкий культурный язык ; словацк . kultúrna západoslovenčina, kultúrna západná slovenčina, západoslovenská kultúrna slovenčina ) — одна из областных разновидностей словацкой наддиалектной формы , сложившаяся в XVI—XVIII веках на территории Западной Словакии . Západoslovenský interdialekt vyčníval spolu s takovými regionálními nadnářečními útvary, jako jsou středoslovenské a východoslovenské interdialekty [1] . Vznikla na základě místních nářečí západoslovanského nářečí s výrazným vlivem češtiny . Rozsahem fungování a strukturními znaky se západoslovenský interdialekt odlišoval od nářeční řeči - tvořil tzv. přechodnou formu mezi západoslovenským dialektem a českým spisovným jazykem [2] . Ve slovenské lingvistické literatuře se používá termín „kulturní jazyk“ ( slovensky kultúrna slovenčina ), v sovětské a ruské lingvistice se používá především termín „interdialekt“ nebo „kulturní interdialekt“ [3] .
Podle některých badatelů slovenského jazyka existoval spisovný jazyk Slováků již v předkodifikační době [4] . Jeho funkci plnil západoslovenský interdialekt [5] [6] .
Vzniku západoslovenského interdialektu předcházely integrační procesy v západoslovenských dialektech - v důsledku interdialektové komunikace mezi obyvateli různých regionů západního Slovenska se prolínaly jazykové prvky různých dialektů a formovala se nadřečová forma hovorové řeči [ 2] . V komunikaci představitelů inteligence západního Slovenska byla tato nadnářeční podoba výrazně ovlivněna českým spisovným jazykem, v důsledku čehož se v 16. století zformoval svérázný jazykový útvar interdialektického charakteru - záp. Slovenský kulturní interdialekt [7] . V procesu vývoje západoslovenského interdialektu nářeční prvky západoslovanského typu stále více nahrazovaly odpovídající prvky českého jazyka, což vedlo k výrazné převaze západoslovanských rysů ve struktuře tohoto kulturního interdialektu do poloviny r. 18. století [5] . Mnoho rysů západoslovenského interdialektu je zaznamenáno v dopisech, listinách, ručně psaných i tištěných literárních dílech 16.-18. století [3] . První slovenský román byl napsán v západoslovenském kulturním jazyce – „ Dobrodružství a zkoušky mladého muže Reného “ ( René mlád'enca prihodi a skusenost'i , 1783-1785) od J. I. Bayzy , stejně jako román „The Pastýřská škola - chlebník mravů“ ( Valaská škola mravúv stodola , 1755) G. Havlovich ( Gavlovič H. ) [5] .
Oproti psaní na středním Slovensku byly psané texty vytvořené na západním Slovensku více ovlivněny českým spisovným jazykem. Vysvětlují to intenzivnější jazykové kontakty západoslovanského nářečí (ve srovnání se středoslovenským nářečím) s českou jazykovou oblastí a také výraznější rozšíření českého spisovného jazyka na západním Slovensku. Středoslovenský dialekt, jehož rysy byly široce rozšířeny po celém slovenském jazykovém území, navíc podle E. Pauliniho vykazoval tendenci vytvářet na jeho základě slovenskou nadnářeční formu. Středoslovenské jazykové prvky proto na rozdíl od západoslovenských snadněji pronikaly do slovenského písma. Charakteristickým rysem vývoje středověké slovenštiny bylo jak šíření středoslověnských nářečních rysů na západním a východním Slovensku, tak i opačný vliv. Již v rané fázi vývoje slovenských interdialektových útvarů je tedy zaznamenáno pronikání prvků západoslovenského interdialektu do střední slovenštiny [8] . V 16. století znatelně poklesl politický a hospodářský význam středního Slovenska, jehož území bylo často pokryto lidovými povstáními a napadáno tureckými vojsky. Zároveň se snížil i jeho kulturní a jazykový vliv na ostatní regiony Slovenska. Také vliv východního Slovenska se stal ještě méně významným. V důsledku toho do 17. století výrazně vzrostla role západoslovenského kulturního interdialektu při utváření společného slovenského jazyka. Západní Slovensko si udrželo vedoucí postavení po celé 17. a počátek 18. století [9] .
Již od 15. století je v památkách českého jazyka, vzniklých na území západního Slovenska, zaznamenán výskyt některých prvků západoslovanského nářečí. Zejména v Žilinské knize ( Žilinská kniha ) jsou chyby v použití české souhlásky ř , nejednotnosti v transpozicích ä > ě ; aj > ej ; u > i ; někdy absence změny z dvojhlásky ɪ̯e na dlouhou samohlásku í ; vznik singuláru ženských jmenných tvarů v instrumentálu s ženú ; výskyt koncovky -m ve tvarech sloves jednotného čísla 1. osoby přítomného času. V 16. století se takové chyby stávají systematickými. V tomto období se na jihozápadním Slovensku vyvinul jazykový úzus , jehož vzorem bylo trnavské písmo . Charakteristické pro ni bylo zachování především těch českých jazykových rysů, které se shodovaly s rysy místních nářečí, zároveň měla čeština velký vliv na výběr západoslovenských nářečních rysů, jak se vysvětluje v r. zejména nedostatek asimilace t' > c' ; d' > ʒ' s jejich následným vytvrzením. Obecně platí, že varianta západoslovenského kulturního interdialektu, která se vyvinula v Trnavě, zahrnuje takové rysy jako [10] :
Do středoslovenské oblasti začaly pronikat prvky západoslovenského kulturního interdialektu, jednak ty, které se zachovaly ve frázích či jednotlivých slovech jako české prvky ( penize , prítel , tým obyczegem ), jednak ty prvky, které se již staly běžnými , resp. nabyly naddialektického charakteru (tvary bez slabičného l — dluh , dlužen ; tvary podstatných jmen ženského rodu v instrumentálu jednotného čísla s koncovkou -u : s sestrú svú ) [11] .
