Thackeray, William Makepeace

William Makepeace Thackeray
Angličtina  William Makepeace Thackeray

William Makepeace Thackeray
Přezdívky Michael Titmarsh
Datum narození 18. července 1811( 1811-07-18 ) [1] [2] [3] […]
Místo narození Kalkata , Indie
Datum úmrtí 24. prosince 1863( 1863-12-24 ) [1] [2] [3] […] (ve věku 52 let)
Místo smrti Londýn , Velká Británie
občanství (občanství)
obsazení romanopisec
Směr Realismus
Žánr Satira ,
historické eseje, román , esej
Jazyk děl Angličtina
Autogram
Funguje na webu Lib.ru
Logo Wikisource Pracuje ve společnosti Wikisource
 Mediální soubory na Wikimedia Commons
Logo wikicitátu Citace na Wikicitátu

William Makepeace Thackeray ( angl.  William Makepeace Thackeray ; v ruských textech existuje varianta Thackerayho transliterace ; 1811 - 1863 ) - anglický satirik, mistr realistického románu .

Životopis

William Thackeray se narodil 18. července 1811 v Kalkatě , kde sloužil jeho otec a děd. V raném věku se přestěhoval do Londýna, kde začal studovat na Charterhouse School . Ve věku 18 let vstoupil na University of Cambridge , ale zůstal studentem ne déle než rok. Na univerzitě vydával humoristický studentský časopis, jehož název „Snob“ ( angl.  Snob ) ukazuje, že otázka „ snobů “, která ho zaměstnávala mnohem později, vzbuzovala jeho zájem již tehdy. Thackeray byl mezi svými kamarády od dětství známý svými vtipnými parodiemi. Jeho báseň „Timbuktu“, publikovaná v tomto časopise, svědčila o nepochybném satirickém talentu začínajícího autora.

Thackeray opustil Cambridge v roce 1830 a cestoval po Evropě: žil ve Výmaru a poté v Paříži, kde studoval kresbu u anglického umělce Richarda Boningtona . Kresba se sice pro Thackerayho nestala hlavním zaměstnáním, ale následně ilustroval své vlastní romány, čímž prokázal schopnost zprostředkovat charakteristické rysy svých postav karikaturní formou.

V roce 1832, když Thackeray dosáhl plnoletosti, získal dědictví - příjem asi 500 liber ročně. Rychle ji promrhal, zčásti prohrál v kartách, zčásti v neúspěšných pokusech literárního nakladatelství (oba jím financované noviny, The National Standard a The Constitutional , zkrachovaly).

V roce 1836 vydal pod pseudonymem Theophile Wagstaff svazek s názvem „Flora and Zephyr“, což byla série karikatur Marie Taglioni a jejího partnera Alberta , kteří v roce 1833 koncertovali v Royal Theatre v Londýně. Obálka edice parodovala Chalonovu slavnou litografii Taglioni jako Flora [4] :338 .

V roce 1837 se Thackeray oženil, ale rodinný život mu přinesl mnoho hořkosti kvůli duševní chorobě jeho manželky. Poté, co musela být jeho žena izolována, Thackeray žil ve společnosti dvou dcer (třetí zemřela v dětství). Jeho nejstarší dcera Anna Isabella (provdaná lady Richmond Ritchie) se také stala spisovatelkou, její vzpomínky na otce jsou zdrojem cenných informací; nejmladší, po svatbě, se jmenovala Harriet Stephen .

Thackerayův první román, Catherine, vyšel ve Frazer's Magazine v letech 1839-40. Kromě neustálé spolupráce s tímto časopisem Thackeray psal pro The New Monthly Magazine , kde se jeho The Paris Sketch Book objevila pod pseudonymem Michael Titmarsh . V roce 1843 vyšla jeho Irish Sketch Book .

Thackeray podle tehdy rozšířeného zvyku publikoval pod pseudonymem. Při vydávání románu Vanity Fair , se poprvé podepsal svým skutečným jménem. Poté začíná spolupracovat se satirickým časopisem Punch , ve kterém se objevují jeho Snob Papers a Ballads of the Policeman X .

Vanity Fair, který vycházel v letech 1847-1848, přinesl svému autorovi skutečnou slávu. Román byl napsán bez přesně definovaného plánu: Thackeray vymyslel několik hlavních postav a seskupil kolem nich různé události tak, aby se publikace v časopise dala rychle prodloužit nebo dokončit v závislosti na reakci čtenářů.

