Velikonoční čas ( lat. Tempus paschale ) je součástí liturgického roku v západní tradici od svátku Velikonoc do svátku Letnic . V římském obřadu katolické církve představuje jedno z pěti období liturgického roku spolu s adventem , postem , vánočním časem a všedním časem .
Ústředními svátky liturgického období jsou vlastní velikonoční bohoslužby , velikonoční oktáva , Nanebevstoupení Páně (40. den po Velikonocích) a závěrečné slavení letnic [1] .
Historicky, přidělení 50denního velikonočního období sahá staletí zpět do prvních století křesťanství [2] . Moderní struktura liturgického roku a velikonočního času v něm se formovala po kalendářních reformách v polovině 20. století.
Velikonoční čas otevírá velikonoční oktáva , osm dní od Velikonoční neděle do následující včetně. Každý ze dnů velikonoční oktávy má nejvyšší liturgický status slavnosti [2] . Velikonoční liturgické období končí dny mezi Nanebevstoupením Páně a Letnicemi, kdy je při bohoslužbách věnována zvláštní pozornost „přípravě na příchod Ducha svatého“ [1] .
Po všechny dny velikonočního času se duchovní na bohoslužby oblékají do bílých rouch , ke všem antifonám tohoto období se přidává zvolání Aleluja [2] .
V dobových liturgických čteních evangelia má podle tradice významné místo Janovo evangelium .
Nedělní evangelijní čtení velikonočního období: [3]
Ve dnech velikonočního oktávu se čte jeden z evangelijních textů o zjevení zmrtvýchvstalého Krista, ve všední dny velikonočního času se čtou různé fragmenty Janova evangelia a v druhé polovině velikonočního času celá Rozhovor Ježíše na rozloučenou s učedníky (kapitoly 13-16) se čte postupně. V den Nanebevstoupení Páně se čte fragment věnovaný svátku ( Lk. 24:46-53 ) a čtení posledních dnů velikonočního času jsou spojena s Letnicemi [2] .
| Liturgický rok v římském obřadu | ||||||
|---|---|---|---|---|---|---|