Kompletní díla Puškina (1937-1959)

The Complete Works of Pushkin in 16 volumes  je edice děl, kritických článků a korespondence Alexandra Sergejeviče Puškina , zahájená Akademií věd SSSR v roce 1933 a načasovaná na sté výročí úmrtí básníka oslaveného v roce 1933. 1937 . Vydání sebraných prací provedlo nakladatelství Akademie věd SSSR v letech 1937-1949, dodatečný sedmnáctý díl vyšel v roce 1959 a neměl číslování a s přihlédnutím k polovičním svazkům publikace obsahuje 20 knih [1] .

Díla ve sbírce jsou nejprve řazena podle jednotlivých druhů a žánrů, v rámci každého druhu a žánru – v chronologickém pořadí. Puškinovy ​​básně jsou zahrnuty v prvních třech dílech, básně - ve 4. a 5. díle je samostatný 6. díl věnován výhradně románu " Evgen Oněgin ". Dramatická díla jsou zařazena do 7. svazku, próza - do 8., do 9. svazku je umístěna " Dějiny Pugačeva ", do 10. - " Dějiny Petra ". Publicistika a kritické články byly umístěny ve svazcích 11 a 12, svazky 13-16 zahrnovaly básníkovu korespondenci. Dodatečný svazek obsahoval nalezené či vynechané texty a také souhrnné rejstříky k celé edici. Publikace je dodnes nejúplnějším souborem Puškinových tvůrčích literárních textů.

Historie publikace

Myšlenka na kompletní akademické vydání Puškinových děl byla poprvé oznámena v předvečer oslav stého výročí básníka. V roce 1899 připravilo oddělení ruského jazyka a literatury Císařské akademie věd a vydalo první díl. Publikace byla vystavena četným výtkám ohledně zásad výběru a uspořádání textů i zjevné neúplnosti při sestavování. Jak poznamenal ředitel Puškinova domu N. N. Skatov , současný stav filologické vědy, zejména textové kritiky, v těchto letech neumožňoval dosáhnout úrovně kvality potřebné pro akademickou publikaci a koncem 20. let 20. století se začalo pracovat na sběr byl zcela zastaven. Celkem Shromáždění vydalo 6 dílů - první čtyři, 9. (ve 2 knihách) a 11. Jako poslední vyšla v roce 1929 druhá kniha 9. dílu, komentář k Puškinově kritické próze, kterou připravil N. K. Kozmin [2] .

Otázka návratu k vydávání kompletních Puškinových děl nikdy neopustila agendu puškinistů, na konferencích v Moskvě v roce 1928 a v Leningradu v roce 1933 literární kritici diskutovali o vědeckých principech nového vydání. Úkol to byl významný a obtížný nejen objemem Puškinových textů, ale zejména velkým množstvím návrhů textů, skic, plánů a nerealizovaných nápadů, které se v básníkových listech dochovaly. Bylo třeba rozhodnout, jak Puškinovu pozůstalost zařadit a rozdělit do svazků – zda ​​se bude řídit chronologickým pořadím jejich vzniku nebo seskupit podle literárních žánrů. Jak v prvním, tak i v druhém případě měla být vykonána titánská práce na datování Puškinových textů, případně na určení žánru a interpretaci četných předloh, náčrtů a nedokončených textů - básně nebo začátku básně, historické práce popř. novinářský článek. Zpočátku řada vedoucích představitelů Akademie věd SSSR vyjadřovala pochybnosti o možnosti připravit publikaci k Puškinovu jubileu v roce 1937 z řady finančních a vědeckých důvodů. Akademici Piksanov a Volgin navrhli začít tím, že se zaměří na vydání 12svazkového vydání Puškinových děl v rámci série Akademická knihovna ruských spisovatelů jako „další zkušební, experimentální vydání“. Ale většina puškinistů se vyslovila proti rozptýlení snah o souběžnou přípravu dvou akademických publikací. Obecnou náladu vyjadřuje dopis od Csyavlovského Jakubovičovi :

