Novohegeliánství je směr filozofie konce 19. a počátku 20. století, ve kterém došlo k částečnému oživení ducha hegelovské filozofie.
Novohegeliánství se zrodilo v Anglii v roce 1865 vydání knihy Jamese Stirlinga Hegelovo tajemstvíNa konci 19. století se tento trend rozšířil a byl vnímán jako reakce na dominanci pozitivismu a materialismu. Jeho největšími představiteli v anglicky mluvících zemích byli T. Green , F. G. Bradley , J. Royce , J. E. McTaggart [1] a také Collingwood . Na konci 20. let 20. století zanikla škola absolutního idealismu (anglosaský neohegelianismus), která nebyla schopna obstát v konkurenci analytické filozofie , která se rozvinula ve Velké Británii , a amerického pragmatismu a neorealismu . Hegelovská metoda však společenské vědy neopustila navždy, neboť Fukuyama lze nazvat moderním anglicky mluvícím neohegeliánem .
V 19. století se Hegelovo učení rozšířilo v Itálii prostřednictvím Augusta Vera . Ve 20. století je italský neohegelianismus reprezentován jmény G. Gentile a B. Croce [2] ; trend se šíří také v Holandsku a Francii ( J. Hyppolite , A. Kozhev ) [3] . V druhém případě se hegelianismus prolíná s existencialismem [4] .
V roce 1930 vzniklo v Holandsku centrum novohegeliánství - Mezinárodní hegeliánská unie, jejíž kongresy se konaly v Haagu (1930), Berlíně (1931) a Římě (1934). Události druhé světové války vedly ke zhroucení unie. V roce 1953 byla v Německu ( Berlín ) vytvořena nová Hegeliánská společnost ( německy: Hegelgesellschaft ), která v roce 1983 získala mezinárodní status [5] .
Slovníky a encyklopedie |
---|
hegeliánství | ||
---|---|---|
Lidé | ||
Koncepty |
| |
Texty | ||
proudy |
| |
jiný |
|