Národní identita neboli národní sebeuvědomění je jednou ze složek identity člověka , která je spojena s jeho vnímanou příslušností k určité etnické skupině nebo národu . Národní identita je smyslem pro „národ jako ucelený celek, reprezentovaný jedinečnými tradicemi, kulturou a jazykem“ [1] . Národní identita není totožná s pojmy národnost nebo občanství , i když mohou být faktory, které ji silně ovlivňují.
Národní identita není vrozená vlastnost. Vyplývá to z nabytého povědomí o pospolitosti kultury, historie, jazyka s určitou skupinou lidí. K tomu lze přidat pocit sounáležitosti s určitým státem, závazek k jeho státní identitě , národní myšlence a státním symbolům .
Národní identita může být víceúrovňová a komplexní. Malé národy, které nemají vlastní státnost, mají často národní identitu, která kombinuje regionální etnokulturní identitu s širší národní identitou spojenou s politickým národem a státem. Národní identitu migrantů může určovat jak jejich původ, tak i sebeidentifikace s novým státem a jeho kulturním prostředím.
V určitých fázích vývoje může v rámci stejné etnokulturní skupiny soutěžit několik projektů národní identity. Příkladem je rivalita mezi nositeli maloruské identity a nositeli ukrajinské identity v maloruských zemích Ruské říše [2] . V některých kontextech se pojem „národní identita“ používá izolovaně od jednotlivce jako určitý soubor vlastností a postojů, které jsou vlastní celé skupině lidí.
Pozitivní a konstruktivní vyjádření pocitu spojeného s vlastní národní identitou se nazývá vlastenectví , negativní a hypertrofované nacionalismus a šovinismus .
Existují dvě charakteristiky národní identity – shodnost a odlišnost [3] .
Komunita - míra homogenity (homogenity) národa, které je dosahováno mýty, legendami o jeho historii, území, jazyce, náboženství. Odráží vnitřní rozměr národní identity.
Odlišnost udává, jak podobný nebo odlišný je daný národ jiným národům v mezinárodním společenství. Odlišnost odráží vnější rozměr národní identity.
Role národní identity je nepostradatelným faktorem stabilní a udržitelné existence státu [4] . V kritických situacích rozhoduje o dalším přežití země. Při absenci silné národní identity nastává krize v práci politických institucí: korupce začíná nabývat nekontrolovatelných rozměrů; místní elity prosazují politiku zaměřenou na dosažení autonomie nebo nezávislosti; občané mají tendenci emigrovat ze země. Do popředí se dostávají klanové, náboženské, rodinné, etické identity. Dochází k oslabování vnitřní suverenity státu, což vede k jeho stagnaci a rozvojové krizi.