Koncept geneze komunikace M. I. Lisiny

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 29. května 2020; kontroly vyžadují 3 úpravy .

Koncept geneze komunikace M. I. Lisiny  je teorií, která odhaluje mechanismy geneze komunikace u dětí. Pojem odhaluje pojem komunikace, naznačuje roli komunikace v duševním vývoji dítěte, popisuje čtyři hlavní formy komunikace mezi dítětem a dospělým. Vyvinul sovětský psycholog M. I. Lisina v roce 1974 [1] [2] .

Charakteristika komunikace

Definice

M. I. Lisina ve svých spisech definuje komunikaci jako „interakci dvou (nebo více) lidí zaměřenou na koordinaci a spojení jejich úsilí za účelem budování vztahů a dosažení společného výsledku“ [3] . Je důležité, aby se komunikace účastnily obě strany, oba účastníci jsou subjekty . V procesu komunikace se lidé obracejí k sobě v naději, že dostanou odpověď, takže pokud dítě poslouchá dospělého, projevuje zájem, dívá se do očí, můžete si být jisti, že komunikace probíhá. Komunikace je považována za jednu ze stran společné činnosti [4] nebo vlastně komunikační činnosti [5] .

Struktura komunikativní činnosti

Komunikační funkce

Role komunikace v duševním vývoji

K vývoji dítěte podle kulturně-historického konceptu L. S. Vygotského dochází prostřednictvím asimilace sociokulturní zkušenosti. Nositelem této generalizované zkušenosti je dospělý člověk, proto je komunikace s ním nedílnou součástí vývoje dítěte. K tomu lze poskytnout následující důkazy:

  1. případy divokých dětí (tzv. „Mauglího“ dětí): existence malého dítěte mimo lidskou společnost mu znemožňuje stát se zástupcem lidské rasy (jde o změnu v cestě duševního vývoje) ;
  2. fenomén hospitalismu a jeho důsledky: pobyt malého dítěte v nemocničních podmínkách nebo v dětském domově v nepřítomnosti blízkého dospělého vede k poruchám vývoje;
  3. působení speciálně organizovaného optimalizačního vlivu (demonstrace vlivu komunikace na vývoj pomocí formativního experimentu). [7]

Experiment spočíval v odhalení vlivu zintenzivnění komunikace mezi dospělým a dětmi ve věku 2 až 4 měsíců. k urychlení jejich vývoje. Experimentátor s dětmi komunikoval: laskal je, mluvil, hladil atd. o 7-8 minut déle než oni s dětmi z kontrolní skupiny. Výsledkem experimentu byly významné rozdíly ve prospěch dětí vystavených experimentálním účinkům, a to podle následujících ukazatelů:

V pozdějších fázích vývoje je vliv komunikace pozorován v oblastech zvídavosti, emocionálních zážitků, utváření vazby , zvládnutí řeči. Dospělý je tedy pro kojence nezbytným zdrojem všech druhů stimulace: zrakové, sluchové, hmatové, čichové, emocionální, ale i překladatelem zkušeností a zdrojem skutečně lidských úkolů (jako např. učit se mluvit), které povzbuzují dítě k rozvoji [3] .

Vznik komunikace u dítěte

Komunikační činnost , jako každá jiná, vzniká na základě potřeby a její objektivizace. Potřeba komunikace jako životně důležitého procesu nevzniká u dítěte hned po narození. To lze posoudit podle vnějších projevů.

Během prvních dvou týdnů léčba dospělého nezpůsobuje žádnou reakci dítěte (pouze koncentrace v době krmení). Od třetího týdne v přítomnosti dospělého má dítě orientačně-průzkumnou činnost. Ve čtvrtém týdnu je úsměv oplácaný a později úsměv z vlastní iniciativy. Ve druhém měsíci se u dítěte vyvine určitý soubor projevů chování („ Revitalizační komplex “), což naznačuje, že má potřebu komunikovat s dospělým. Přitom postupně vznikají tyto znaky: 1) pozornost dítěte při komunikaci směřuje k dospělému, 2) dítě projevuje emoce ve vztahu k dospělému, 3) přebírá iniciativu a přitahuje pozornost dospělého, 4) dokáže vystihnout postoj dospělého a vnímá jej jako hodnocení. [8] . Cílem komunikace se tak stává poznání sebe sama prostřednictvím druhého.

Potřeba komunikace vzniká jako výsledek předvídavé iniciativy dospělého, který od prvních dnů života vnímá dítě jako milovanou osobu, jako osobu vlastnící vědomí . Dítě samo objevuje vlastnosti subjektivity , osobnosti - své i dospělého - se vznikem potřeby komunikace a v důsledku komunikace. Potřeba komunikace s vrstevníky se formuje blíže ke třetímu roku života [9] .

Komunikační prostředky

Komunikační prostředky jsou operace , kterými člověk ovlivňuje komunikačního partnera.

Existují 3 hlavní kategorie fondů, které se ovládají postupně:

Rozvoj komunikace

K rozvoji komunikace od okamžiku jejího vzniku až do školního věku dochází změnou vedoucí formy komunikace jako souboru znaků, které charakterizují komunikační činnost.

Hlavní parametry pro zvýraznění formy komunikace jsou:

Formy komunikace

Věk - od okamžiku komunikace do 6 měsíců. Místo je pro život dítěte ústřední, komunikace zajišťuje přežití a uspokojení všech základních potřeb. Přímá komunikace uspokojuje potřebu dítěte po přátelském přístupu k němu. Motiv komunikace je osobní (dospělý je předmětem poznání, zdrojem náklonnosti a bezpodmínečné lásky). Prostředky jsou expresivní a mimické.

V tomto období dochází k rozvoji percepčních funkcí, přípravě na zvládnutí uchopování.

