Hermeneutický kruh je metafora, která popisuje vzájemnou závislost vysvětlení a interpretace na jedné straně a porozumění na straně druhé. Hermeneutický kruh je jedním ze základních pojmů filozofie hermeneutiky .
Tento koncept představil filozof a protestantský teolog Friedrich Schleiermacher . Hermeneutický kruh je princip porozumění textu založený na dialektice části a celku .
... jako celek je chápáno od odděleného, ale oddělené lze chápat pouze od celku, má pro toto umění takový význam a je tak nepopiratelné, že se bez toho neobejdou ani ty úplně první operace, a obrovské množství hermeneutických pravidel ve větší či menší míře na něm založených...F. Schleiermacher [1]
Schleiermacher věřil, že proces porozumění nelze v zásadě dokončit a myšlení se donekonečna pohybuje v rozšiřujícím se kruhu. Opakovaný návrat od celku k části a od částí k celku mění a prohlubuje pochopení smyslu části, podřizuje celek neustálému vývoji.
Wilhelm Dilthey vyvinul pojetí hermeneutického okruhu včetně filozofického postoje autora, jeho psychologie a také kontextu sociokulturních podmínek pro vznik díla. Podle Diltheye poznávající subjekt poznává sám sebe skrze druhé, ale druhým rozumí skrze sebe.
Nerozhodnutelnost Schleiermacherova hermeneutického kruhu je imaginární. Německý filozof M. Heidegger ve svých spisech vysvětlil, jak chápat univerzálnost, když se čtenář v každém okamžiku zabývá pouze jednotlivcem.
Kruh nesmíme redukovat na circulum vitiosum – i kdyby to mělo být poté „tolerováno“. Kruh obsahuje pozitivní možnost nejprapůvodního poznání. Této příležitosti však skutečně využijeme až tehdy, když v našem výkladu začneme chápat, že jejím prvním, trvalým a posledním úkolem není předem si náhodnými přílivy či obyčejnými pojmy předurčit předpoklad, předvídavost a anticipaci, ale rozvinout je ze samotné podstaty věci, čímž je zajištěna vědecká povaha tématuM. Heidegger [2]
Heidegger věřil, že hermeneutický kruh by neměl být interpretován jako začarovaná nebo nevyhnutelná nepříjemnost. Obsahuje pozitivní možnost porozumění originálu, možnost, která je uchopena pouze tehdy, když jsou přirozeně pochopeny první a poslední úkoly výkladu: nedovolit vnášet to, co vyplývá z predispozice, předvídavosti, předpovědi náhodné nebo obecně přijímané vlastnosti. .
Hans Gadamer se pokusil jít za hranice „myšlení sebe sama“. Gadamer vycházel z Heideggerova názoru na hermeneutický kruh .
… něčemu je možné porozumět pouze díky již existujícím předpokladům o tom, a ne, když nám to přijde jako něco absolutně tajemného. Skutečnost, že anticipace mohou být zdrojem chyb ve výkladu a že předsudky, které podporují porozumění, mohou vést i k nepochopení, je pouze náznakem konečnosti takové bytosti, jako je člověk, a projevem této její konečnosti. Nevyhnutelný pohyb v kruhu spočívá právě v tom, že za snahou číst a záměrem porozumět něčemu „zde napsanému“ „stojí“ naše vlastní oči (a vlastní myšlenky), kterými to „zde“ vidíme.G. Gadamer [3]
Gadamer věřil, že při chápání tradice je v ní samotný interpret. Úkolem podle Gadamera není, jak se z hermeneutického kruhu dostat , ale jak do něj „správně vstoupit“.
Lze nakreslit analogii hermeneutické teorie s vědeckými metodami výzkumu , jako je analýza a syntéza , které se navzájem doplňují, přičemž každá z nich je prováděna pomocí a prostřednictvím druhé.
V dialektickém procesu porozumění je nejvyšší kategorií a garantem překonání idejí hermeneutického kruhu integrita .