Zánik státu je jedním z ustanovení klasického marxismu , který předpokládá, že za socialismu ( komunismu ) stát postupně zaniká .
Termín sahá až k práci F. Engelse „ Anti-Dühring “ (1878): „ Státbyl oficiálním představitelem celé společnosti, sjednocoval ji v jednu viditelnou organizaci, ale tuto roli plnil jen potud, že to byl stav třídy, který sám byl představitelem celé soudobé společnosti: ve starověku stát občanů vlastnících otroky; ve středověku - feudální šlechta; v naší době - buržoazie. Když se konečně stane skutečným zástupcem celé společnosti, stane se nadbytečným. Když nebudou existovat žádné společenské třídy, které by se měly držet v podřízenosti, když neexistuje žádná nadvláda jedné třídy nad druhou a boj o přežití zakořeněný v moderní anarchii výroby, když z toho plynoucí střety a násilí budou odstraněny, pak nebude žádná již nikdo nebude potlačovat a omezovat, pak nebude potřeba státní moci, která nyní tuto funkci vykonává. Prvním aktem, ve kterém bude stát vystupovat jako skutečný reprezentant celé společnosti, je přeměna výrobních prostředků naveřejný majetek , bude jeho posledním samostatným aktem jako stát. Zasahování státní moci do společenských vztahů se postupně stane nadbytečným a samo od sebe ustane. Řízení osob je nahrazeno řízením věcí a řízením výrobních procesů. Stát není „zrušen“, zaniká. [1] V dopise od Engelse F. Van Pattenovi z roku 1883 první jmenovaný poznamenal: „Marx a já jsme od roku 1845 vždy zastávali názor, že jedním z konečných výsledků nadcházející proletářské revoluce bude postupné rozpuštění [1] rozpuštění] a nakonec zánik politické organizace zvané stát...“
V Rusku byla teze dále rozvinuta v práci V.I. Leninův „ Stát a revoluce “ (vyšlo v květnu 1918), v němž zejména napsal vysvětlující slova Engelse z dopisu Bebelovi [2] : „Jen v komunistické společnosti, když odpor kapitalisté již byli definitivně rozbiti, když kapitalisté zmizeli, když neexistují třídy (tj. mezi členy společnosti není rozdíl v jejich vztahu ke společenským výrobním prostředkům), teprve potom „zaniká stát a lze mluvit o svobodě." [3]
Ústava RSFSR (1925) začínala těmito slovy: „Současná ústava (základní zákon) Ruské socialistické federativní sovětské republiky <…> má za úkol zaručit diktaturu proletariátu za účelem potlačení buržoazie , zrušit vykořisťování člověka člověkem a zavést komunismus, v němž nebude rozdělení na třídy ani na státní moc." [čtyři]
Koncept se stal předmětem vnitrostranických ( VKP(b) ) sporů a bojů; přeformuloval I. V. Stalin na plénu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků v dubnu 1929, kde byla odsouzena " správná deviace " ve straně, tedy postoj N. Bucharina : Stalin dal předložit tezi, že Leninova doktrína státu není teorií zrušení státu, ale teorií „vytvoření nového státu proletářské diktatury “ [5] .
Stalinova doktrína socialistického státu byla formulována v březnu 1939 ve své zprávě na XVIII. sjezdu KSSS (b), ve které zejména řekl: „<...> Jak vidíte, nyní máme zcela nový, v historii dosud nevídaný socialistický stát, který se svou formou a funkcemi výrazně liší od socialistického státu první fáze. Tím se ale vývoj nemůže zastavit. Jdeme dál, vpřed, ke komunismu. Zachová se u nás stát i v období komunismu? Ano, bude pokračovat, pokud nebude zlikvidováno kapitalistické obklíčení, nebude-li odstraněno nebezpečí vojenského útoku zvenčí a bude zřejmé, že formy našeho státu budou opět změněny v souladu se změnou vnitřního a vnějšího situace. [6] [7]