Frakce Evropského parlamentu

Frakce Evropského parlamentu  jsou politické skupiny poslanců v Evropském parlamentu . Poslanci se přitom sdružují do skupin nikoli na národní bázi, ale podle své stranické příslušnosti [1] . Frakce může být formálním zastoupením panevropské strany (Europarty) v parlamentu. V ostatních případech se může jednat o koalici evropských stran, národních stran a nezávislých politiků. Hlavním požadavkem je, aby parlamentní frakce měla alespoň 25 poslanců ze sedmi zemí Evropské unie . [2]

Historie

Navzdory tomu, že zakládající dokumenty Evropského společenství uhlí a oceli nepočítaly se vznikem zlomků, již po prvních zasedáních Asociačního shromáždění se delegace nehlásily ke svým národním skupinám, ale hlasovaly v souladu se svými politickými příslušnosti a 16. června 1953 byla tato praxe zakotvena v předpisech sněmu přijetím příslušného usnesení [3] . První tři skupiny byly: křesťanští demokraté (později frakce Evropské lidové strany ), socialisté (později Progresivní aliance socialistů a demokratů ) a liberálové (později Aliance liberálů a demokratů pro Evropu ).

S rozvojem role parlamentu byly vytvořeny nové frakce. V roce 1965 francouzští gaullisté založili čtvrtou frakci, Evropskou demokratickou unii , a v roce 1973 konzervativci Velké Británie a Dánska po vstupu svých zemí do Evropského společenství vytvořili frakci Evropských konzervativců , [4] následně po změna názvů Evropské lidové strany, která se připojila k frakci [5 ] . Také v roce 1973 se objevila první komunistická frakce – „ Komunisti a spojenci “ [6] .

Volby v roce 1984 umožnily vytvoření Strany zelených a regionalistů – frakce „duhy“, [7] [8] zase euroskeptici a nacionalistické strany včetně Francouzské Národní fronty a Italského sociálního hnutí vytvořily Evropskou pravici . frakce , [9] v červnu 2015 přeměněna na parlamentní skupinu s názvem „ Evropa národů a svobod “ [10] .

Současné složení Evropského parlamentu

Od voleb do Evropského parlamentu v květnu 2019:

Osmý tým (2014–2019)

Kromě osmi hlavních frakcí byla v Evropském parlamentu i skupina nezávislých poslanců.

Sedmý tým (2009–2014)

zahrnuje 766 poslanců z 28 členských zemí Evropské unie [11] .

Šestý tým (2004–2009)

Ve všech 25 státech EU se konaly volby 732 europoslanců .

Pátý tým (1999–2004)

Evropská lidová strana ve volbách poprvé předstihla socialisty , pro které se musela spojit s evropskými demokraty .

Čtvrté obsazení (1994–1999)

K volbám do EU se připojí Rakousko , Švédsko a Finsko . V Evropském parlamentu je tedy 567 poslanců z 15 zemí .

Třetí tým (1989–1994)

Vstupem Španělska a Portugalska do EU přibylo 84 lidí k počtu poslanců.

Druhé obsazení (1984–1989)

Po vstupu Řecka do EU se počet poslanců v Evropském parlamentu zvýšil na 434 lidí z 10 států.

První obsazení (1979–1984)

Vznikla po výsledcích prvních celoevropských voleb konaných v létě 1979. Poprvé v historii byla předsedkyní Evropského parlamentu zvolena žena – Simone Veil z Francie .

Raná shromáždění (1952–1979)

10. září 1952 se v Bruselu poprvé sešli zástupci národních parlamentů Belgie, Nizozemska, Lucemburska, SRN, Francie a Itálie, aby vytvořili Evropské politické společenství . 78 nejvlivnějších poslanců v čele s předsedou sněmu, belgickým socialistou Paulem-Henrim Spaakem , začalo rozvíjet právní základy pro utváření budoucnosti EHS .

Po ratifikaci Římské smlouvy dne 19. března 1958 zahájil Evropský parlament trvale svou činnost v Lucemburku . Jejím předsedou byl zvolen francouzský politik Robert Schuman . Zájmy šesti států zastupovalo 142 lidí z největších politických skupin – socialisté, křesťanští demokraté, liberální ekonomové; v roce 1965 se k nim přidal pokrokový demokratický blok (první euroskeptici), o něco později komunisté.

