Pařížský syndrom ( francouzsky: Syndrome de Paris , jap. パリ症候群 pari sho: ko: zbraň ) je duševní porucha mezi turisty – většinou Japonci – navštěvujícími Francii . Identifikoval ji v roce 1986 japonský psychiatr Hiroaki Ota působící ve Francii [1] . Povahou je podobný Stendhalovu syndromu a Jeruzalémskému syndromu .
Každý rok po návštěvě francouzské metropole vyhledá pomoc psychologů nejméně 12 japonských turistů. . Většina obětí se domnívá, že příčinou jejich frustrace je nevlídné chování místních obyvatel. Dvě třetiny pacientů se zotaví již po několika psychoterapeutických sezeních. Zatímco ostatní potřebují dlouhou léčbu a nejčastěji dostanou diagnózu těžké psychózy .
V článku věnovaném pařížskému syndromu jako fenoménu z oblasti mezikulturní komunikace z francouzského psychiatrického časopisu NERVURE journal de Psychiatrie, [2] , jsou jako hlavní příznaky pařížského syndromu označeny:
Japonští turisté přijíždějí do Paříže, protože je přitahuje kultura, jazyk, literatura a historie Francie a také památky Paříže.
Na místě však čelí takovým potížím, jako jsou:
„Jak se ukazuje, cestovatelé z Japonska nejsou mentálně připraveni na návštěvu měst jako Paříž. Jdou doufat v pohostinnost, ale setkají se s úplným opakem. Jejich nervy takovou zátěž nevydrží,“ vysvětluje psycholog Erv Benhamou [3] .
Obraz Paříže jako jednoho z nejromantičtějších měst na světě je po desetiletí živen populární kulturou. Široké ulice, světla na Eiffelově věži, starobylá architektura a zamilované páry jsou nedílnou součástí stovek filmů o Paříži, na jejichž základě si někteří cizinci vytvářejí představu o městě, včetně japonských turistů. Skutečný život Paříže však k tomu má daleko – bezdomovci na ulicích, migranti, vysoká nezaměstnanost, neochota některých Pařížanů mluvit anglicky, hrubost a vyhýbání se očnímu kontaktu s cizími turisty šokuje. Dalšími faktory jsou rozšířené kapesní krádeže (není divu, že pařížské úřady posilují opatření na ochranu turistů před kapsáři). [čtyři]
Co se týče kultury, Japonsko a Francie se od sebe extrémně liší. Japonská kolektivistická kultura implikuje větší míru zdvořilosti a vstřícnosti v komunikaci. V japonských obchodech je zákazník králem, zatímco v Paříži se jim prodavači sotva věnují. Lidé v MHD jsou hrubí a nevlídní a pouliční krádeže jen přilévají olej do ohně. „Paříž je pro nás město snů. Všichni Francouzi jsou krásní a půvabní. Když je ale potkáme tváří v tvář, uvědomíme si, že jsme se hluboce mýlili. Jsme úplně jiní, jak povahově, tak i pohledem na život,“ stěžuje si jedna z obětí [3] . Podle specialistů na mezikulturní komunikaci přitom turisty ze Spojených států nebo jiných zemí s individualističtější kulturou nemusí Paříž šokovat tolik jako turisty z Japonska a dalších zemí s kolektivistickou kulturou. [5]
Podle Hiroaki Oty jsou k pařížskému syndromu nejvíce náchylné ženy do 30 let, které přijíždějí do Paříže na několik měsíců či let (například manželky diplomatů). [6] Philippe Adam ve své knize The Paris Syndrome zmiňuje dívky ve věku 20-25 let, nejčastěji se svobodným uměleckým vzděláním, jako publikum nejvíce náchylné k pařížskému syndromu. [7] Syndromem jsou však postiženi i muži z Japonska, ale i turisté z jiných zemí. Některé příznaky pařížského syndromu se mohou objevit i u Francouzů, kteří přišli do hlavního města z provincií.
Vědec, který koncem 80. let poprvé identifikoval pařížský syndrom, po mnoho let odmítal věc komentovat. Klinická psycholožka Olivia Akiko Goto-Greguete, bývalá psychiatrická stážistka Hiroaki Ota, tvrdí, že Pařížský syndrom byl pojmenován jako syndrom, protože se předpokládalo, že všichni pacienti mají stejné příznaky. Ve skutečnosti tomu tak však není. Jde spíše o širší fenomén, jako je obyčejný šok, který je pozorován zejména u lidí s určitou mentalitou, kteří jsou náchylní k podobným příznakům. Navíc se u různých pacientů liší i příčiny „syndromu“. [osm]
V posledních letech je u japonských turistů, stejně jako u jiných prvonávštěvníků Paříže, méně případů pařížského syndromu než v 80. letech a intenzita syndromu je také nízká ve srovnání s předchozími desetiletími. V posledních letech se případy hospitalizace lidí s pařížským syndromem staly vzácnými.
Mezi důvody zlepšení situace patří opatření, která podnikl turistický průmysl v Japonsku, aby zabránil vzniku syndromu, a také rozšířené používání internetu, kde lze najít ty nejobjektivnější informace o francouzské metropoli. Nicméně podle klinické psycholožky Olivie Akiko Goto-Greguet, bývalé psychiatrické stážistky Hiroaki Oty, „jedna věc je vědět“ (informace o skutečném stavu věcí v Paříži), „jiná věc je zažít to ve skutečnosti“. [6]
Psycholožka Patricia Barthelmy naznačuje, že pařížský syndrom v budoucnu konečně vymizí, neboť již dnes si turisté na internetu prohlížejí spoustu informací o své destinaci, což ještě před 20 lety nebylo možné. Také podle statistik polovina japonských turistů přijíždějících dnes do Paříže už tam byla, což výrazně snižuje pravděpodobnost syndromu. [osm]
| Paříž | |
|---|---|
| Městské části | |
| Paříž v tématech |
|
| Související články |
|