Wolf, Vitalij Jakovlevič

Vitalij Wolf
Jméno při narození Vitalij Jakovlevič Vulf
Datum narození 23. května 1930( 1930-05-23 )
Místo narození
Datum úmrtí 13. března 2011( 2011-03-13 ) [1] (ve věku 80 let)
Místo smrti
Země
Vědecká sféra dějiny umění , literární kritika , dějiny divadla
Místo výkonu práce Ústav srovnávací politologie RAS
Alma mater Moskevská státní univerzita
Akademický titul doktor historických věd ;
PhD v oboru práva
Známý jako autor a moderátor programu Můj stříbrný míč
Ocenění a ceny
Řád za zásluhy o vlast, 3. třída - 2010 Řád "Za zásluhy o vlast" 4. stupeň - 2006
Řád cti - 2003
Ctěný umělec Ruské federace - 1998
webová stránka v-vulf.ru
 Mediální soubory na Wikimedia Commons

Vitalij Jakovlevič Vulf ( 23. května 1930 , Baku  - 13. března 2011 , Moskva [2] ) - sovětský a ruský umělecký kritik , divadelní kritik , filmový kritik a literární kritik , překladatel , kritik , publicista . Ctěný umělecký pracovník Ruské federace (1998). Autor a moderátor programu My Silver Ball . PhD v oboru práva, doktor historických věd.

Životopis

Dětství a mládí

Narodil se 23. května 1930 v Baku, podle vlastního svědectví - v roce 1932 [3] . Jeho otec, Jakov Sergejevič Vulf, byl známý právník v Baku (zemřel v lednu 1956 ). Wulfova matka Elena Lvovna Belenkaya vystudovala Ázerbájdžánskou státní univerzitu a byla učitelkou ruského jazyka ; zemřel v roce 1974 .

Vitaly Yakovlevich snil o vstupu do GITIS . Jeho otec však trval na tom, že se mu dostane „vážného“ vzdělání [4] . Proto po absolvování školy vstoupil Vitaly Vulf na Právnickou fakultu Moskevské státní univerzity .

Když Vitalij Vulf absolvoval univerzitu, věřil, že kvůli svému židovskému původu [5] nemůže najít práci ve své specializaci. Čtyřikrát se pokusil dostat na postgraduální školu . V roce 1957 se Woolfová stala postgraduální studentkou.

Kariéra

Pracoval v baru . V roce 1961 obhájil disertační práci na Všesvazovém ústavu právních věd pro hodnost kandidáta právních věd na téma „Důkazní povinnost v sovětském trestním řízení“.

Celou tu dobu Vitaly Vulf nadále miloval divadlo a zajímal se o něj, téměř denně navštěvoval představení Moskevského uměleckého divadla , Malyho divadla , divadla. Vachtangov , divadlo. Majakovského .

Od roku 1962 navázal Vitaly Wulff přátelské vztahy s mnoha postavami divadla Sovremennik . Komunikoval s Olegem Efremovem , Galinou Volchek a stali se blízkými přáteli s divadelním režisérem Leonidem Ermanem. Právě dojmy ze setkání s mnoha divadelními osobnostmi použil Woolf ve svých knihách, článcích, esejích a televizních pořadech.

V letech 1967 až 1997 pracoval Vitaly Vulf v Institutu mezinárodního hnutí práce Akademie věd SSSR (po roce 1991 - Institut srovnávací politologie Ruské akademie věd ). Studoval vědomí mládeže v západních zemích . Ve stejné době začal studovat americké divadlo. V roce 1989 obhájil disertační práci pro titul doktora historických věd na téma „Odraz společensko-politických rozporů a sociálních hnutí v kultuře Spojených států amerických“ [6] .

V 70. letech začal Vitalij Vulf publikovat v tisku články a knihy o divadle a divadelnících. V roce 1982 vyšla Woolfova první kniha A Little Away from Broadway, 1970s. (s podtitulem „Esej o divadelním životě Spojených států, a nejen o něm“).

Vitalij Wolf od roku 1972 překládá anglo-americkou dramaturgii. Přeložil hry Eugena O'Neilla , Edwarda Albeeho , Somerseta Maughama , Tennessee Williamse . Hry přeložené Wolfem byly a jsou na scénách Moskevského uměleckého divadla, Majakovského divadla, Mossovetova divadla , Sovremenniku, Malého divadla, Moskevského činoherního divadla pojmenovaného po N. V. Gogolovi . Celkem Wulff přeložil asi čtyřicet her, většinu z nich napsal spolu se svým přítelem Alexandrem Chebotarem .

Od roku 1990 začal Vitalij Vulf vysílat televizi; jeho první televizní příběh byl o herečce Marii Babanové .

V roce 1992 odjel Vitaly Vulf do Spojených států amerických , kde dva roky vyučoval na divadelní katedře na New York University . Přednášel na téma „ Čechov a divadlo“, „Dějiny ruského dramatu“, „ Stalin a divadlo“.

