| Zulfugar Ahmed oglu Ahmadzade | |
|---|---|
| tal. Zulfuğar Əhmədzodə | |
| Přezdívky | Penzion Zulfugar |
| Datum narození | 14. června 1898 |
| Místo narození | |
| Datum úmrtí | 1. června 1942 (ve věku 43 let) |
| Místo smrti | |
| občanství (občanství) | |
| obsazení | básník , překladatel |
| Směr | poezie |
| Žánr | báseň , báseň |
Zulfugar Ahmedzade ( Ahmed-zade , Ahmedzoda ; Tal. Zulfuğar Əhmədzodə , ázerbájdžánský Zülfüqar Əhmədzadə ; 14. června 1898 [1] , Pensar - 1. [2] 3 ] , [ 49 ] 45. června 6 ] [7] [8] básník, veřejný a politický činitel, publicista, překladatel, vůdce talyšského národního kulturního obrození ve 30. letech [4] [9] .
Zulfugar Ahmed oglu Ahmedzade se narodil v roce 1898 ve vesnici Pensar (nyní v oblasti Astara v Ázerbájdžánu ) do chudé rolnické rodiny Talyshů. Rodiče se zabývali nevolnickým zemědělstvím, měli malou plantáž Chaltych , byli nevolníky (raiyaty) slavného Mir Ahmed Khan Talyshinsky. Akhmedzade ve své autobiografii vypráví příběh, že strážci Mir Ahmed Khan Talyshinsky zmlátili jeho starého otce do bezvědomí, protože nemohl dát bahru chánovi včas . Rodiče zemřeli před první světovou válkou [1] .
V 9 letech byl z iniciativy svého otce zaměstnán u venkovského učitele, kde 2 roky studoval a naučil se číst, psát a mluvit persky. V letech 1913-1914 absolvoval ve své rodné vesnici Pensar venkovskou školu ( mektab ) v perštině, naučil se mluvit a psát persky a začal studovat arabštinu. V letech 1916-1917 absolvoval dvoutřídní venkovskou školu také ve vesnici Pensar. S obrovskou touhou studovat odešel na Lankaran a vstoupil do 1. skupiny tamní školy. Když přešel do 2. skupiny, zemřel mu otec a on opustil školu a začal se věnovat zemědělství. Takto pracoval 2 roky v zemědělství. Ve 12 letech se projevila schopnost kreslit a psát. Když viděl tuto schopnost, přítel jeho otce, obyvatel města Lankaran, občan Abulfas Gasanov, ho přesvědčil, aby opustil zemědělství a věnoval se obchodu. Vzal si ho za společníka a dal mu peníze. Ahmedzade začal s těmito penězi obchodovat a pokračoval v tomto podnikání 1 rok, ale byl mladý a nezkušený a kromě toho, že neměl absolutní chuť obchodovat, nejenže nevydělával, ale dokonce utrácel dostupné prostředky. Zároveň byl ve vesnici jeden učitel, původem Rus, Akhmedzade k němu chodil a učil se 4 měsíce ruštinu [1] .
V roce 1916 , když mu bylo 19 let, vstoupil do strany Adalat organizace Lankaran jako agitátor a pracoval v okolních vesnicích Lankaranu . Většinu času pracoval ve své vesnici. Tímto způsobem se snažil všemi možnými způsoby přitáhnout veřejné mínění na stranu Adalatské strany a agitoval za boj proti moci chánů a beků. Vedl aktivní bolševickou agitaci v talyšských vesnicích. V důsledku tohoto boje v květnu 1919, kdy kontrarevoluční gang obsadil vesnici Pensar podruhé, zničili jeho majetek, vypálili dům a zabili (uřízli mu hlavu) jeho bratra Jabrayila Akhmedzadeho. V srpnu 1919, když Musavatská armáda s kontrarevolučními gangy vstoupila do města Lankaran , byl více než jednou zbit.
Po napsání fejetonu nazvaného „Mənə nə“ („Co mi“), který odhalil musavatské vykonavatele, důstojníky (zabity), chány, beky a musavatskou stranu, byl těžce zbit jedním z musavatských zabitů Eyub Efendi, to už bylo v předvečer dubnové revoluce, kdy pracoval v podzemní organizaci „ Gummet “ AKP (b) v horách. Lankaran. Do strany vstoupil s pomocí soudruha Kalantarova Mutalliba, který ho znal v období 1917-1918. jako mladý revolucionář. V podzemí prováděl propagandistickou práci mezi pracujícími Talysh.
