Symfonie č. 6 (Prokofjev)

Symfonie č. 6 es moll , op. 111 je symfonie Sergeje Prokofjeva , dokončená v roce 1947 a poprvé provedena 11. října téhož roku v Leningradské státní filharmonii pod vedením Jevgenije Mravinského . Tato symfonie je považována za elegie obětí 2. světové války . Symfonie byla odsouzena sovětským vedením v roce 1948 pro formalismus, protože nebyla v souladu se stranickou linií, ale získala kladné hodnocení od kritiků.

Historie vytvoření

Šestá symfonie patří k významným dílům posledních let Prokofjevova života [1] . Práce pokračovaly od jara 1945 a její dokončení se stalo hlavní událostí roku 1947 ve skladatelově tvůrčí biografii. Práce byla dokončena tajně před lékaři, kteří zakázali práci po náhlém záchvatu nemoci [2] . V roce 1947, současně s dokončením Šesté symfonie, upravil Prokofjev partituru Čtvrté , v níž byl použit materiál z baletu „ Marnotratný syn “, a vytvořil její nové vydání, op. 112 [3] .

Ke srovnání se slavnostní Pátou symfonií I. I. Martynov napsal: „Svým obrazným obsahem a žánrovým charakterem je Šestá symfonie úplným opakem Páté: epos ustupuje textům . A přesto spolu obě díla souvisejí: reflektují různé oblasti zažité během válečných let. Hudba Šesté symfonie přitahuje svou hlubokou upřímností a noblesou“ [4] .

Hudební kritici opakovaně poznamenali, že hudba druhé části Šesté symfonie připomíná Adagio z „ Romea a Julie “ nebo z „ Popelky “. I. I. Martynov toto hodnocení sdílel jen částečně: „Do jisté míry je to pravda, ale jako každé srovnání to má i stinnou stránku: lze hovořit nejen o pronikání baletní hudby do symfonie, ale s ještě větším rozumem, o symfonizaci baletu, jejíž ukázky najdeme v Prokofjevově Adagiu . A všimneme-li si jejich vnitřního vztahu k druhé části Šesté symfonie, pak se projevuje v jasnosti dithyrambické nálady, vyjádřené klidem melodického pohybu .

Přes velký úspěch symfonie při premiéře byl její interpretační osud těžký. Šťastný skladatel, který vyšel na telefonáty do Leningradské filharmonie spolu s Mravinským, neočekával nadcházející tragické události roku 1948: dekret o opeře „Velké přátelství“ z 10. února a zatčení Liny Prokofjevové 20. února.

Struktura

Symfonie se skládá ze 3 částí:

1. Allegro moderato
2. Largo
3. Vivace

První část symfonie je kontrastní, lyrické melodie jsou nahrazeny nepředvídatelnými ponurými epizodami, objevuje se i pohřební hudba. V druhé, pomalé části, je posílena role bicích a dechových nástrojů. Hudba je temná a beznadějná. Třetí věta vnáší do symfonie určitý optimismus a tanečnost, ale optimismus se postupně vytrácí, zvuk ponuře bledne.

Záznamy

Poznámky

1. ↑ Martynov, 1974 , Kapitola devátá. Večer života, str. 468.
2. ↑ Martynov, 1974 , Kapitola devátá. Večer života, str. 486.
3. ↑ Martynov, 1974 , Kapitola devátá. Večer života, str. 494.
4. ↑ Martynov, 1974 , Kapitola devátá. Večer života, str. 487.
5. ↑ Martynov, 1974 , Kapitola devátá. Večer života, str. 489.
6. ↑ Kenzo Amoh. Diskografie E.A. Mravinského (nepřístupný odkaz) . web.archive.org (31. ledna 2008). Získáno 4. května 2019. Archivováno z originálu 31. ledna 2008. (neurčitý) 

Literatura

• Martynov I. I. Sergej Prokofjev. Život a stvoření. - M . : Hudba, 1974. - 560 s. — (Klasika světové hudební kultury).

Odkazy

• Symfonie č. 6, op. 111 od Sergeje Prokofjeva noty v International Music Score Library Project