Etnogeneze Chorvatů

Původ Chorvatů před velkým stěhováním Slovanů zůstává neznámý. Současní Chorvati jsou nepochybně Slované , nicméně archeologické a další historické doklady o migraci slovanských osadníků, povaze původního obyvatelstva na dnešním území Chorvatska i jejich vztahy potvrzují různé historické vlivy.

Etnogeneze Chorvatů

Definice chorvatské etnogeneze začíná definicí etnicity [1] , podle níž je etnos společensky definovaná kategorie lidí, kteří se vzájemně identifikují na základě společné kmenové, sociální, kulturní nebo jiné zkušenosti po dlouhou dobu. časové období [2] . V chorvatském případě není pochyb o tom, že v raném středověku se určitá skupina ztotožňovala s etnonymem Hrvati (Chorvati) a jiní byli tímto jménem nazýváni [3] . Toto etnonymum mělo i politický podtext a od pozdního středověku bylo jednoznačně ztotožňováno s národem [3] .

V případě moderního chorvatského národa lze rozlišit několik složek nebo fází, které ovlivnily etnogenezi:

Další historické prameny

Zmínka o chorvatském etnonymu Hrvat jako o určitém kmeni před 9. stoletím není dosud plně potvrzena.

Zaznamenáno na tabulkách z Tanais ( Rostov na Donu ) ze 3. století našeho letopočtu. E. jména Chorouatos, Horoatos, Horoatos (Χορούαθ[ος], Χοροάθος, Χορόαθος) jsou badateli vykládána jako antroponyma chorvatského etnonyma " Hrvat " [9] , které je zase původem z Iránu.10 [ 1] Na souvislost osobních jmen s Chorvaty jako první upozornil Alexander Lvovič Pogodin [12] v roce 1902 a Konstantin Josef Irechek jako první viděl souvislost s íránským původem jako Chorvat v roce 1911 [13] . Je důležité poznamenat, že výzkumníci spíše používají tyto tabulky k vysvětlení etymologie , spíše než etnogeneze [12] .

Podle díla Konstantina VII . O správě říše (X století) se skupina Chorvatů oddělila od Bílých Chorvatů , kteří žili v Bílém Chorvatsku , a přijeli z vlastní vůle, nebo byli povoláni byzantským císařem Herakliem I. (610-641), do Dalmácie , kde bojovali a vítězili nad Avary a nakonec vytvořili vlastní státní útvar [14] . Podle legendy popsané v tomto pojednání v jejich čele stálo pět bratrů κλουκας (mraky), λόβελος (lobelos), κοσέντζης (cosentzis), μουυυλώ ( moukhlo ) , μουυχλώ ( moukhlo ) , 5οτοτρτοτςοτρτοτοςοτρτος a jejich archon v té době byl otec Porg a byli pokřtěni za vlády Porga v 7. století [16] .

Staré historické prameny nedávají přesné údaje o etnogenezi těchto raných Chorvatů. Konstantin VII neztotožňuje Chorvaty se Slovany a neupozorňuje na rozdíly mezi nimi [17] . John Skylitsa ve svém díle Skylitsa of Madrid identifikoval Chorvaty a Srby jako Skythy . Nestor Kronikář ve svém Příběhu minulých let ztotožnil Bílé Chorvaty se západními Slovany od řeky Visly a další Chorvaté vstoupili do východního slovanského kmenového svazu. Kronika kněze Dukljanina definuje Chorvaty jako Góty, kteří zůstali poté, co král Totila dobyl provincii Dalmácie [18] . Podobně Tomáš ze Splitu ve své Historia Salonitana zmiňuje, že sedm nebo osm šlechtických kmenů, které nazýval „Lingones“, pocházelo z dnešního Polska a usadilo se v Chorvatsku pod vedením Totily [18] .

Antropologické a genetické studie

Antropologická kraniometrická měření provedená mezi chorvatskou populací ukázala, že Chorvati z Chorvatska jsou převážně dolichocefaličtí (Dalmácie) a brachycefali (střední Chorvatsko) [19] .

Geneticky , podél linie Y-chromozomu , většina (> 85 %) Chorvatů z Chorvatska patří do jedné ze tří největších evropských haploskupin Y-DNA - I (38 % [20] [21] [22] -44 % [ 23] ), R1a (27 % [23] -34 % [20] [21] [22] ) a R1b (12,4 % [23] -15 % [20] [21] [22] ), zatímco menšina ( > 15 %) patří především do haploskupiny E (9 % [23] ), dále do skupin J (4,4 % [23] ), N (2 % [23] ) a G (1 % [23] ).

