| 35,5 cm Haubitze M1 | |
|---|---|
| Ráže, mm | 355,6 |
| Instance | osm |
| Úsťová rychlost, m/s | 570 |
| Maximální dosah, m | 20 850 |
| Kmen | |
| Délka hlavně, mm/klb | 28.9 |
| Délka otvoru, mm/klb | 22.1 |
| Hmotnost | |
| Hmotnost ve složené poloze, kg | 78 000 |
| Hmotnost v bojové poloze, kg | 106 470 |
| úhly střelby | |
| Úhel ВН , deg | -5/+70 |
| Úhel GN , st | 6/360 [1] |
35,5 cm Haubitze M1 - německá obléhací houfnice.
M1 vyvinula společnost Rheinmetall v Düsseldorfu před druhou světovou válkou, aby vyhověla požadavku německé armády na supertěžké houfnice schopné ničit silné opevnění Maginotovy a Benešovy linie, a začala se vyrábět od roku 1939. V podstatě minomet, protože palba byla vypálena pod úhlem náměru pouze větším než 45°. První houfnice, uvolněná v listopadu 1939, putovala k 641. praporu těžkého motorizovaného dělostřelectva. V roce 1942 bylo vyrobeno 5 kusů (1. března, 2. června, 1. srpna, 1. září), po jednom v roce 1943 (květen) a 1944. Bylo pro ně vyrobeno 3981 nábojů. Byly použity v bitvě o Francii a na východní frontě, v bojových operacích v operaci Barbarossa 1 nebo 2 při útoku na Sevastopol v roce 1942 (11. armáda skupiny Jih, 6.-19. června 1942 vypálila 341 granátů), blokáda Leningradu a potlačení Varšavského povstání v roce 1944. K 1. březnu 1945 jich zůstalo 7, z toho 2 na frontě s 2210 granáty.
Konstrukce využívala mnoho stejných principů jako u menších děl, včetně systémů dvojitého zpětného rázu. Houfnice byla pro přepravu také rozebrána na šest dílů, přepravována na 7 vozech tažených 18tunovými polopásovými tahači Sd.Kfz.9 , 7. byl obsazen jeřábem. K montáži a demontáži zbraně byl použit portálový jeřáb (poháněný generátorem na tažném vozidle). Montáž na nové palebné postavení trvala asi dvě hodiny. Houfnice použila pouze 575 kg projektilu prorážejícího beton s 34,2 kg trhaviny. K výstřelu bylo použito 93,4 kg střelného prachu k dosažení dostřelu 20 850 metrů. Životnost hlavně je asi 2000 výstřelů.