Neofolklorismus

Aktuální verze stránky ještě nebyla zkontrolována zkušenými přispěvateli a může se výrazně lišit od verze recenzované 23. října 2017; kontroly vyžadují 4 úpravy .

Neofolklorism ( řecky new and folklore , anglicky  new folkloristics ) je termín někdy používaný ve vztahu k evropské hudbě 1. třetiny 20. století, ve kterém byl folklor citován a rozvíjen pomocí technických a stylových technik moderní hudby. Neofolklorismus se vyvíjel souběžně s neoklasicismem a byl opakem tzv. ortodoxního folklorismu, který zakládali členové Mocné hrstky . Články a projevy Manuela de Fally a Bartóka tvořily základ jeho „programu“. Prvními představiteli neofolklorismu jsou Béla Bartok a Igor Stravinskij .

Funkce

Hudba neofolklorismu se vyznačuje koncentrací určitých rysů folklóru, například nepravidelným metrem („Baika“ od Stravinského), „zahušťováním“ intonačních rysů folklóru národů, jejichž hudební myšlení se liší od klasická evropská tradice (např. „15 maďarských tanců“, „2 rumunské tance“, arabský folklór ve 3. větě klavírní suity, op. 14 od Bartóka). Řadu děl charakterizuje aktivita, ráznost rytmu („Allegro barbaro“ od Bartóka, 1911; „ Svěcení jara “ od Stravinského, 1913), proměna principů formace, které jsou vlastní folklóru. V hudebních dílech tohoto trendu se jim kromě reprodukce vnějšího lesku lidového života („Provensálská suita“ od Millaua ) dostává zobecněného ztělesnění národního charakteru („7 španělských písní“ de Falla), řeči, myšlení ( „ Svatba “ od Stravinského, „ Jenufa “ od Janáčka ) a etika (Kodályův maďarský žalm ) .

Vliv

V sovětské hudbě druhé poloviny 50. - 80. let se neofolklorismus rozvinul v díle takových skladatelů, jako byli Georgy Sviridov , Valerij Gavrilin , Rodion Shchedrin , Roman Ledenev , Jurij Butsko , Sergej Slonimskij a další. Pro označení tohoto tvůrčího směru v Rusku se používá název „New Folklore Wave“ [1] .

Poznámky

  1. ↑ Frayonova, 2013 , str. 135.

Literatura

  Přejděte na položku Wikidata  Slovníky a encyklopedie