Volja je fenomén regulace předmětem jeho činnosti a chování . Vůle je zodpovědná za tvorbu (formování) cílů a koncentraci vnitřního úsilí k jejich dosažení.
Vůle není fyzická , emocionální a ne vždy vědomá aktivita člověka; ale činnost, která udává hodnotové charakteristiky cíle zvoleného jednání . Člověk , který provádí dobrovolné akce, se staví proti impulzivním touhám .
Volní chování se v jádru dělí na dvě hlavní složky – rozhodování a jeho další realizaci. Pokud však existuje rozpor mezi účelem akce a potřebou se rozhodnout, pak je tato situace často doprovázena aktem volby , nebo jak je v psychologické literatuře zvykem nazývat tento stav - boj motivů . Rozhodnutí zvolené osobou se dále realizuje v různých psychických podmínkách. Škála takových podmínek může začínat od takových okamžiků, kdy se stačí rozhodnout, a následná akce po této volbě se provádí jakoby sama od sebe. Pro tento psychologický model můžeme uvést příklad topícího se dítěte, k jehož záchraně stačí sebrat odvahu a teprve poté se situace přepne do „automatického“ režimu. Existují také podmínky, ve kterých je realizace dobrovolného chování a volby v rozporu s nějakým druhem silné potřeby . K překonání takové situace a dosažení konečného zvoleného cíle je zapotřebí zvláštního úsilí, tedy projevu „síly“ vůle.
Zpočátku hrála závěť důležitou roli v christologických sporech éry ekumenických koncilů (srov . monotelitismus a diofilismus ). Ve scholastice Tomáš Akvinský píše o vůli ( voluntas ) a definuje ji jako „rozumnou touhu“ [1] ( appetitus racionalis ). V tomto smyslu Bůh nemá žádnou vůli, ale Tomáš nachází zmínku o Boží vůli v Písmu ( Řím 12:2 ). Někteří vidí vůli jako „sílu“ podmíněnou zvenčí fyzickými, psychologickými, sociálními příčinami a dokonce i božským odhodláním . Jiní věří, že vůle je vnitřní, předem ustavená soběstačná síla (viz Svobodná vůle ). Například v učení voluntarismu se vůle objevuje jako počáteční, primární základ celého světového procesu, zejména lidské činnosti. Problém rozdílu ve filozofických přístupech k otázce studia a chápání vůle se odráží v psychologických teoriích vůle. Dělí se na dvě hlavní skupiny. První - "autogenetická" - považuje vůli za specifickou schopnost, neredukovatelnou na žádné další procesy (odráží se v dílech W. Wundta , N. Acha, I. Lindvorského a dalších). Druhá – „heterogenetická“ teorie definuje vůli jako něco sekundárního. Tato schopnost je produktem některých dalších mentálních faktorů a jevů. Vůle v tomto případě plní funkci myšlení , reprezentace nebo cítění (díla I. F. Herbarta , E. Myumanna , K. Ehrenfelse a dalších).
Sovětská psychologie, založená na dialektickém a historickém materialismu , interpretuje koncept vůle v kontextu společensko-historického podmínění. V sovětské psychologii bylo hlavním směrem studia Vůle studium filozofie a ontogeneze jednání a vyšších duševních funkcí vycházejících z vůle. Jak ukázal L. S. Vygotsky , arbitrární povaha lidského jednání je výsledkem zprostředkování vztahu mezi jedincem a prostředím pomocí nástrojů a znakových systémů . Takže v procesu vývoje dětské psychiky získávají počáteční procesy vnímání a paměti libovolný charakter a později se stávají samoregulačními. Paralelně s tím se rozvíjí schopnost udržet cíl akce. To vše vede k rozvoji duševního systému člověka. Také v SSSR se rozvinuly „ školy teorie nastavení “ založené na výzkumu sovětského psychologa D. N. Uznadzeho .
V moderní době má pro pedagogiku velký význam problém výchovy vůle . V tomto ohledu jsou vyvíjeny různé techniky s cílem trénovat schopnost udržet úsilí k dosažení cíle. Vůle je neoddělitelná od charakteru člověka a hraje významnou roli v procesu jeho formování jako osoby. Má se za to, že charakter spolu s intelektem je základem volních procesů.
Vůle je svým způsobem psychická aktivita. Vůle je také reflexní proces. U zvířat je třeba hledat předpoklady pro rozvoj vůle a volního chování. Každé zvíře má vrozenou reakci, ke které omezení pohybů slouží jako podnět. Vůle jako činnost spojená s potřebou překonávat překážky má tedy nezávislost ve vztahu k motivům, které toto chování zpočátku vytvářely. Specifické působení určitých léčivých látek na tělo a „síla“ vůle nám umožňují mluvit o přítomnosti určitého mozkového aparátu, který realizuje reflex „ svobody “. Bylo prokázáno, že systém řečových signálů hraje obrovskou roli v mechanismech volního vlivu a úsilí (práce L. S. Vygotského , A. N. Leontieva , A. R. Lurii ). Vůle je úzce spojena s jednáním, vědomím a emocemi člověka. Z toho vyplývá, že vůle je nedílnou součástí struktury lidské psychiky. Zatímco emoce zajišťují mobilizaci energetických zdrojů a přechod k různým formám reakce člověka na vnější i vnitřní významné signály, vůle naopak brání nadměrnému generování emočního vzrušení a pomáhá udržovat výchozí zvolený směr. Ale také volní chování může být zdrojem pozitivních emocí před dosažením konečného cíle, uspokojením potřeby překonávat samotné překážky. Nejproduktivnější lidskou činností je proto kombinace pevné vůle s optimální úrovní emočního stresu.