„Takže potřebujeme teď další „předakademickou“ publikaci, další „zkušenost“? Opět s čistým svědomím řeknu - není to potřeba. Mně osobně poskytla zkušenost ze dvou publikací (Krasnoniv a Gikhlov) množství materiálu a pro mě jsou nyní všechny problémy akademické publikace jasné do nejmenších detailů. Ale to se samozřejmě netýká jen mě. Oksman i Tomashevsky nemají o nic méně zkušeností - a jsou zcela připraveni zahájit akademické publikování.

Na konferenci v Leningradu bylo rozhodnuto postavit nové vydání podle žánrově-chronologického principu. Podle vypracovaného plánu přípravy publikace měl každý svazek nového sborníku obsahovat spolu s hlavními verzemi textů děl i všechna dochovaná vydání a verze, jakož i vědecké komentáře k textům na úroveň akademických výzkumných článků. Publikaci začal připravovat tým puškinistů, mezi nimiž byli jak známí vědci předrevoluční školy, tak mladí literární kritici, kteří přišli k vědě v sovětských letech: N. O. Lerner , M. A. Cjavlovskij, P. E. Ščegolev , D. D. Blagoj , S. M. Bondi , D. P. Yakubovich, Yu. N. Tynyanov , Yu. G. Oksman , B. V. Tomashevsky a další [2] [4] .

První svazek Kompletní sbírky, připravený k vydání v roce 1935, byl sedmým dílem, který zahrnoval dramatickou část Puškinova díla. Tento svazek byl jako jediný zpracován a vydán v podobě, jak byla původně zamýšlena redakcí publikace: Puškinovy ​​texty byly doplněny vědeckými komentáři, rozbory textů - finální i pracovní verze, informace o historických a literárních pramenech, o nichž se básník spoléhal, životopisné komentáře. Texty návrhů děl byly zařazeny do samostatné sekce „Další vydání a verze“. Podkladový materiál svazku obsahoval značné množství převratných výzkumů založených na nejnovějších trendech tehdejší literární vědy. Komentáře a poznámky pod čarou zabíraly polovinu svazku a s přihlédnutím k tomu, že pro komentáře bylo zvoleno mnohem kompaktnější písmo, vědecký aparát svazku objemem daleko převyšoval původní Puškinův text. Vydání sedmého dílu způsobilo celou řadu publikací a studií založených na jeho materiálech. Editorem svazku byl Dmitrij Petrovič Jakubovič, kontrolním recenzentem Sergej Michajlovič Bondi, N. V. Izmailov, B. V. Tomaševskij, M. P. Alekseev , G. O. Vinokur , N. V. Jakovlev, A. L. Slonimskij a Yu. G. Oksman [5] [5] [ Oksman [5] ] .

Přes vynikající recenze puškinistů na vydání prvního ze svazků nové Kompletní sbírky zůstal sedmý díl posledním, připraveným a vydaným v souladu s původním plánem a vybaveným výkonným vědeckým aparátem. Tým puškinistů, kteří vydání sbírky připravovali, spadl pod vlnu kritiky. Krutý vtip s publikací sehrálo zařazení vydání Kompletní sbírky do plánu akcí k Puškinovu jubileu - 100. výročí úmrtí básníka. Usilovná práce vědců na komentářích ke každému svazku znemožnila vydání sborníku dokončit do výročního roku 1937, což se ukázalo při diskuzi na zasedání Puškinovy ​​komise v dubnu 1936. Většina vědců rozhodně opustila myšlenku urychlení práce na vědeckém aparátu svazků sbírky na úkor její kvality. V reakci na obvinění z maření plánů publikace si literární kritik Cjavlovskij v duchu řekl: „Řekněte Radě lidových komisařů, ať mi dá rozkaz strčit si toto křeslo do kapsy, stejně to nebudu moci splnit. “ Situaci ztížila nekvalitní tisková úprava prvního z vydaných svazků, která neodpovídala slavnostnímu rozsahu vládou plánované oslavy Puškinova výročí. Jeden z účastníků setkání Puškinovy ​​komise popsal své dojmy ze vzhledu publikace takto: „Skoro jsem se rozplakal, když jsem viděl tento čokoládový svazek s portréty od špatného čtyřbarevného.“ Na literární kritiky útočili vládní a straničtí funkcionáři: „Koho vydáváme? Puškin nebo Puškinisté? V jednom ze stranických časopisů vyšel fejeton „Kasta puškinistů“, v němž byli vědci obviňováni z „roubování“ a cynismu, touhy utrhnout si víc na úkor státního svátku: „Sté výročí nastává jednou v sto let. Žijte století - takový veletrh nebude. Využít příležitosti! Trhej, kde můžeš!" [2]