Věk - 6 měsíců až 3 roky. Místo je komunikace jako prostředek společné objektivní činnosti dítěte s dospělým. Potřeba benevolentní pozornosti zůstává a přidává se potřeba spolupráce. Motivem je byznys (k organizaci a udržování hry je potřeba dospělý, asistent, model akcí s předměty). Prostředky jsou věcně účinné. Věk - 3 - 4 roky. Místo - komunikace se odvíjí v průběhu poznávání okolního fyzického světa dítětem, při samostatných i společných činnostech s dospělými. K potřebám, které podněcují komunikaci v předchozích dvou etapách, se přidává potřeba respektu. Motiv je kognitivní (dospělý je prezentován jako partner při diskuzi o jevech okolního světa, zdroj poznání). Prostředky - řečové operace.

Je zde možnost získat od dospělého informace, které nesouvisejí s aktuální situací (extra-situační znalosti), což přispívá k rozvoji vizuálních forem myšlení

Věk - 5 - 6 let. Místo - komunikace je tvořena samostatnými epizodami a odvíjí se v průběhu orientace dítěte v sociálním světě. Ve spektru potřeb podporujících komunikaci je potřeba empatie a vzájemného porozumění. Motiv je osobní (dospělý vystupuje jako zdroj sociálních a mravních norem, dovedností a znalostí). Prostředky - řečové operace.

Díky této formě komunikace se dítě učí hodnotám, formuje se připravenost dítěte na školu v motivačních, intelektuálních a komunikativních směrech. Nové formy komunikace obohacují dětský repertoár a zaujímají prioritní pozici. Priorita forem komunikace spojená s povahou vedoucí činnosti , které slouží, se stává prvkem specifik psychologického věku. K přechodu z jedné formy komunikace do druhé dochází v důsledku nesouladu mezi aktuální úrovní celkového duševního vývoje dítěte a úrovní rozvoje jeho komunikační sféry. [jedenáct]

Kritika

Pojem M. I. Lisiny má velký význam pro rozvoj domácí psychologie [12] a stává se předmětem vědeckých diskusí. Jedním z témat diskuse bylo tvrzení o komunikaci jako činnosti. D. B. Elkonin naznačil, že předmětem výzkumu M. I. Lisiny nebyla vůbec komunikace jako aktivita, ale „stav lásky“ jako základní složka komunikace. A také zdůrazňuje, že v komunikativní činnosti nedochází k využívání hotových struktur, ale k orientační činnosti zaměřené na testování a transformaci člověka.

V. I. Slobodchikov zdůraznil omezené chápání komunikace přijaté v tomto konceptu, protože koncept „spojení“ mezi dítětem a dospělým, který se vytváří prostřednictvím komunikace, nebyl vypracován. [13] .

Poznámky

  1. ↑ Psychologie dítěte // Lisina M.I. Staženo 15. prosince 2018. Archivováno z originálu 16. prosince 2018.
  2. ↑ Otázky psychologie // Maya Ivanovna Lisina (nekrolog), 1983, str. 166-167 Archivováno 16. prosince 2018 na Wayback Machine
  3. ↑ 1 2 3 4 Lisina M. I. Problémy ontogeneze komunikace / Vědecký výzkum. Ústav obecné a pedagogické psychologie akad. ped. vědy SSSR. - M .: Pedagogika, 1986. - S. 9, 14, 23, 30, 79-80.
  4. ↑ Andreeva G. M. Sociální psychologie: učebnice pro studenty univerzitních psychologických fakult / G. M. Andreeva. - Moskva: Moskevské univerzitní nakladatelství, 1980. - S. 95.
  5. ↑ Smirnova E. O. Koncept geneze komunikace M. I. Lisiny / E. O. Lisiny // Teoretická a experimentální psychologie. - 2009. - V.2, č. 2. - S. 35.
  6. ↑ Mishina E. V. Analýza situace psychologického poradenství z pohledu kategorie „komunikace“ / E. V. Mishina // Teoretická a experimentální psychologie. - 2009. - V.2, č. 2. - S. 88.
  7. ↑ Meshcheryakova S. Yu. Psychologie dětství z pozice konceptu M. I. Lisiny / S. Yu. Meshcheryakova // Teoretická a experimentální psychologie. - 2009. - V.2, č. 2. - S. 44.
  8. ↑ Karabanov O. A. Vývojová psychologie. Přednášky. — M.: Moskevská státní univerzita Lomonosova, 2011. — S. 160.
  9. ↑ Obukhova L. F., Pavlova M. K. Koncept M. I. Lisiny a moderní psychologie: seznam myšlenek / L. F. Obukhova, M. K. Pavlova // Kulturně-historická psychologie - 2009. - č. 2. - S. 120.
  10. ↑ Smirnova E. O. Diagnostika duševního vývoje dětí od narození do 3 let: Metodická příručka pro praktické psychology / - E. O. Smirnova, L. N. Galiguzova, T. V. Ermolova, S. Yu. Meshcheryakova. 2. vyd. opravit a další .-- Petrohrad: "Childhood-press", 2005. - S. 32.
  11. ↑ Lisina M. I. Problémy ontogeneze komunikace / Nauch.-issled. Ústav obecné a pedagogické psychologie akad. ped. vědy SSSR. - M .: Pedagogika, 1986. - S. 9, 14, 23, 30, 79-80.
  12. ↑ Smirnova E. O. Hodnota konceptu komunikace M. I. Lisiny pro domácí psychologii // Otázky psychologie. - 1999. - č. 4. - S. 87-92.
  13. ↑ Ermolova T. V. M. I. Lisina a moderní dětská psychologie / T. V. Ermolova // Otázky psychologie. - 1999. - č. 4. - S. 112-114.

Literatura

Odkazy