S rozšířením Evropského společenství k 1. lednu 1973 (na úkor Velké Británie, Irska a Dánska počet poslanců vzrostl na 198 osob) se parlament opět přesunul do Bruselu . V Lucembursku zůstal pouze sekretariát . V lednu 1977 se novým sídlem celoevropského parlamentu stal francouzský Štrasburk , kde byla do prosince 1999 postavena samostatná budova , která mohla pojmout všechny vyslance, s přihlédnutím k trvalé expanzi EU .

Praxe jmenování stranických delegátů pokračovala až do června 1979, kdy se zúčastněné země rozhodly uspořádat přímé volby europoslanců .

Viz také

• Politické strany Evropské unie
• Volby do Evropského parlamentu (2019)

Poznámky

1. ↑ Chetverikov, A. O. Instituce Evropské unie (nepřístupný odkaz) . Články . Katedra práva Evropské unie MSLA . „V rámci Evropského parlamentu se poslanci sdružují nikoli na národní bázi, ale kvůli své stranické příslušnosti – v takzvaných „politických skupinách“ (tj. frakcích). Získáno 14. března 2011. Archivováno z originálu 16. května 2011. (Ruština) 
2. ↑ Mahony, Honor Nová pravidla, která ztíží poslancům Evropského parlamentu vytváření politických skupin . International Herald Tribune (9. července 2008). Získáno 10. července 2008. Archivováno z originálu 5. června 2011. (neurčitý)
3. ↑ Vývoj politických skupin Evropského parlamentu  (anglicky) (PDF). Centre Virtuel de la Connaissance sur l'Europe (11. srpna 2011). „Poslanci však velmi brzy ignorovali národní hranice a začali se shromažďovat v souladu se svou politickou oddaností. To vedlo k vytvoření politických skupin. Dne 16. června 1953 hlasování ve společném shromáždění schválilo jejich oficiální existenci.“. Datum přístupu: 15. října 2011. Archivováno z originálu 3. února 2012.
4. ↑ Vývoj politických skupin Evropského parlamentu  (anglicky) (PDF). Centre Virtuel de la Connaissance sur l'Europe (15. srpna 2011). — „V roce 1965 vznikla čtvrtá, nová skupina: Evropská demokratická unie, po oddělení francouzských gaullistů od liberálů. V roce 1973, po přistoupení Spojeného království, Irska a Dánska, Britská konzervativní strana vytvořila novou skupinu: Evropskou konzervativní skupinu.“. Datum přístupu: 15. října 2011. Archivováno z originálu 3. února 2012.
5. ↑ Groupe des Démocrates Européens (DE)  (fr.) . Europe Politique (18. listopadu 2008). Datum přístupu: 15. října 2011. Archivováno z originálu 3. února 2012.
6. ↑ Groupe confédéral de la Gauche Unitaire Européenne - Gauche Verte Nordique (GUE-NGL)  (fr.) . Europe Politique (16. července 2009). Datum přístupu: 15. října 2011. Archivováno z originálu 3. února 2012.
7. ↑ Groupes mixtes au Parlement européens  (francouzsky) . Europe Politique (20. listopadu 2008). Datum přístupu: 16. října 2011. Archivováno z originálu 3. února 2012.
8. ↑ Klochková, Y. Formování stranického systému Evropské unie . Ústavní a obecní zákon č. 5 (2005). Datum přístupu: 16. října 2011. Archivováno z originálu 10. února 2013. (neurčitý)
9. ↑ Vývoj politických skupin Evropského parlamentu  (anglicky) (PDF). Centre Virtuel de la Connaissance sur l'Europe (11. srpna 2011). — „Členové Francouzské národní fronty a Italského sociálního hnutí vytvořili osmou skupinu, Skupinu evropské pravice (16 členů.)“. Datum přístupu: 16. října 2011. Archivováno z originálu 3. února 2012.
10. ↑ Marine Le Penová oznámila vytvoření skupiny v Evropském parlamentu  (Francie)  (16. června 2015). Archivováno z originálu 17. června 2015. Staženo 16. června 2015.
11. ↑ Tabulka poslanců podle členského státu a politické skupiny | europoslanci | Evropský parlament  (anglicky) . www.europarl.europa.eu. Získáno 27. listopadu 2017. Archivováno z originálu 1. prosince 2017.

Odkazy

• Politické skupiny online  (anglicky)  — oficiální stránka frakcí portálu „Evropa“
•   Strany a volby : Evropská unie