Staroslovenský spisovný jazyk ( slovensky staroslovenčina ) je variantou českého spisovného jazyka , doplněnou o některé hláskové , morfologické a odvozené slovakismy [1] . V polovině 19. století byl zaznamenán pokus zavést staroslověnštinu jako jazyk správy, tisku a školství v oblastech Rakouska-Uherska obývaných Slováky . Doporučení pro šíření tohoto jazyka dal J. Kollár v roce 1850 [2] .
Hlavní rysy staroslověnského spisovného jazyka, související s množstvím slovakismů [2] [3] :
Základní pravidla pravopisu a gramatiky staroslověnštiny jsou formulována ve studijní příručce A. Radlinského z roku 1850 "Slovenský pravopis s krátkou gramatikou".
Do rozsahu užívání staroslověnštiny patřilo vydávání úřední dokumentace, pokynů a příkazů administrativy, vydávání novin a časopisu, výuka na několika slovenských školách a gymnáziích [2] .
Stará slovenština soupeřila se dvěma variantami slovenské spisovné normy , vycházející z rodné řeči Slováků - s bernolákovčinou a Štúrovinou . Poté, co byla jako společný slovenský jazyk zvolena norma vycházející ze štúrovství, přestala se staroslověnština používat [2] .
Již dříve, v první polovině 19. století, se J. Kollár spolu s P. J. Šafaříkem , který se zasazoval o národní a kulturní jednotu Čechů a Slováků, pokusili kodifikovat spisovný jazyk založený na češtině s prvky slovakismů - tzv. -tzv. česko-slovenský spisovný jazyk nebo styl. Normy tohoto jazyka byly stanoveny J. Kollárem ve vydání Readeru z roku 1825. Česko-slovenskou verzi spisovného jazyka autoři pojali jako společný jazyk pro český a slovenský národ [4] . Používali ho vlastně jen J. Kollár a P. J. Šafařík, nebyl přijat ani v ČR , ani na Slovensku . Nakonec se autoři česko-slovenské jazykové normy vrátili k užívání českého spisovného jazyka [5] .
| Dějiny slovenského jazyka | |
|---|---|
| |