Geneticky, na mateřské linii chromozomu X , většina (> 65 %) Chorvatů z Chorvatska (z pobřeží a z pevniny) patří ke třem z jedenácti hlavních evropských haploskupin mtDNA - H (45 %), U (17,8 -20,8 %) a J (3-11 %), zatímco významná menšina (> 35 %) patří k mnoha dalším malým haploskupinám [24] .

Oblast dnešního Chorvatska mohla sloužit jako útočiště pro severní populace během posledního ledovcového maxima [23] . Východní pobřeží Jadranu bylo mnohem jižněji [21] . Severní a západní část tohoto moře byly stepi a pláně, zatímco moderní chorvatské ostrovy (bohaté na paleolitická archeologická naleziště) byly kopce a hory [21] [23] . Region sehrál zvláštní roli ve strukturování evropského a zejména slovanského otcovského genetického dědictví, charakterizovaného převahou R1a a I a deficitem E-linií [22] . DNA však nemůže být nezvratným důkazem pro konkrétní etnickou složku, ale může sloužit pouze jako indikátor [25] .

Poznámky

  1. ↑ Heršak & Nikšić (2007) , str. 251.
  2. ↑ Heršak & Nikšić (2007) , str. 251-252.
  3. ↑ 1 2 Heršak & Nikšić (2007) , s. 252.
  4. ↑ 1 2 3 Heršak & Nikšić (2007) , str. 253.
  5. ↑ Heršak & Nikšić (2007) , str. 253-254.
  6. ↑ Heršak & Nikšić (2007) , str. 256.
  7. ↑ 1 2 3 4 Heršak & Nikšić (2007) , str. 254.
  8. ↑ 1 2 Heršak & Nikšić (2007) , s. 254-255.
  9. ↑ Ante Skegro. Dva veřejné nápisy z řecké kolonie Tanais u ústí řeky Don na Azovském moři  //  Revue für kroatische Geschichte = Revue d'histoire croate. — 2005-12-15. — Sv. Já , iss. 1 . - S. 9-28 . — ISSN 1845-4380 . Archivováno z originálu 19. listopadu 2019.
  10. ↑ Alemko Gluhak. Původ etnonyma Hrvat  (chorvatština)  // Jezik : Periodikum pro kulturu standardního chorvatského jazyka. — 12.12.1989. — Sv. 37 , sv. 5 . — Str. 129-138 . — ISSN 0021-6925 . Archivováno z originálu 17. února 2020.
  11. ↑ Matasovič, Ranko . Poredbenopovijesna gramatika hrvatskoga jezika  (chorvatsky) . - Záhřeb: Matica hrvatska, 2008. - S. 44. - ISBN 978-953-150-840-7 .
  12. ↑ 1 2 Sanja Lazanin, Emil Heršak. Veze srednjoazijskih prostora s hrvatskim srednjovjekovljem  (Cro.)  // Migrace a etnická témata. — 1999-06-30. — Sv. 15 , sv. 1-2 . — Str. 15-34 . — ISSN 1333-2546 . Archivováno z originálu 5. října 2018.
  13. ↑ Marko Kosčák. V objemu Temenice v Mirne: celostni razvoj podeželja in obnova vasi v občini Trebnje : Baraga. — Obina, 1995.
  14. ↑ 1 2 Heršak & Nikšić (2007) , s. 258.
  15. ↑ Živković, 2012 , s. 113.
  16. ↑ Živković, 2012 , s. 54-56, 140.
  17. ↑ Goldstein, 1995 , str. 23.
  18. ↑ 1 2 Heršak & Nikšić (2007) , s. 259.
  19. ↑ Grbeša, 2007 , pp. 1121–1125.
  20. ↑ 1 2 3 Barać a kol., 2003 .
  21. ↑ 1 2 3 4 5 Rootsi a kol., 2004 .
  22. ↑ 1 2 3 4 Pericic a kol., 2005 .
  23. ↑ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Battaglia a kol., 2008 .
  24. ↑ Cvjetan a kol., 2004 .
  25. ↑ Heršak & Nikšić (2007) , str. 264.

Literatura