Po dubnové revoluci se stal učitelem ve své vesnici Pensar a pracoval v komunistické buňce jako předseda buňky. V období 1920-1921. se ozbrojeně zúčastnil proti kontrarevolučním gangům v regionech Astara a Lenkoran. Ve školním roce 1920-1921 získal práci ve škole Astrakhanbazar okresu Lenkoran jako vedoucí školy. Na konci akademického roku strana zmobilizovala a jmenovala 4. výbor Dayra-Part Lankaran jako odpovědného instruktora. Předtím v roce 1920 absolvoval 3měsíční pedagogické kurzy ve městě Lankaran a v té době jako odpovědný instruktor vstoupil do 6měsíčních pedagogických kurzů ve městě Lankaran a absolvoval je. Koncem roku 1921 byl jmenován komisařem pro boj s bandity a pracoval ve Výkonném výboru. V letech 1922-1923. vedl v horách zesílený boj proti banditům, odzbrojil je a chytil. Byl předsedou Deiramispolkomu v Zuvandu. V roce 1924 byl vedoucím pozemkového oddělení v Lankaran PEC, v roce 1925 byl vedoucím UONO okresu Lankaran. Dne 8. 1. 1926 byl poslán do Kurdistánu a byl jmenován vedoucím OVU. [jeden]
V roce 1930 absolvoval druhý ročník Korespondenčního pedagogického ústavu, poté nastoupil do Az. GNII na katedru jazyka a literatury, odkud byl na konci 1. kurzu mobilizován.
Povoláním byl učitel, vedl oddělení národnostních menšin nakladatelství Azerneshr.
V roce 1918 se stal členem organizace Hummat a v roce 1919 vstoupil do bolševické strany a v letech 1920-1938 zastával řadu vládních funkcí: [4] [9] [1]
V roce 1932 na schůzi poukázal na to, že po dlouhou dobu v čele Komunistické strany Ázerbájdžánu stáli neÁzerbájdžánci a v ústředním výboru pracuje pouze 9 % Ázerbájdžánců, zbytek jsou Arméni, Rusové, Židé a Gruzínci. Za toto prohlášení upadl v nemilost a byl poslán na práci do arménské SSR [9] .
Členství ve straně: člen strany Adalat (1918-1919), člen KSSS (b) (10.1919-06.1938), vyloučen z důvodu zatčení, byl posmrtně obnoven 15. ledna 1957 [3] .
V Ázerbájdžánské SSR v oblasti studia talyšštiny již ve 30. letech 20. století. byla vykonána významná práce. Aby se odstranila negramotnost mezi Talysh , byla v roce 1928 vytvořena abeceda jazyka Talysh na základě latinského písma . Během tohoto období byly otevřeny školy v talyšském jazyce a ve městě Lankaran byla zřízena talyšská pedagogická škola. Učebnice byly napsány pro nedokončené středoškolské vzdělání až do 6. ročníku na školách Talysh. Koncem 20. let bylo na základě bakuského vydání Azerneshru vnuceno vydávání knih v talyšštině a vzniklo talyšské divadlo [10] . Zvláštní zásluhy v této věci mají Zulfugar Ahmadzade, Muzaffar Nasirli , Ghulam Alekberli, díky jejichž činnosti byla ve 30. letech 20. století vydána abeceda, školní učebnice a knihy věnované talyšštině. V období 1930-1938. mnoho překladů beletrie vyšlo v talyšštině, talyštinu studovali i ázerbájdžánští lingvisté [5] .
Ve 30. letech 20. století byla v Ázerbájdžánském státním výzkumném ústavu otevřena sekce pro studium a rozvoj talyšské kultury. V rámci svazu ázerbájdžánských proletářských spisovatelů bylo organizováno oddělení talyšských proletářských spisovatelů s cílem osvětlit talyšské dělníky a kolektivní farmáře [11] .
