Augment (z lat. augmentum , „posílení“, „zvýšit“, „buildup“ (zase z lat. „augmentare“ - „násobení“)) - v lingvistice předpona , která se umisťuje na začátek sloves některých Indoevropské jazyky tvoří dočasné tvary minulého času , jako je pluperfektum , imperfektum a aorist . Augment se používá ve starověké řečtině , arménštině a frygštině a také indoíránštině a sanskrtu . V indoevropských studiích nebylo dosud stanoveno, zda se augment vyvinul přesně v těchto indoevropských jazycích, nebo zda již existoval v protoindoevropském jazyce , a pak byl ztracen ve všech jazycích, které se vyvinuly. z toho, kromě výše uvedeného.
Augment nebyl používán ve všech fázích vývoje jazyků. Ve starověkém řeckém jazyce Homér nebyl vždy používán, důvody pro které nejsou známy.
V řečtině tvoří sloveso λέγω ( lego , „říkám“) nedokonalé έλεγα ( elega ), ve starověké řečtině ἔλεγον ( elegon , „mluvil jsem“). Písmeno ε v první slabice je augment. Slovesa začínající samohláskou mají tzv. prodlužovací augment. V tomto případě je první samohláska ve slově prodloužena. Takže ve starověké řečtině se aorist, vytvořený ze slovesa ἀκούω ( akouō ), píše ἤκουσα ( ḗkousa ). V moderní řečtině u tohoto slovesa odpadá augment v aoristu: άκουσα ( ákousa ).
Podobně se v sanskrtu tvoří augment, tedy přidáním slabičného augmentu अ a . Tedy nedokonalé z भवति bhavati „on je“ अभवत् abhavat „byl“. U sloves začínajících samohláskou se počáteční samohláska prodlužuje: vrddhi : imperfektum इच्छति icchati „on chce“ se stává ऐच्छत् aicchat „chtěl“.
V arménštině se augment vyskytuje pouze v jednoslabičných slovech, aby se zlepšil jejich zvuk, a není spojen s tvorbou minulého času. Příklad: první osoba aorist jednotného čísla. vezměte číslo „já jsem nesl“ nemá augment, ale ve třetí osobě jednotného čísla. počet e-ber "on nesl" se objeví zvětšit [1] .