Západoslovenský kulturní interdialekt se v 16. století uplatňoval především v administrativní a obchodní spisbě, ale i tehdy se objevovaly ukázky beletrie - poezie a prózy. Patří mezi ně zejména básně Balinta Balashshiho . Rozkvětem západoslovenské varianty kulturního jazyka bylo 17. - počátek 18. století [12] . Jedním z příkladů epické poezie v interdialektu 17. století jsou tzv. „historické písně“ v knize Turolúcky kancionál (1684) [13] .
Zpočátku západoslovenský kulturní interdialekt využívala vzdělaná část Slováků především v ústní komunikaci. Postupně však jeho jazykové prvky začaly pronikat i do slovenské spisovnosti a koncem 18. století se spolu s nářečními rysy, především západní slovenštinou, a rysy českého spisovného jazyka staly základem pro kodifikaci slovenské spisovnosti. jazyk, zhotovil katolický kněz A. Bernolák [15] [16] . Spisovný jazyk zavedený A. Bernolákem a jeho následovníky se nazýval „ bernolákovština “ - tento jazyk byl používán do poloviny 19. století pouze mezi slovenskou inteligencí katolického vyznání, poté se přestal používat od kodifikace r . L. Štúr byl přijat jako obecná slovenská spisovná norma (založená na středoslovenském dialektu) - " šturovščina ". Nicméně po jazykové reformě z roku 1852, kterou přijali přední představitelé protestantského a katolického hnutí na Slovensku, byly v novém vydání slovenského spisovného jazyka některé jazykové prvky středoslověnského typu nahrazeny západoslovenskými [6]. [17] .
Někteří badatelé dějin slovenského spisovného jazyka (L. Dyurovič, K. V. Lifanov) se domnívají, že západoslovenský interdialekt 18. století byl literárně zpracovanou jazykovou formou. Podle jejich názoru se slovenský spisovný jazyk u slovenských katolíků objevil před kodifikací A. Bernoláka. Tohoto názoru se ve svých raných dílech držel E. Paulini, domníval se, že již v první polovině 18. století měli Slováci katolického vyznání dostatečně normalizovaný jazyk. Vznikla na základě českého spisovného jazyka a byla natolik silně ovlivněna místními slovenskými nářečími, že se jen stěží dala nazvat slovakizovanou češtinou [4] .
Západoslovenský interdialekt vznikl jako výsledek dlouhé interakce mezi místními dialekty západoslovenského dialektu a českým spisovným jazykem používaným na Slovensku. Vyznačoval se zvláštním spojením českých a slovenských fonetických, gramatických a lexikálních jevů [18] .
Problém identifikace korelace českých a slovenských lingvistických prvků v západoslovenském interdialektu není zcela vyřešen kvůli obtížím spojeným se studiem interakce dvou blízce příbuzných jazyků. Na tuto problematiku existují dva protichůdné názory, podle jednoho z nich se prosazuje základ a převaha českých rysů, podle druhého byly základem nářečí západoslovenského dialektu. Západoslovenský kulturní jazyk vychází podle L. N. Smirnova ze západoslovanského nářečí, které bylo do jisté míry čechizováno některými autory. Svědčí o tom úzká provázanost západoslovenského interdialektu s jižními nářečími západoslovenského nářečí. K. V. Lifanov se domnívá, že vznik západoslovenského interdialektu souvisí s postupnými změnami českého spisovného jazyka ve směru slovakizace. R. Krajkovič nazývá schéma „čeština > slovakizovaná čeština > západoslovenský kulturní jazyk (interdialekt)“ příliš přímočaré [19] .
Existují dva typy západního slovenského kulturního interdialektu: jižní neboli trnavský ( slovensky. južný (trnavský) ) a severní neboli trenčinský ( slovensky. severný (trenčiansky) ). Jižní typ byl běžný jak mezi obyvateli Trnavy a okolí, tak i mezi obyvateli Skalice a dalších měst a regionů jihozápadního Slovenska (vyznačující se absencí dvojhlásek , měkkých souhlásek nebo jejich minimálního počtu a dalších jazykových znaků). Severní typ byl mezi obyvateli Trenčína , Žiliny a okolí těchto měst běžný (v něm se naopak vyskytovaly dvojhlásky, částečně měkké souhlásky i další jazykové znaky). Západoslovenský interdialekt měl kromě vlivu češtiny také vlivy latiny a ve slovní zásobě němčiny a maďarštiny . Řeč vzdělané části obyvatelstva západního Slovenska se navíc mohla lišit od převahy českých jazykových prvků v něm až po větší blízkost k západoslovenským dialektům [3] .
| Dějiny slovenského jazyka | |
|---|---|
| |