Zpočátku existovala naděje, že puškinistům zůstane možnost pracovat podle původního plánu, napsal Julian Oksman v článku v Literary Leningrad o možnosti souběžného vydání dvou vydání: „ velká 18svazková akademická publikace (náklad v nákladu 10–12 tisíc výtisků), ve kterém budou plně zachovány všechny komentáře, a další, 13dílný (se zkrácenými komentáři), který vyjde v nákladu 40–50 tisíc výtisků. Po vlně kritiky však následovalo nevyhnutelné pátrání po osobách odpovědných za „sabotáž“ a Oksman, jeden z předních redaktorů publikace, obdržel výpověď od zaměstnance Puškinova domu, v níž byl vědec obviněn z přímého sabotáž a záměr narušit vydávání sbírky a akcí nadcházejících Puškinových slavností. Začátkem listopadu 1936 byl Oksman zatčen a následovalo zatčení řady dalších vědců zapojených do práce na sbírce. V této atmosféře museli Puškinisté odmítnout doprovázet Puškinovy ​​texty vědeckým aparátem. Podle nově vypracovaného plánu byly rozsáhlé komentáře nahrazeny pouze stručnými odkazy na zdroje. Bylo zrušeno vydávání téměř hotových svazků sbírky s lyceálními texty, básněmi a čtyřmi svazky básníkovy korespondence. Vědci si navíc museli vybojovat zařazení do kompletní sbírky verzí a vydání Puškinových děl, což se vedení strany také zdálo „nadbytečné“. Redaktor nakladatelství Akademie věd přímo požadoval zbavit se „Puškinova manželství“ – „vytisknete, co Puškin odmítl, otisknete Puškinovo manželství!“ [2] [7]

V roce 1937 vyšel první svazek Sbírky s Puškinovými lyceálními texty v novém, slavnostnějším provedení - větší formát, silný papír, zlaté ražení na hřbetu, ale bez komentáře. Současně byl přetištěn i sedmý díl, rovněž s vyřazeným vědeckým aparátem. V předmluvě k prvnímu dílu editoři publikace oznámili, že vědecké komentáře budou publikovány později v samostatných vydáních:

„Všechny otázky související s podložením textu, s datováním, s doložením Puškinovy ​​příslušnosti k básním publikovaným v oddělení Dubia , jsou předmětem zvláštního komentáře, který je nedílnou součástí studia tvůrčí historie díla, tedy dějiny vzniku a práce Puškina na tomto díle ve světle ideologických, historických, historicko-literárních a biografických faktů. Tento druh komentáře je vydáván ve formě speciální řady prací redakční rady publikace. Právě tam by měl čtenář hledat odpovědi na otázky, proč je to či ono dílo zařazeno nebo naopak nebylo do publikace zařazeno, proč editor preferoval tu či onu četbu, proč bylo otištěno na daném místě vydání. V této publikaci je uveden pouze výsledek takových studií, bez jeho motivace.

.

