| Tizian | |
| Jezdecký portrét Karla V. 1548 | |
| Ritratto di Carlo V a cavallo | |
| Plátno , olej . Rozměr 335×283 cm | |
| Prado , Madrid | |
| ( Inv. P000410 ) | |
| Mediální soubory na Wikimedia Commons |
Jezdecký portrét Karla V. je jedním ze tří dochovaných portrétů Karla V. od Tiziana , italského renesančního malíře . Obraz je považován za příklad formálního portrétu [1] .
Historie komunikace mezi Karlem V. a benátským umělcem byla poměrně dlouhá [2] . Jejich první setkání se shodovalo s významnou událostí pro císaře. V roce 1530 přijel Karel do Boloně u příležitosti své korunovace. Tizian, kterému bylo tehdy asi čtyřicet let, se na mantovském dvoře těšil velké cti a byl císaři náležitě doporučen. Tehdy, po setkání s císařem v Parmě , umělec namaloval svůj první portrét císaře. Obraz se do dnešních dnů nedochoval, je však známo, že šlo o poloviční portrét ve slavnostní zbroji zdobený Řádem zlatého rouna a že sloužil jako ikonografická předloha k portrétu vítězného válečníka.
Za tento portrét nabídl císař Tizianovi odměnu jeden dukát , k čemuž Federico Gonzaga, vévoda z Mantovy, přidal dalších 150 z vlastní kapsy. Portrét se zřejmě moc nelíbí. Nic na tomto prvním setkání neslibovalo tak skvělou spolupráci, která dá evropskému umění tolik .
Jejich další setkání přineslo pozitivnější výsledky.
O dva roky později, opět v Bologni, tam Karel V. zůstal až do jara a čekal na příchod papeže . Tizian tak na dlouhou dobu získal přístup k přírodě. V tomto roce 1532 maluje pro císaře dva obrazy – „Portrét Karla V. se psem“ ( Prado ), a také „Portrét Ippolita Mediciho v maďarském kostýmu“ ( Florencie , galerie Palatine), zobrazující císařského velitele . .
Po vítězství v bitvě u Mühlbergu v roce 1547 si Karel V. objednal u Tiziana další portrét [1] . Obraz na něm měl zosobňovat moc Karla V. a stát se varováním pro každého, kdo se jeho moci pokusí postavit. Obraz byl darován sestře Karla V. Marii Rakouské [3] a na dlouhá léta se stal symbolem habsburské dynastie . Od roku 1827 je portrét uchováván v Madridu v muzeu Prado .
Obrovské plátno 3,35 × 2,83 m, jehož rozměry jsou vzhledem ke kolosálnosti postav, které na něj musely být umístěny, zcela odpovídající, zahrnuje i krajinu [2] . Krajina v sobě nese psychologický význam: nebe s perleťovými mraky, lomená linie korun stromů, vzdálený horizont ztracený v chladné mlze - to vše vytváří pocit dýchání a ve větším měřítku odráží náladu, kterou divák čte na tváři samotného císaře. Hrdý klid, slavnostní harmonie , pohyb vpřed, ale ne rychlý a lavinový - charakteristický pro mládí , ale neuspěchaný a plný důstojnosti a zároveň přirozený , jako dech - tím je naplněna krajina kolem, chůze kůň je plný a samotná postava císaře.
Obraz namalovaný teplými Tizianovými barvami je vynikajícím materiálem pro diskusi o technikách fotografie a výtvarných technikách umělce. Pozornost diváka v první řadě upoutá postava císaře - jak svou centrální polohou, tak i tím, že je to nejjasnější místo na obraze. Císař, oblečený v lesklém ocelovém brnění , které se jeví jako bílé s vlastním leskem, se stává zdrojem odraženého světla , rovným a ještě důležitějším než západ slunce v pozadí. Karlovu tvář zevnitř osvětluje totéž zlaté vnitřní světlo, pro které mimochodem neexistují žádné fyzické předpoklady, pouze ideologické. Tizian nasazuje na hlavu císaře přilbu z matného, matného kovu, aby neměl konkurenci se záři Carlova karafiátu .
Tmavá postava císařského hřebce, jiskřící mokrým pohledem, chodící lehce a půvabně, zabírá většinu obrazu, ale divák to necítí, protože linie jeho siluety jsou tak harmonické a tak úspěšně odrážejí křivky stromů. , krajina a mraky, které například hříva rozvíjející se ve větru, jako by jen opakovala vzor chomáčů mraků. Tizian umístil barevné akcenty na obraz pomocí červené: dva chocholy pštrosích per na hlavách císaře a jeho koně, baldrik vyšívaný zlatem na Karlově hrudi a přikrývka zakrývající jeho koně - všechny tyto předměty jsou psáno stejnou šarlatovou barvou různé intenzity. Tato barva spojuje postavy koně a jezdce, vytváří atmosféru královské rodiny a také určuje priority.
Tvář krále na tomto plátně působí výrazněji než na dřívějším „Portrétu se psem“, rovněž zobrazujícím Karla V. Je nepravděpodobné, že by se umělcova zručnost zvýšila nebo předpokládejme, že se s modelem lépe seznámil . Zřejmě je to v samotném modelu. Jestliže na portrétu z roku 1533 vidíme muže v nejlepších letech, zdravého , silného a mladého, ale v jehož tváři není nic neobvyklého a charakteristického, pak v roce 1548 Tizian píše císař, stojící již na prahu své padesátiny narozeniny. A tvář této osoby je mnohem obtížnější zapomenout, není jen osvětlena vnitřním zářením kvůli nějakému vítězství. Ne, v jeho očích je jasně cítit, že uvnitř neustále probíhá jakási vnitřní práce, že úvahy a smutek nejsou Karlovi cizí. Při pohledu na tento portrét je snadné uvěřit, že za osm let tento muž abdikuje a odejde do kláštera , zatímco pohled na „Portrét se psem“ nemusí poskytnout materiál pro takový nápad. A není to nic divného: Karl je tam ještě mladý muž, který se již stal zkušeným vládcem a dozrál fyzicky i duševně – ale ještě ne duchovně.
Úvaha o „Jezdeckém portrétu Karla V.“ nenechává na pochybách o vysoké pozici modelu a vytváří dojem síly a velikosti vycházející ze zobrazovaného záření. Analýzou technik, kterými se to dělá, můžeme říci, že postoj vypadá hrději a brada je zvednutá s velkou důstojností a v pohledu se čte královský vhled a atributy k tomuto dojmu přispívají ze všech sil, ale hlavní je nejspíš to, že v postavě portrétovaného je větší touha vypadat jako král . Energicky se na něj soustředí viditelná větší aktivita a imperativnost v interakci s prostorem , který se soustředí kolem charakteru obrazu. Tady už není melancholie . Ačkoli existuje smutek, je to smutek krále Šalamouna , a ne utrpení Jobovo .