Komplex nadřazenosti

Komplex nadřazenosti  je ochranný mechanismus psychiky , ve kterém dochází k pocitu vlastní nadřazenosti, způsobeného skrytým pocitem méněcennosti.

Termín poprvé použil rakouský psycholog Alfred Adler . Komplex nadřazenosti úzce souvisí s komplexem méněcennosti a je jeho odvrácenou stranou [1] .

Projev komplexu nadřazenosti

V přítomnosti komplexu nadřazenosti se lidé často snaží získat moc nad ostatními, snižují lidi, kteří jsou sami sobě nebezpeční, a věří ve vlastní zvláštní sílu [1] . Vykazují tyto charakterové rysy: nevraživost vůči ostatním, nesnášenlivost, sebevědomí, vychloubačnost, závist, zlomyslnost, chamtivost, podezíravost. Snaží se upravit situaci tak, aby vypadali lépe než všichni. Pro ně je „vnější lesk“ mnohem důležitější než skutečné úspěchy a vítězství. I když však nad někým dosáhli skutečného vítězství, necítí se spokojeni. [2]

Charakteristická je pro ně také touha vyhnout se skutečné zkoušce svých sil se silnějšími protivníky. V interakcích s jinými lidmi vystupují jako manipulátoři, hledající vnější důvody, které ospravedlňují jejich chování (například „Jsem příliš úzkostlivý člověk, takže potřebuji hodně pozornosti a péče“).

Zdroje vývoje

Komplex nadřazenosti, stejně jako komplex méněcennosti , se tvoří kvůli pocitu bezmoci. Touha jej překonat se vyvine v touhu po nadřazenosti nebo touhu po moci. Alfred Adler ve svých dílech používal slovo „Machtmotiv“, což v překladu znamená touhu po nadřazenosti a touhu po moci. Proto zde a níže tyto fráze znamenají jeden pojem. Za normálních podmínek je hybnou silou lidského vývoje [1] , za nepříznivých okolností v dětství se však stává silou bránící zdravému vývoji: je-li „zdravá“ touha po nadřazenosti zaměřena na překonání pocitů bezmoci a další užitečná, smysluplná práce pro dobro společnosti, pak „neurotická“ touha po nadřazenosti vede k odstranění člověka ze společnosti a pouze maskování jeho pocitů méněcennosti. Tento směr vývoje vede do slepé uličky: abychom se zbavili tísnivých pochybností o sobě, je nutné se začlenit do společenského života, ale pocit méněcennosti nutí dítě vyhýbat se společnosti a manipulovat s lidmi, aby skryl svůj rostoucí smysl méněcennosti. Chybí mu sebevědomí, aby mohl efektivně komunikovat s ostatními lidmi. Odcizení společnosti vede k tomu, že přestává brát ohled na společenské zájmy, blaho druhých lidí ve snaze dosáhnout osobní převahy.

Alfred Adler věřil, že touha po moci je neurotický symptom, který vyplývá ze silného pocitu méněcennosti a nedostatku společenského zájmu.

Silný pocit méněcennosti

Pocit méněcennosti je sice hnacím motorem pro vývoj dítěte, ale v situaci, kdy po něm okolí vyžaduje víc, než v danou chvíli umí, jeho pocit méněcennosti takový být přestává. Přestává být zdrojem touhy zdokonalovat se, aby překonal pocit méněcennosti, ale naopak jej začíná brzdit, brzdí vývoj dítěte. Kvůli zvýšenému pocitu bezmoci se dítě bude bát jakkoli vyjádřit a svět kolem něj bude působit nebezpečně a nepřátelsky. Aby dítě čelilo svým pocitům nedostatečnosti, bude hledat osobní nadřazenost „nad hlavami ostatních“ spíše než konstruktivní zdravé chování, které může poskytnout potřebné osobní uspokojení.

Nedostatek společenského zájmu

Děti, které se vyhýbají sociálním interakcím a vyhýbají se odpovědnosti, mají tendenci zveličovat nepřátelství světa vůči nim. Rozvoj sociálního cítění, schopnosti žít ve společnosti, dává dítěti prostředky k boji s pochybnostmi o sobě samém. Bez smyslu pro komunitu nemůže konstruktivně řešit své životní problémy a začíná žít na úkor druhých. Nedostatek sociálního cítění je obvykle způsoben třemi důvody:

• organická méněcennost . Handicapovaní lidé se nemohou snadno začlenit do společnosti, budou se neustále obávat svých fyzických omezení. V důsledku to může vést k zániku sociálního cítění. Tento stav funguje i pro sociální a ekonomickou méněcennost, díky které se dítě cítí méněcenné vůči ostatním [3] .
• Rozmazlený . Rozmazlené dítě je přesvědčeno o zvláštní hodnotě své lásky a používá jakékoli prostředky k získání pozornosti. Místo interakce s ostatními klade jednostranné požadavky. Také se nebude moci snadno socializovat, neboť přehnaná péče ho připravuje o možnost řešit své problémy (kvůli kterým může následně ztratit důvěru ve své schopnosti), což vede také k izolaci.
• Opuštění . V případě, že rodiče nevěnují dítěti dostatek náklonnosti a pozornosti, nevybuduje si důvěru ve svět kolem sebe. [2] Učí se skrývat své emoce a veškerou svou životní sílu vynakládá na ochranu vnitřního světa před vnějším. Rodí se v něm důvěra, že se k němu všichni chovají nepřátelsky, a jejich lásku a péči je třeba získat. V důsledku toho vnímá jakoukoli povinnost jako překážku a celý svět jako drsné, kruté místo. Tím se od všeho izoluje, začíná se starat jen o sebe.

Kopírování komplexu rodiče

V moderní společnosti je zvykem zdůrazňovat zvláštní významnou roli otce a zároveň bagatelizovat význam role matky. Na tomto pozadí chlapci přeceňují touhu po moci kvůli touze být jako autoritativní otcovská postava. To vede k tomu, že chlapci jsou učeni usilovat o „mužnost“, která se v extrémních případech mění v pýchu a krutost. V důsledku této nerovnosti si chlapci vypěstují pocit vlastní nadřazenosti, což časem povede k vytvoření příslušného komplexu.

Vliv ostatních dětí v rodině

V nejmladším dítěti v rodině se i přes uctivý postoj k němu často vyvine touha dokázat, že vše zvládne samo bez cizí pomoci. Díky tomu má výraznou touhu po moci. Pokud dítě nemá dostatečné sebevědomí k naplnění svých záměrů, pak se začne vyhýbat povinnostem, aby ostatní neměli možnost objektivně posoudit jeho schopnosti. To, jak je uvedeno výše, vede k nedostatku společenského zájmu.

Také komplex nadřazenosti může být charakteristický pro druhé nejstarší děti kvůli neustálému boji s nejstarším dítětem o nadřazenost.

Poznámky

1. ↑ 1 2 3 Alfred Adler. Věda k životu . - Petrohrad. : Port-Royal, 1997. - S.  79 .
2. ↑ 1 2 R. Frainger, D. Feidiman. Teorie osobnosti a osobního růstu. - učebnice. — M. : Prime-Evroznak, 2004. — 657 s.
3. ↑ Alfred Adler. Pochopte lidskou povahu. - Petrohrad. : Progress, 1997. - 88 s.