Slíbená speciální série komentářů ale nikdy nebyla vytištěna. Některé z připravovaných vědeckých sekcí spatřily světlo v podobě samostatných časopiseckých publikací, některé zůstaly v archivech puškinistů, kteří je připravili ve formě rukopisů a přířezů. Smrtí účastníků přípravy Kompletní sbírky se ne vždy podařilo zachovat jejich rukopisné archiválie a část připravovaného vědeckého aparátu Sbírky byla nenávratně ztracena. Při příštím výročí Puškina v roce 1949 bylo vytištěno 16 svazků Shromáždění a straničtí vůdci spěchali, aby Stalinovi oznámili, že tisk Shromáždění byl dokončen k datu dalšího výročí. V důsledku toho byly tři téměř hotové svazky - kresby a krátké poznámky Puškina a také svazek rejstříků "přes palubu" akademické publikace. Puškinisté se nevzdávali naděje, že se jim i přes avizované ukončení prací na sborníku podaří jej ještě doplnit pečlivě připravenými třemi svazky, ale až o deset let později, v roce 1959, se jim podařilo vydat svazek s rejstříky, které zůstaly bez pořadového čísla, dva další svazky a nebyly vytištěny [9] .

Složení kompletního shromáždění

Svazek 1. Lyceální básně. 1937

Navzdory žánrovému principu distribuce Puškinových děl podle svazků sbírky texty lyceálního období zahrnovaly všechna díla lyceálních let, včetně básní „Mnich“, „Bova“, „Stín Fonvizina“. Editory prvního dílu byli Mstislav Cjavlovskij a jeho studentka a manželka Taťána Grigorievna Zenger (Cjavlovská) , kontrolním recenzentem Boris Viktorovič Tomaševskij. Jedním z hlavních metodologických rysů při sestavování prvního svazku, který jej radikálně odlišoval od ostatních svazků sborníku, byla volba jeho verze lyceálních let jako hlavní verze díla, a nikoli pozdějších verzí při finalizaci díla. zralého Puškina. Podle Csyavlovského by zařazení pozdějších verzí z let 1817-1829 neumožnilo čtenářům získat dojem studenta lycea Puškina. Pozdější verze lyceálních textů vycházely v sekci „Další vydání a varianty“, podle Tsyavlovského odhadu Puškin při přípravě k vydání v letech 1825-1829 výrazně přepracoval více než 50 básní z doby lycea. Vzhledem k tomu, že jen nepodstatná část lyceálních básní vyšla Puškinovi za jeho života a další část z nich byla otištěna za jeho života a po smrti básníka bez jeho účasti, a většina lyceálních návrhů se prostě nedochovala, Puškin učenci stáli před velmi obtížným úkolem sestavit nejúplnější sbírku. K tomu bylo nutné zpracovat nespočet seznamů, sbírek, osobních alb, kterým Tsyavlovsky věnoval obrovskou část svého života. Všechny studované seznamy obsahovaly často velmi odlišné verze básní. Všechny tyto možnosti byly uvedeny i v sekci dalších vydání, u některých básní bylo uvedeno až dvacet různých možností [10] .

Svazek 2. Básně 1817-1826. Lyceální básně v pozdějších vydáních. Kniha 1 - 1947. Kniha 2 - 1949

