Agha Muhammad Ali Behbehani

Agha Muhammad Ali Behbehani ( persky محمدعلی بهبهانی ‎), také známý jako Kermanshahi (1765-1837), byl faqih a vlivná náboženská postava v 18.-19. (XII-XIII století podle íránské chronologie ). On je známý pro jeho nelítostný boj proti Sufis během Qajar období .

Životopis

Muhammad Ali Behbehani se narodil v roce 1765 v Karbale [1] . Byl nejstarším dítětem v rodině. Část svého dětství prožil ve městě Behbekhan . Vzdělání v Kermanshah a Rasht . Poté, co žil tři roky v Qom , se Muhammad Ali Behbehani vrátil do Kermanshahu . Agha Mohammed Shah ho respektoval, protože byl autoritativní vědeckou a duchovní osobností. Proto šáh povolal Behbekhaniho ke dvoru jako učitele. Muhammad Ali Behbehani zemřel v roce 1837 v Kermanshah.

Boj proti súfiům

Muhammad Ali Behbehani stal se široce známý pro jeho nelítostný boj proti Sufis . Před ním se do konfliktu se súfisty dostali i další faqíhové a muhaddi , mezi nimiž stojí za zmínku Allameh Hilli a Muhammad Baqir Majlisi .

Aktivita súfijů rostla, stejně jako zájem lidí o ně. Cestovali ve skupinách od města k městu. Mudrci měli obavy o víru lidu a varovali vládce před možnými následky. Někteří z vládců nařídili vyhnání súfijů z měst, zatímco jiní je zabili a popravili [2] . V současné situaci byl Kermanshah považován za nejlepší město v Íránu z hlediska ochrany lidí před vlivem tohoto proudu, protože zde byl Agha Muhammad Ali, který byl duchovním vůdcem města [3] . Právníci tohoto města uvedli, že súfijské hnutí se stavělo proti zákonu a požadovalo jeho zákaz.

Příznivci súfismu považovali za důvod boje Agha Muhammada Aliho jeho závist vůči znalostem a cílům Maasuma Alishaha, duchovního vůdce súfijců [4] . Někteří označili jednání Aliho Muhammada za chybu v idžtihádu . Stojí za zmínku, že Muhammad Ali, před příchodem Maasum Ashikhash, nebyl tak vážně proti súfismu.

Sám Muhammad Ali Behbehani tvrdil, že súfismus je mylné náboženství, a proto po oblibě tohoto hnutí mezi lidmi začal proti němu bojovat.

V roce 1832 Agha Muhammad zatkl Maasuma Alishaha, jakmile dorazil do Kermanshahu na pozvání súfijců, a zamkl ho ve svém domě. Zprávy o zatčení Maasuma Alishaha se dostaly k Haji Ibrahim Khan Shirazi. S Muhammadem Alim si začali vyměňovat dopisy, aby zjistili důvod zatčení súfijského. Muhammad Ali referoval o myšlenkách a činech Maasuma Alishaha, popsal jeho pozici, ke svému poslednímu dopisu připojil i názory dalších učenců a teologa Kermanshahu na súfismus. V důsledku toho se Muhammadovi Alimu podařilo přesvědčit Hajja Ibrahim Khan Shirazi a Feth Ali Shah , že súfismus by měl být vymýcen [5] .

Brzy byl Maasum Alishah popraven a jeho tělo bylo hozeno do řeky Karesu [6] .

V roce 1834 na radu Agha Muhammada Aliho a s pomocí Hadžiho Ibrahima Khan Shiraziho zatkl Feth Ali Shah několik súfijů spolu s Muzaffarem Alishahem, studentem Nur Alishaha a jedním z vůdců súfijů, a poslal je do Kermanshah. Muzaffar Alishah byl nějakou dobu v domě Muhammada Aliho. V roce 1835 za záhadných okolností zemřel [7] . Jeho smrt je spojena s Agha Muhammad. Navzdory tomu, že se oficiálně podílel pouze na vraždě Maasuma Alishaha, je mu připisována smrt mnoha představitelů súfismu i z jiných měst, například z Teheránu . Proto dostal přezdívku „zabiják súfijců“ a lidé si ho pamatovali pro svou krutost.

Další činnosti

Agha Muhammad Ali měl rozsáhlé znalosti v mnoha vědeckých a technických oborech [8] . Byl slavnou osobností vědy, mnoho významných vědců z Íránu ho chtělo poznat. Byl také učitelem perské a arabské literatury. Agha Muhammad Ali byl autorem několika knih.

Poznámky

  1. احمد بهبهانی، ج ۱، ص ۱۴۷؛ حبیب آبادی، ج ۲، ص ۵۶۶
  2. ر. ک:ملکم، ج 2، ص 213ـ216؛ معصوم علیشاه، ج 3، ص 172ـ 173 ؛ شیروانی، ریاض السیاحه، ص 656؛ شیروانی، بستان السیاحه، ص 87 × 88, 91ـ92
  3. ملکم، ج 2، ص 225
  4. معصوم علیشاه، ج 3، ص 175؛ السیاحه، ص 547
  5. ر. ک:خیراتیّه، ج 1، ص 143ـ145, 152, 153, ج 2, ص 501ـ505, 509ـ510؛ معصوم علیشاه، ج 3، ص 176ـ179
  6. ر. ک:معصوم علیشاه، ج 3، ص 174ـ175؛ ملکم، ج 2، ص 215؛ حبیب آبادی، ج 2، ص 406؛ هدایت، تذکرة ریاض العارفین، ص 561؛ شیروانی، ریاض السیاحه، ص 834؛ شیروانی، بستان السیاحه، ص 224؛ پورجوادی و لامبورن ویلسون، ص 128ـ 1
  7. معصوم علیشاه، ج 3، ص 207ـ208
  8. احمد بهبهانی، ج 1، ص 133