Od roku 1994 se v televizi začal objevovat autorský pořad Vitalyho Wolfa „ Stříbrná koule “ (od roku 2003 – „Moje stříbrná koule“). V knize " Vlad Listyev. Zaujaté rekviem „převod se prý objevil z iniciativy Vladislava Listjeva a Albiny Nazimové [7] . Prvními hrdiny programu byli herci a spisovatelé, později se hrdiny programu stali i politické osobnosti. Vitaly Wulf ve svých pořadech hovořil o Marlene Dietrichové, Gretě Garbo, Francoise Saganové, Winstonu Churchillovi, Franklinu Rooseveltovi, Charlesi de Gaulle, Olze Čechové, Alle Tarasové, Angelině Stěpanové, Alexandru Fadějevovi, Maximu Gorkém, Marině Cvetajevové, Marii Mironové, Yvě Montaně , Oleg Efremov, Marina Ladynina, Lyudmila Tselikovskaya, Jekatěrina Furtseva, Tatyana Doronina, Valentina Karavaeva, Jurij Grigorovič, Valentina Gaft, Alexej Serebryakov, Daniil Strakhov, o ruské emigraci v Nice.

Vitalij Vulf byl členem Svazu divadelních pracovníků Ruska .

Od roku 2001 do roku 2003 vedl ve spolupráci se Serafima Chebotar Vitaly Yakovlevich rubriku „Idoly. Legendy" v ruském vydání časopisu " L'Officiel "; od roku 2005 vydali sedm biografických sbírek o významných osobnostech minulosti. Od 21. listopadu 2007 je Vitalij Vulf šéfredaktorem Rádia Kultura ( VGTRK ).

Osobní život a pozdější roky

Žil a pracoval v Moskvě . Podle Evgenyho Dodoleva spojil Wolfe s režisérem Borisem Lvovem- Anokhinem dlouhodobý osobní vztah [8] .

15. února 2011 byl Vitaly Vulf přijat do Botkinovy ​​nemocnice . 11. března se jeho stav zhoršil a byl převezen na jednotku intenzivní péče . Zemřel 13. března ve věku 81 let [9] . 16. března byl pohřben na Troekurovském hřbitově [10] [11] . 30. září 2012 byl na hrobě odhalen pomník Alexandra Borovského [12] .

Ocenění

Bibliografie

Poznámky

  1. ↑ https://web.archive.org/web/20110511022937/http://premier.gov.ru/eng/events/messages/14440/
  2. ↑ Vitaly Wolf zemřel Archivní kopie ze 14. srpna 2021 na Wayback Machine // Vesti. - 2011. - 13. března.
  3. ↑ Bely A. Vitaly Wolf "zestárnul" o dva roky, aby mohl jít na vysokou školu . Společnost . "Komsomolskaja pravda" (23. května 2002). Získáno 2. března 2013. Archivováno z originálu 10. března 2013.
  4. ↑ Rozhovor s Vitalym Wolfem // Jewish.ru Archivováno 8. ledna 2011 na Wayback Machine
  5. ↑ Hostitel My Silver Ball, Vitaliy Vulf, zemřel Archivní kopie z 27. dubna 2014 na Wayback Machine // kp.md
  6. ↑ Ruská státní knihovna. Digitální katalog. Vložka č. 906. . Získáno 4. 5. 2016. Archivováno z originálu 17. 8. 2016.
  7. ↑ Vlad Listyev - cizinec mezi svými lidmi Archivní kopie ze 7. dubna 2012 na Wayback Machine // kp.ru
  8. ↑ Dodolev E. Vlad Listjev. Pole zázraků v zemi bláznů. — M.: Ripol Classic, 2014.
  9. ↑ Vitaly Wolf bude pohřben na Troekurovském hřbitově // izvestia.ru
  10. ↑ Televizní moderátor Vitalij Wolf zemřel v Moskvě Archivní kopie z 19. února 2014 na Wayback Machine // n4k.ru
  11. ↑ Pohřeb Vitalyho Wolfa je naplánován na 16. března // RosBusinessConsulting
  12. ↑ Pomník Vitalije Vulfa byl otevřen na Troekurovském hřbitově // "MK-24", 1.11.2012.
  13. ↑ Dekret prezidenta Ruské federace ze dne 14. března 2010 č. 309 „O udělení Řádu za zásluhy o vlast, III. stupně, Wolfa V. Ya.“ (nedostupný odkaz) . Staženo 23. 5. 2018. Archivováno z originálu 24. 5. 2018. 
  14. ↑ Dekret prezidenta Ruské federace ze dne 27. listopadu 2006 č. 1316 „O udělování státních vyznamenání Ruské federace“ . Staženo 23. 5. 2018. Archivováno z originálu 13. 11. 2020.
  15. ↑ Dekret prezidenta Ruské federace ze dne 19. května 2003 č. 537 „O udělování státních vyznamenání Ruské federace“ (nepřístupný odkaz) . Staženo 23. 5. 2018. Archivováno z originálu 24. 5. 2018. 
  16. ↑ Dekret prezidenta Ruské federace ze dne 26. ledna 1998 č. 80 „O udělování státních vyznamenání Ruské federace“ Archivováno 26. prosince 2010.
  17. ↑ Rozkaz prezidenta Ruské federace ze dne 23. května 2005 č. 217-rp „Na povzbuzení Wolfa V. Ya.“ (nedostupný odkaz) . Staženo 23. 5. 2018. Archivováno z originálu 24. 5. 2018. 
  18. ↑ O poděkování ministra kultury a masových komunikací Ruské federace

Odkazy

  Přejděte na položku Wikidata  Genealogie a nekropole