Svazek Puškinových básní z doby absolvování lycea až do roku 1826 byl připraven pod generální redakcí Cjavlovského, D. D. Blagoye, S. M. Bondiho, T. G. Zengera, N. V. Izmailova, I. N. Medveděva , kontrolního recenzenta - Tomaševského. Na rozdíl od svazku textů z lycea, který obsahoval mnoho děl, která dosud nebyla publikována, byla většina básní ve druhém díle známá a mnohokrát publikovaná. Vědci přitom hodně pracovali na studiu ručně psaných seznamů Puškinových básní, protože za jeho života vyšlo mnoho básní tiskem v podobě značně zkreslené cenzurou. Výsledkem je, že některé básně v sekci jiných vydání a variant mají každá několik desítek stran. Při zakládání hlavní verze ódy " Svoboda " použil Cjavlovskij 65 variant, které se dochovaly v seznamech pro zprávu Čaadajevovi - až 60 dochovaných kopií. Kompozice druhého svazku sbírky zahrnovala „neskromnou“ Puškinovu pohádku „ Car Nikita a jeho čtyřicet dcer “, dosud publikovanou pouze jednou v Puškinově sbírce P. A. Efremova . Ačkoli otázka autorství příběhu již nebyla vznesena, restaurování jeho plného textu se stalo obtížným vědeckým úkolem, protože v Puškinových dokumentech se dochovalo pouze prvních 26 veršů. Za nejspolehlivější verzi pro zařazení do sbírky byla uznána verze zaznamenaná zpaměti básníkovým bratrem Levem Sergejevičem Puškinem. Navzdory zařazení do akademické sbírky byla Puškinova frivolní pohádka zřídka publikována ve sbírkách básníkových děl [11] .

Svazek 3. Básně 1826-1836. Pohádky. Kniha 1 - 1948. Kniha 2 - 1949

Svazek Puškinových vyzrálých textů byl připraven pod generální redakcí Mstislava Csyavlovského a Taťány Zenger-Cjavlovské, na jeho přípravě se podíleli Bondi, Zenger, Izmailov, Slonimskij, Bondi byl kontrolním recenzentem. Mezi hlavní dílo puškinovců ve svazku básníkových zralých textů patřilo srovnání různých známých verzí Puškinových básní – ručně psaných i cenzurovaných při tisku, dochovaných v korespondenci, rukopisných sbírkách.

Svazek 4. Básně 1817-1824. 1937

Svazek byl připraven pod generální redakcí Sergeje Michajloviče Bondiho, na přípravě prací obsažených v tomto svazku se podíleli G. O. Vinokur , N. K. Gudziy , N. V. Izmailov, kontrolním recenzentem byl Tomaševskij. Svazek obsahuje básně "Ruslan a Ludmila" a romantické "jižní básně" - " Kavkazský vězeň ", " Bachčisarajská fontána ", " Bratři loupežníci ", " Cikáni ". Byl zde otištěn i úryvek z nedokončené básně „Vadim“, dříve tradičně umístěný v sekci básní. Odmítnutí publikovat vědecké komentáře k tomu hrálo krutý vtip s verzemi Gavriliad . Vzhledem k absenci ručně psaných originálů v Puškinových archivech zařadil Boris Viktorovič Tomaševskij, který „Gavriliádu“ k vydání připravil, známé verze při prvotní přípravě svazku do sekce s vědeckými komentáři. V důsledku toho byly všechny vyhozeny ze svazku spolu se zbytkem vědeckého aparátu svazku. Obecně se ale ukázalo, že část dalších verzí 4. dílu je na varianty Puškinových textů bohatá - 260 stran proti 200 stran kanonických verzí, řada vydání vyšla poprvé [12] .

Svazek 5. Básně 1825-1833. 1948

Svazek byl připraven pod generální redakcí Sergeje Michajloviče Bondiho, na přípravě svazku se podíleli N. V. Izmailov, B. M. Eikhenbaum , D. P. Jakubovič. Kontrolorem kontroly je Tomashevsky. Hlavním úkolem při přípravě svazku bylo ustavit původní text básně „ Bronzový jezdec “. Osobní cenzor básníka Mikuláše I. provedl vlastní rukou tolik oprav v textu Puškinova rukopisu, že nakonec Puškin, který začal báseň nejprve upravovat, od pokusů o její vydání upustil. Po smrti básníka se Vasilij Andrejevič Žukovskij ujal revize textu, který by prošel cenzurou. Úkol Puškinových učenců byl komplikován skutečností, že ne všechny Puškinovy ​​úpravy měly být považovány za vynucené, některé jednoznačně měly být připisovány umělecké revizi. Velký význam při obnově Puškinových myšlenek měl rukopis nejnovější verze básně, nalezený v předvečer zahájení prací na shromáždění v repozitáři bývalého Rumjancevova muzea . Významný objem svazku zabíraly varianty a vydání básně „ Poltava “, které dávají představu o díle básníka a změnách ve složení básně. V 5. svazku Shromáždění byla poprvé představena nejúplnější verze nedokončené básně „ Ezerskij “ restaurovaná N. V. Izmailovem [13] .