Po Vanity Fair následovaly romány Pendennis ( Pendennis , 1848-50), Historie Henryho Esmonda ( Historie Henryho Esmonda , 1852) a Newcomes ( The Newcomes , 1855).

V roce 1854 Thackeray odmítl spolupracovat s Punchem. V Quarterly Review publikoval článek o ilustrátoru Johnu Leechovi ( J. Leech's Pictures of Life and Character ), ve kterém tohoto kreslíře charakterizoval. Počátek Thackerayho nové činnosti se datuje do této doby: začal veřejně přednášet v Evropě a poté v Americe, částečně k tomu přiměl Dickensův úspěch. Na rozdíl od druhého jmenovaného však nečetl romány, ale historické a literární eseje. Z těchto přednášek, které měly u veřejnosti úspěch, vznikly dvě jeho knihy: Angličtí humoristé 18. století a Čtyři Georges.

V letech 1857-59 vydal Thackeray pokračování Esmonda - román The Virginians , v roce 1859 se stal redaktorem a vydavatelem časopisu Cornhill .

William Thackeray zemřel 24. prosince 1863 na mrtvici a byl pohřben na londýnském hřbitově Kensal Green Cemetery . Jeho poslední román, Denis Duval , zůstal nedokončený.

Charakteristika kreativity

Základem Thackerayho románů a humorných esejů je jeho pesimismus a realistické líčení anglického života, autor chtěl postavit životní pravdu podmíněné idealizaci typických anglických románů. V tehdejším románu se předpokládal ideální hrdina či hrdinka, ale Thackeray, nazývající své nejlepší dílo – Vanity Fair – román bez hrdiny – staví do středu dění zlomyslné nebo alespoň sobecké lidi. Thackeray na základě přesvědčení, že v životě je zlo mnohem zajímavější a rozmanitější než dobro, studoval charaktery lidí jednajících ze špatných pohnutek. Tím, že líčil zlo, neřesti a malichernosti svých postav, živěji hlásal pozitivní ideály, zároveň o ně unášen svými zlomyslnými hrdiny vzbudil ve čtenáři větší zájem.

Svérázný akord v Thackerayho díle zní pesimismus spojený s humorem, který jim dodává vitalitu a zároveň opravdové umění. Thackeray je sice ve svých realistických technikách podobný Dickensovi, ale liší se od něj tím, že nedělá ústupky sentimentální myšlence anglické ctnosti, ale nemilosrdně zobrazuje lidi v celé jejich nepřitažlivosti. Jeho romány se proměňují v satiry s názorným zobrazením lidských neřestí velmi nepěkným způsobem.

Becky Sharp, hrdinka Vanity Fair, je chudá dívka, která si dala za cíl „usadit se“ v životě. Neostýchá se volit prostředky, využívá svou mysl a krásu k tomu, aby zapletla lidi, které potřebuje, do intrik: okouzluje bohaté staré mládence, když se provdala za mladého důstojníka, který se do ní zamiloval, oklame ho. Navzdory tomu, že její triky jsou otevřené, zařídí se tak, aby si udržela své postavení ve světě a možnost žít v luxusu. Obraz Becky Sharp živě ztělesňuje chamtivost, marnivost a sobectví, které jsou vlastní lidem pohrouženým do honby za světskými statky.

Hrdinka románu a další negativní typy jsou autorem rozepsány obzvlášť zajímavě, další postavy románu - ctnostná Emilia Sedley a další oběti Becky - jsou spíše nudné a bezbarvé, s výjimkou těch, kde jsou komické a převládají ošklivé rysy – jako u hrbolatého Josepha Sedleyho.

Hrdiny románu „Pendennis“ jsou egoistický strýc a jeho frivolní synovec, podléhající slabostem a bludům mládí. Oba zůstávají ve svých chybách lidmi; stejně jako zbytek nectnostných postav románu: irská rodina Costiganů, intrikánská Blanche Amaury. V The Newcomes, pokračování Pendennise, Thackeray ukazuje, jak lidé mají tendenci klamat ostatní a sami se stávají oběťmi klamu. Thackeray vykresluje celou galerii životních typů zobrazených s brilantním humorem a proměňuje román ve skutečnou satiru: o rodinném životě, o ženách, které se klaní bohatství a šlechtě, o „geniálních“ mladých umělcích, kteří nedělají nic, ale baví se ambiciózními sny. . Spisovatelův pesimismus přináší do finále románu tragickou poznámku – zničený plukovník umírá v komunitě, která ho chránila. Když tento román vyšel v časopise, čtenáři posílali autorovi dopisy, v nichž ho prosili, aby si vzal sympatické hrdiny, kteří měli těžké zkoušky, na které odpověděl: „Není to v mé moci“ [5] .