Článek talyšského badatele Igbala Abilova uvádí, že [10]
Z přeložené a vytvořené literatury v talyšštině lze rozlišit následující hlavní skupiny: školní a vzdělávací literatura (včetně sbírek beletrie, gramatiky talyšského, turkického a ruského jazyka pro talyšské školy), propaganda a oficiální materiály ( včetně překladu sovětské ústavy nebo projevů I. V. Stalina, L. P. Beriji, V. M. Molotova do talyšštiny), překlady ázerbájdžánské, ruské a světové literatury (M. F. Akhundov, D. Defoe, S. Ya. Marshak, M. Seidzade, F. Schiller , J. London, I. S. Turgenev, A. P. Čechov), knihy o asanaci, zemědělství aj. Zvláštní pozornost si zaslouží sbírka talyšských písní, kterou vydal slavný folklorista a novinář Muzaffar Nasirli (1902-1944). Mnohé z těchto knih jsou aktuální i dnes.
Po plénu ÚV, konaném 6. června 1937, v předvečer XIII. sjezdu Komunistické strany Ázerbájdžánu, kde se projednávala otázka obsahu připravované zprávy ÚV do sjezdu, mj. jiní byla vznesena otázka čištění ázerbájdžánského jazyka. Jeden z účastníků diskuse hovořil o nutnosti „očistit jazyk Tat“. Na což Mirjafar Bagirov řekl: „Myslím, že je čas přejít z tat, kurdštiny a talyštiny do ázerbájdžánského jazyka. Lidový komisariát školství by měl převzít iniciativu, všichni jsou Ázerbájdžánci.“ [2] [12]
Po tomto plénu bylo rozhodnuto opustit výuku v jiných jazycích a přejít na ázerbájdžánský jazyk. V letech 1936-1938 byla talyšská inteligence vystavena represím, byly uzavřeny talyšské školy, divadlo a pedagogická škola, přestalo se vydávat knihy a noviny.
Dostal se do konfliktu s předsedou a prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Ázerbájdžánské SSR Bagirovem .
Bývalý revolucionář Shirali Akhundov z vesnice Girdani, oblast Lankaran (původně z vesnice Razgov, oblast Lerik) měl kontakty se Zulfugarem Ahmadzadem. Shirali Akhundov byl mučen a donucen svědčit proti Z. Akhmedzade (byl mu odstraněna kůže z pravé nohy). Shirali Akhundov , podstupující mučení, řekl: „V roce 1936 jsem náhodou potkal Z. Ahmadzadeho. Řekl mi, že je členem tajné organizace v čele s Bojukagou Mirsalajevem (také obětí represí [12] ) a chtěl, abych se k nim připojil. Cílem organizace bylo také oddělení oblasti Talysh od Ázerbájdžánu.“ [9] Podle Achundova se „se Z. Ahmadzadem setkal náhodou o několik dní později. Zulfugar mu nařídil, aby poslal dva mladé lidi do Talish na propagandu a že jeho cílem bylo oddělit území Talish od Ázerbájdžánu. Na základě tohoto obvinění bylo proti Z. Ahmadzademu zahájeno trestní řízení. [9] [3]
Později, jakmile se Shirali Akhundovovy rány zahojily, písemně uvedl, že musel pomluvit Z. Akhmedzadeho, aby se zbavil mučení: „Byl jsem mučen a donucen pomluvit Z. Akhmedzadeho. Moje svědectví bylo falešné.“ [9] .
15. března 1938 byl zatčen NKVD Ázerbájdžánské SSR a odsouzen podle čl. 64 Trestního zákoníku RSFSR (Zrada vlasti) OSO pod NKVD SSSR dne 23. srpna 1938 jako člen „lenkoranské pobočky protinacionalistické a rebelsko-teroristické organizace“, která stanoví „cíl oddělit Lankaran od Ázerbájdžánu“ a vytvořit „Talyšskou autonomii“. Trest byl 5 let v pracovním táboře. Své funkční období sloužil v Kemerovské oblasti ve městě Mariinsk . [3]
Z. Akhmedzade se také věnuje tvůrčí práci v zajateckém táboře na Sibiři, je redaktorem táborových novin a píše básně. Nějakou dobu byl jmenován pekařem. V určitém okamžiku byl Z. Ahmadzade umístěn do cely na 10 dní v táboře. Po cele trestu Z. Akhmedzade často onemocní, vypadávají mu vlasy, bolí ho nohy [9] . V důsledku toho se nedožil konce svého funkčního období, po těžké, dlouhé nemoci zemřel 1. června 1942 v nemocnici ve městě Mariinsk (dnes Kemerovská oblast ) .