Svazek 6. Evžen Oněgin. 1937

Svazek připravil Boris Viktorovič Tomaševskij, G. O. Vinokur působil jako kontrolní recenzent. Svazek obsahuje všechna bílá a návrhová vydání básně. Hodně práce bylo vynaloženo na systematizaci všech existujících verzí Puškinova textu, včetně desáté kapitoly, která cenzurou trpěla nejvíce [14] .

Svazek 7. Dramatická díla. 1948

Obecné vydání D. P. Yakuboviče, redaktoři svazku - M. P. Alekseev, D. P. Yakubovich, S. M. Bondi, G. O. Vinokur, A. L. Slonimsky, B. V. Tomashevsky, N. V. Yakovlev . Recenzentem kontroly je S. M. Bondi. Jediný svazek vydaný ve třech různých vydáních. Sedmý díl, který jako první vyšel v roce 1935, posloužil jako spouštěč kritického požáru sovětské stranické nomenklatury, který dopadl na Puškinovy ​​učence v předvečer Puškinova výročí. V roce 1937 vyšel svazek znovu, v souladu s novou koncepcí - bez komentářů, v nákladu 1000 výtisků. V roce 1948 vyšlo definitivní vydání svazku, výrazně doplněné v souvislosti s nálezy Puškinových rukopisů, zejména o nalezený rukopis Hody za moru, který byl dlouhá léta považován za ztracený [15] .

Svazek 8. Romány a příběhy. Cestování. Kniha 1 - 1938. Kniha 2 - 1940

Generálním redaktorem svazku 8 je Boris Tomaševskij, S. M. Bondi, V. V. Vinogradov , L. L. Domger, L. B. Modzalevskij , Yu. N. Tynyanov , D. P. Jakubovič na svazku pracovali. Recenzentem kontroly je B. M. Eikhenbaum . Rozhodnutím redakce svazku byly všechny Puškinovy ​​prózy umístěny do prvního polosvazku - bez dělení hotové a nedokončené. Nedokončené byly „ Arap Petra Velikého “, „ Dějiny vesnice Gorjukhin“, „Roslavlev“ a dříve zahrnuty do sbírek Puškinovy ​​prózy spolu s dokončenými díly, stejně jako nedokončená díla a úryvky „Román v dopisech “, „Maria Shoning“, „Hosté přišli do dače“, „Na rohu malého náměstí“, „Caesar cestoval“. Poprvé v sekci prózy byly umístěny " Cesta do Arzrum " a "Výňatek z dopisu D." ( Delvig ). Druhou knihu svazku obsadila sekce „Další vydání a varianty“ a objemem – 620 stran – tato sekce dalece převyšovala objem hlavních vydání. V mnoha ohledech bylo tak rozsáhlé množství úprav a možností zabráno kvůli rozhodnutí doprovodit je úryvky z konečných verzí Puškinova textu, oddělené svislou čarou – těžkopádnou verzi zvolil S. M. Bondi pro větší přehlednost Puškinova práce na textu [16] .