Esmond a The Virginians jsou historické romány z každodenního života 18. století. Hrdinka Esmonda je ztělesněním malicherné, ješitné a sobecké duše v krásném těle. Přestože jsou v těchto románech napsané s láskou ušlechtilé postavy, celková atmosféra je prosycena smutkem. Autor dokazuje, že výsledek nízkých motivů, i když dosahují nějakého vnějšího prospěchu, je vždy tristní.

V historických románech se Thackeray snažil být bezvadně objektivní. Znovu vytvořil nejen pojmy a zvyky, ale také jazyk té doby. Pak se mu bude říkat „romanopisec vzpomínek“, protože byl tak realistický, jako by byl přímým svědkem událostí. V nakladatelství The History of Henry Esmond našel autor typografický typ a papír, které se používaly na počátku 18. století. Čtenáři měli pocit, že jde skutečně o zpověď, vytištěnou tehdy a z nějakého důvodu ležela půldruhého století ve skladu [5] .

Thackeray dává ve svých románech historii celých rodin, prohlubuje realismus a dosahuje epického vyprávění, přičemž postavy překračuje hranice typičnosti charakteristické pouze pro Anglii.

Celá brilantnost Thackerayho satirického talentu se projevuje v jeho „Notes of a Snob“ a „From the Notes of Yellowplush“, které jsou vtipnými karikaturami vysoké anglické společnosti.

Práce

Romány

Pohádky

Překlady

V ruštině se překlady Thackerayho děl objevují od 50. let 19. století. V ruštině jeho díla vycházela zejména v překladech E. N. Achmatovové . Samostatné vydání „Vanity Fair“ (Petrohrad, 1851; totéž pod názvem „Bazar světské marnosti“ (St. Petersburg, 1853); totéž (St. Petersburg, 1873); totéž (přeložil I. I. Vvedensky , Petrohrad, 1885); „Historie Pendennis“ (St. Petersburg, 1852), totéž (St. Petersburg, 1874); totéž (přeložil I. I. Vvedensky , Petrohrad, 1885); „Kniha z Tinsel" (přel. Goleniščev-Kutuzov, Moskva, 1859); „Nováci" (Petrohrad, 1856); totéž (přel. S. M. Maikova, Petrohrad, 1890); „Eseje o anglických mravech" (přel. F. Nenarokomov, Petrohrad, 1859); „Miluj vdovce“ (Petrohrad, 1860); „Zápisky pana Želtopljuše“ (Petrohrad, 1860); „Horace Saltoun“ (Petrohrad, 1862); „Satirické eseje“ (Petrohrad, 1864); „Filipova dobrodružství na jeho toulkách světem“ (Petrohrad, 1871); „Manželova manželka“ (Petrohrad, 1878); „Sebraná díla“ (v 12 sv. Petrohrad, 1894-1895).

Sebraná díla v ruštině

Úpravy obrazovky

Bibliografie

Od vyd. op. Thackeray je nejlepší cesta ven. od roku 1880 („Edit de luxe“, 24 svazků).

Poznámky

  1. ↑ 1 2 William Makepeace Thackeray  (holandština)
  2. ↑ 1 2 William Makepeace Thackeray // Benezit Dictionary of Artists  (anglicky) - OUP , 2006. - ISBN 978-0-19-977378-7
  3. ↑ 1 2 William Makepeace Thackeray // Internet Broadway Database  (anglicky) - 2000.
  4. ↑ V. M. Krasovská. Západoevropské baletní divadlo. Historické eseje. - L .: Umění, 1983. - 432 s.
  5. ↑ 1 2 A. Zverev . William Thackeray // Encyklopedie pro děti. Světová literatura. Část 2. XIX a XX století / kapitoly. vyd. V. A. VOLODIN - M: Avanta +, 2001. - S. 85.

Literatura

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Tematické stránky
Slovníky a encyklopedie
Genealogie a nekropole