Jedním z přátel Zulfugara Ahmedzadeho, kteří ho podporovali během jeho pobytu na Sibiři, byla Gulara Kadirbekova „Köylü qızı“ („Dcera vesnice“) [13] . Gulara byla veřejná osobnost, publicistka, zakladatelka a první redaktorka časopisu „Şərq qadını“ („Orientální žena“). Stejně jako Akhmedzade byla deportována na Sibiř. Ve svých dopisech svému synovi Eyubovi Ahmadzademu se Zulfugar často zmiňuje o Gyulaře a vyjadřuje jí úctu a vděčnost [14] .
Jedním z nejbližších přátel Zulfugara Ahmadzadeho byl Samad Vurgun , lidový básník Ázerbájdžánu . Podle syna Zulfugara, Eyuba Ahmedzadeho, je známo, že když byl Zulfugar Ahmedzade v exilu na Sibiři, Samad Vurgun osobně požádal Mirjafara Baghirova , aby Ahmedzadeho vrátil: „Soudruhu Bagirove, talyšovští lidé mají jediného revolučního básníka, není vinen , vraťte ho do Ázerbájdžánu“, na což Bagirov rozzlobeně řekl: „Samede, uvědomuješ si, co říkáš, tisíce Akhmedzade odešly, a teď musím hledat toho Akhmedzade?“ Žádost byla zamítnuta [4] [8] .
Pro nedostatek corpus delicti byl rehabilitován 9. srpna 1956 ACS ozbrojených sil AzSSR. [3]
Nejprominentnější Talyshova veřejná postava třicátých let . Jeden z tvůrců moderního talyšského literárního jazyka.
Autor mnoha básní a básní v Talysh , Ázerbájdžánu a dalších jazycích, mezi nimi básně "Tolyshi zhimon" ("Život Talysh", 1931, v Talysh, spolu s Muzaffarem Nasirli ), " Dаvardė ruzhon " (" Minulé dny " , v Talysh) a „Arctic dastans“ („Arktická sága“ v Ázerbájdžánu, o sovětském parníku „ Čeljuskin “ potopeném v ledu Arktidy), „Һandә kitob“ („Kniha ke čtení“ v talyšštině spolu s M. Nasirli ), „Tolyshә zyvon“ z roku 1937 („Talysh language“, spolu s G. Alakbarli), „Kyryngo“ („Jeřáb“ v Talysh). Jeho báseň „Arctic dastans“ („Arktická sága“) byla oceněna prvním místem v literární soutěži v roce 1934 a Svaz spisovatelů Ázerbájdžánu udělil Ahmadzademu cenu 5 000 rublů. Při účasti v soutěži představil báseň pod pseudonymem „Göyərçin“ („Holubice“). [15] [8]
V roce 1933 byla Achmedzadeho báseň „Kolkhoz che sosialismi roye“ přeložena z talyšštiny do ruštiny B. Serebryakovem pod názvem „Kolkhoz – cesta k socialismu“ a publikována v časopise „Literary Transcaucasia“ [16] .
Ahmedzade překládal díla klasiků ruské a světové literatury do talyšštiny , psal učebnice a příručky talyšštiny pro základní školy [17] .
Na Sibiři v exilu napsal román „Sibiř“ a hru „Köylü qızı“ („Dcera vesnice“) a další básně. [osm]
Práce Zulfugara Ahmadzada, jeho dílo a životní cesta měly velký vliv na myšlení budoucích spisovatelů a básníků v talyšštině. S jeho jménem je spojeno vytvoření talyšské abecedy v latině. Tofig Ilkhom , Ali Nasir , Khanali Tolysh , Ahad Mukhtar , Khilgat, Masud Dovran, Valishakh a mnoho dalších používali talyšskou literární školu Zulfugara Ahmedzadeho a od 70. let hráli důležitou roli ve vývoji talyšského literárního jazyka [9] .
Dne 28. října 1998 se ve městě Lankaran konala konference věnovaná 100. výročí Zulfugara Ahmadzadeho .
29. října 1998 se již ve městě Astara konal koncert na počest 100. výročí básníka.
Dne 28. března 2015 se v moskevském Domě národností konal večer na památku Z Akhmedzade. V Domě národností se sešli postavy a aktivisté organizací talyšské diaspory v Moskvě a dalších městech Ruska. Účastníci Památného dne přednesli prezentace o životě a práci vychovatelky. Hosté akce měli možnost dozvědět se více o politických názorech Ahmadzáda, dozvědět se o vztahu s klíčovými osobnostmi inteligence Ázerbájdžánské SSR a s vedením republiky. [osmnáct]