Svazek 9. Historie Pugačeva. Kniha 1 - 1938. Kniha 2 - 1940

Editorem svazku je Vasilij Leonidovič Komarovič . V prvním polosvazku byly umístěny „ Historie Pugačeva “ s Puškinovými poznámkami a také přílohy, které publikoval ke svému historickému dílu – mezi které patřily kroniky obléhání Orenburgu a pevnosti Yaik , akční deník podplukovníka Mikhelsona. , dekrety a korespondence vládní strany, některé dokumenty z tábora Pugačev. Druhý polosvazek obsahuje dokumenty, archivní úryvky a další dokumenty, které Puškin shromáždil při práci na Dějinách Pugačeva, které však z nějakého důvodu do druhého svazku své práce nezařadil. Zde jsou zvláště zajímavé záznamy příběhů očitých svědků událostí v oblasti Pugačev, bojové deníky důstojníků vládních jednotek a výpisy z archivních souborů. V sekci dalších verzí a vydání byly navíc umístěny Puškinovy ​​koncepty, které dávají představu o Puškinově úpravě původního plánu po cestě do míst, kde se události povstání odehrávaly [17] .

Svazek 10. Historie Petra. Poznámky Moreau de Brazet. Poznámky o Kamčatce. 1938

Generálním redaktorem svazku je M. A. Cjavlovskij, P. S. Popov , A. I. Zaozerskij , na díle se podíleli i B. I. Koplan a kontrolním recenzentem byl V. V. Vinogradov.

Svazek 11. Kritika a publicistika. 1949 Svazek 12. Kritika. Autobiografie. 1949

Oba svazky byly připraveny k tisku za generální redakce V. V. Gippia a celkově byly připraveny k tisku do roku 1941, ale proces přípravy k tisku byl přerušen válkou a blokádou Leningradu. Po válce se v přípravě svazků pokračovalo pod vedením B. V. Tomaševského a B. M. Eikhenbauma. Na přípravě svazku se podíleli B. S. Meilakh , B. I. Koplan, A. I. Zaozersky, T. G. Tsyavlovskaya-Zenger, N. G. Bogoslovsky, S. M. Bondi, G. A. Byaly , N. V. Izmailov, V. L. Komarovich, kontrolní recenzent - Vinogradov.

Svazky 13-16. Korespondence. 1815-1827-1937. 1828-1831-1941. 1832-1834-1948. 1835–1837–1949

Na svazcích korespondence pracovali D. D. Blagoy, M. A. Cjavlovskij, L. L. Domger, N. V. Izmailov, L. B. Modzalevskij, D. P. Jakubovič. Celkem sbírka obsahovala 820 Puškinových dopisů, z nichž některé byly spíše poznámkami v několika slovech, zatímco část korespondence obsahovala obrysy budoucích novinářských článků. Podle B. L. Modzalevského se v archivech nedochovala více než třetina Puškinova epištolního dědictví. Nedostatek vědeckých komentářů se projevil zejména ve svazcích Puškinovy ​​korespondence, neboť bez nich zůstává pro nepřipraveného čtenáře příliš mnoho neznámých a nesrozumitelných, stručné textové odkazy a jmenné rejstříky nemohou nahradit požadovaný plnohodnotný vědecký aparát [18] .

Dodatečný objem. Ukazatele a doplňky. 1959

Svazek obsahuje nově objevené autogramy a materiály, řádky a sloky vynechané z jakéhokoli důvodu a souhrnné rejstříky.

Kritické recenze

Dramatický osud přípravy akademické publikace a jejích jednotlivých účastníků nezrušil samotný fakt poškození kvality sborníku rozhodnutími o stažení vědeckého aparátu publikace. Kompletní sborník neposkytuje čtenářům, literárním kritikům motivace pro výběr hlavního textu a data jeho vzniku. Chybí studie jeho tvůrčí historie – historie koncepce a vzniku díla, dále rozbor ručně psaných (hrubých i všech následujících) verzí a rozbor doživotně tištěných textů, které by měly dát představu o Puškinova tvůrčí práce na jeho dílech. Puškinisté se také shodují, že vědecký aparát by měl obsahovat rozbor zdrojů díla, jeho místa v Puškinově díle a světového literárního kontextu. Podle slavného Puškinisty Izmailova by akademická sbírka, s přihlédnutím k objemu a obsahu jednotlivých děl, měla obsahovat dekódování historických, filozofických, literárních, mytologických, každodenních detailů a konceptů podél textu, jakož i abecední rejstřík jména a pojmy na konci každého svazku [19] .

Jeden z ředitelů Puškinova domu N. N. Skatov také poznamenal, že pro úplnost akademické sbírky musí obsahovat všechny materiály psané Puškinovou vlastní rukou, zatímco Puškinovy ​​zápisky lidové slovesnosti se do vydané Kompletní sbírky nedostaly, v r. zejména - „Záznamy lidových písní a pohádek“, jakož i obchodní korespondence - „Poznámky o úředním jmenování. Výtažky a záznamy různého obsahu. Nenapravitelné škody na publikaci způsobilo zrušení vydání svazku věnovaného Puškinovým kresbám, dříve ohlášeného jako zvláštní svazek ve sborníku [2] .

Poznámky

1. ↑ Kompletní díla / Pushkin; vyd. com. Maxim Gorkij, S. M. Bondi a další; Akad. vědy SSSR. - Leningrad: akad. Vědy SSSR, 1937-1959. - 20 tun; 26 cm . RSL . Staženo: 1. února 2019. (neurčitý)
2. ↑ 1 2 3 4 5 Skatov, 1995 .
3. ↑ Turchanenko V. Puškinova komise vs profesor Piksanov: Z dějin akademických Puškinových studií // Studia Slavica]. - 2020. - č. XVIII . - S. 64-74 .
4. ↑ Izmailov, 1979 , str. 5-6.
5. ↑ Bondi, 1963 , str. 125.
6. ↑ Domger, 1987 , str. 296.
7. ↑ Izmailov, 1979 , str. 7-8.
8. ↑ Bondi, 1963 , str. 125-126.
9. ↑ Bondi, 1963 , str. 126-127.
10. ↑ Domger, 1987 , str. 301-303.
11. ↑ Domger, 1987 , str. 303-305.
12. ↑ Domger, 1987 , str. 315-319.
13. ↑ Domger, 1987 , str. 320-323.
14. ↑ Domger, 1987 , str. 325-327.
15. ↑ Domger, 1987 , str. 328-329.
16. ↑ Domger, 1987 , str. 329-338.
17. ↑ Domger, 1987 , str. 338-339.
18. ↑ Domger, 1987 , str. 345-347.
19. ↑ Izmailov, 1979 , str. 15-16.

Literatura

• Pushkin A.S. Complete Works, 1837-1937: V 16 svazcích . Elektronická vědecká publikace "Puškin" . Základní elektronická knihovna . Získáno 4. dubna 2022. Archivováno z originálu dne 24. července 2021. (neurčitý)
• Bondi S. M. K akademickému vydání Puškinových děl  // Otázky literatury . - 1963. - č. 2 . - S. 123-131 .
• Domherr LL Z historie sovětského akademického vydání kompletních Puškinových děl 1937-1949 (materiály a komentáře)  // Poznámky ruské akademické skupiny v USA. - New York: Monastery Press, 1987. - T. XX . - S. 295-348 .
• Domger L. L. Sovětská akademická publikace Puškina // Nový časopis . - New York, 1987. - č. 167 . - S. 228-252 .
• Izmailov N.V. O principech nového akademického vydání Puškinových děl  // Pushkin: výzkum a materiály . - L .: Věda. Leningrad. oddělení, 1979. - T. 9 . - S. 5-16 .
• Od editora  // Pushkin A. S. Complete Works: In 16 volumes .. - M .; L .: Nakladatelství Akademie věd SSSR, 1937. - T. 1. Lyceální básně. — 1937 . - S. V-XIV .
• Skatov N. N. Drama jednoho vydání  // Bulletin Ruské akademie věd . - 1995. - T. 65 , č. 2 . - S. 153-163 .

V bibliografických katalozích	LOC : 40016335 RSL : 005117167